Hledání skvělých, charakterních představitelů odrůdy Pinot Noir, pokud možno za báječně nízkou cenu, nikdy nekončí! Zrovna za pár dní se chystám otevřít lahve z asi devíti různých zemí. Ale začínám mít pocit, že všechny cesty stejně nakonec vedou do Burgundska a podmínku nízké ceny musím zahodit prakticky všude :-) Nejde o to, že jinde by nešel najít špičkový pinot. Jde to docela snadno, po pravdě. Jenže… ty nejlepší jsou tak trochu „ve stylu Burgundska“ a přitom stojí stejně nebo více než odpovídající originál. Svébytné špičkové pinoty bývají prohibičně drahé či vyloženě nedostupné, praktickým příkladem jsou některé kousky z Oregonu či zajímavějších části Kalifornie, odkud jde většinou koupit jen základní věci a hodně předraženou „střední třídu“, špičky se na běžném trhu objevují naprosto minimálně nebo vůbec, mizí na alokace přímo z vinařství a dostat se na seznam nejde, už čekací listiny mají kvanta záznamů. A pak si dělejte závěr, čeho je ta oblast schopna. No nic. Pojďme na nějakou láhev…
Snahu o hledání špičkových Pinot Noir (Pinot Nero tomu říkají) z Itálie jsem už prakticky vzdal, přesvědčilo mne máloco, jejich síla je prostě jinde. Výjimku pravidelně tvoří některá vína z Alto Adige, kde se zklamání nedostavilo tak často, třeba takový Pinot Nero Barthenau Vigna S. Urbano (ale ostatně i jejich Riservu) vinařství J. Hofstätter bych klidně zvládl častěji. Včera mi doma skončila láhev vinařství Kettmeir, Pinot Nero (Blauburgunder) 2009. O vinařství viz u dovozce, víc nevím. Láhev bordeaux, kovová záklopka, celokorek. Část hroznů z běžných výsadeb (drátěnka a Guyot), část z révy vedené jako pergoly, vinice v nadmořské výšce 300-350m se západní až jihozápadní orientací. Vinifikace s macerací na slupkách za nižší teploty a i fermentace trochu chladnější, zrání čtyři měsíce v 3000l dřevěných sudech. Projevem někde mezi Novým Zélandem a populárním stylem pinotu z Německa :-) Barva nijak zvlášť hluboká, již lehce naoranžovělý okraj. Hodně expresivní ovocná vůně, přímočará, sladší, něco brusinek ale hlavně jahody, k tomu lehce tón směrem kopřiva. V „grand cru“ sklence ne tak vlezlé, malinko vrstevnatější, ale stále spíše velmi snadno přístupné. V chuti suché, čisté, teplejší se sladkostí ovoce, výrazný jahodový tón až téměř do takových těch lesních, chorvátových. V závěru lehce nevyvážené, lehká nahořklost a pálivost, ale ten výrazný sladký ovocný dojem a lehká rozbředlost dominuje. Takové… líbivě obyčejné. Investici do 10€ bych ještě chápal, byť sám do toho nešel, v obchodě zaplacených 380,- Kč pak spíše litoval (lepší náladě pomohla čerstvá parádní Buratta a výtečná Bresaola).
