pondělí 31. ledna 2011

Velká přehlídka vín od Neubauerů

molitorJedním z důvodů, proč jsem se neúčastnil Galadegustace Prague Wine Trophy, byla má lehká fobie z obřích davů. Nějak je nezvládám úplně dobře a zážitek z degustace mi kazí, většinou mne v podstatě donutí popíjet s kamarády spíše než degustovat, což mne ale zase více baví v klidu domova. Tak trochu jsem doufal, že průřezová ochutnávka dovozce Neubauer & syn, která se konala hned po galadegu, bude trochu volnější, prostě že lidé budou znaveni z předchozího dne :-) Nakonec to ale, specielně od páté hodiny dál, byl docela masakr. Probojovat se k některým stolkům opravdu nebylo snadné (mám navíc tu nevýhodu, že tahám brašnu či batoh s fotopříslušenstvím) a někdy jsem prostě šel k tomu, kde bylo méně lidí, i když bych raději jinam. Každopádně na místě byla kvanta skvělých vín a často i s vinařem či zástupcem vinařství k dispozici pro všetečné otázky, kvalitní degustační sklo a vlastně i dostatek místa, kam se uchýlit, pokud člověk chtěl něco prozkoumat v klidu. Nakonec jsem toho projel docela dost, poznámky níže jsou takový průlet.

tlacenice_k_weinbach
Jeden z vůbec největších návalů byl u stolečku Domaine Weinbach, kde vína prezentovala samotná Catherine Faller (na fotografii výše v podstatě není vidět, sice mám i její portrétovku, ale tenhle záběr mi přišel stylovější). O tom, jak na mne jejich vína působí, jsem se dost rozepisoval loni, takže letos mohu jen krátce. Weinbach, hlavně v mladé podobě, nejsou vína pro ochutnávání v poklusu, ale spíše vychutnání k jídlu či v klidu domova. Přesto… hodně mne bavil Pinot Gris Reserve Particuliere 2008, krásně provedený dlouhý šeďák s trochou zbytkového cukru a vůni kouře a čerstvých hub. Tohle vinařství umí i parádní Gewurtztraminer, i jeho základní verze Reserve 2008 má charakter, je to bohatá aromatické pití, ale ne nějak přehnaně vlezlé a vulgární jak tramíny často jsou, vyvážené, výborné. Baví mne i jejich Pinot Noir Reserve „W“ 2006, čisté ovocité pití, možná trochu trpčí, ale povedená kombinace milé přístupnosti i serióznějšího projevu. Za požadované peníze asi nestojí, na ochutnávkách se s ním vždy rád potkám. Trochu zklamán jsem byl z ryzlinků, Riesling Reserve 2009 byl hodně mladičký, květinový, dobře postavený, ale zatím velmi nevyhraněný, navíc s výraznějším alkoholem a nezvykle teplejší. Riesling Grand Cru Schlossberg 2009 ukazoval budoucí eleganci, byl minerální, květinový, s trochou zvláštní dřevitosti, hezky postavený, s citrusovou kyselinou, delší… ale opět zatím jen na začátku cesty, pro mne bez X faktoru, tohle chce nechat zrát a uvidí se.

riesling_molitorAle když jsme u těch ryzlinků… hodně mi sedla vína od Markuse Molitora z Mosely (ale s vinicí i na řece Saar). Občas jsem s nimi měl ten problém, že i v trocken variantách bylo cukru snad až moc (a na totéž si někteří stěžovali i letos), tentokrát si je užil. Ostatně jako už dříve mnohá doma, v jejich vyzrálé podobě, teď se chystám na Pinot Noir ročníku 2001 a nemohu se dočkat. Už základka v podobě Haus Klosterberg Riesling QbA trocken 2009 je archetypální rýňák, bezvadně pitelný, překvapivě dlouhý a vyvážený. Wehlener Klosterber Riesling Kabinett trocken 2008 byl poněkud sevřený, ale citrusový, čistý, elegantní, dlouhý, moc sympatický. Graacher Domprobst Riesling Spätlese trocken 2007 hutný, bylinkový, medový, intenzivní, velmi dlouhý, parádní. Zajímavé bylo srovnání s Alte Reben Riesling trocken 2007, kde hrozny rostou na keřích i 80 let starých a navíc leckdy pravokořenných. Komplexní minerální záležitost, efektní, plnější, bylinková, dlouhá, krásně strukturovaná. Potěšilo. Nějak se mi povedlo vynechat slaďák a ochutnal jsem ještě Zeltinger Sonnenuhr Riesling Auslese** 2007, víno spíše suché, mladé a trochu sevřené, ale s krásnou strukturou chuti, velmi dlouhé. Uložit a zkoumat v průběhu následujících mnoha let.

neubauer_kaiserstejnsky
Ze začátku akce, kdy bylo volno, jsem vynechal vína Dr. Bürklin-Wolf z Pfalze, a později u nich byl docela dav. Vyzkoušel jsem alespoň Wachenheimer Riesling QbA trocken 2009 a Ruppertsberger Riesling QbA trocken 2009, oboje krásně čistá, svěží, jemnější, skvěle pitelná a pěkně postavená vína. Na jejich top řadu si udělám čas jindy, vypadalo to hodně dobře. Po zkušenosti s viniční směskou o den dříve jsem se těšil na další setkání s víny Fritze Wieningera z Vídně. Wiener Gemischter Satz 2010 bylo víno přímé, velmi mladistvé, svěží, spíše jednoduché. Uvidíme časem. Chardonnay Select 2008 pak taková ta moderna, krémové, ovocité, dost dřeva, kouř, plné, delší… prostě dobře udělané barikované Chardonnay blíže nezařaditelného původu. Červená Wiener Trilogie 2008 je pak čisté, ovocité červené, více kyselin, zralé, kořenité, hezky pitelné. Takové dobře udělané spíše základní rakouské červené. Celkově oproti vyzrálé Wiener Gemischter Satz 2008 ze starých hroznů, kterou jsem měl ještě v živé paměti, trošku zklamání.

leitnerU Rakouska ještě zůstaneme, ve sklenkách mi skončilo pár vzorků z Burgenlandu, vinařství Gernot Leitner. K dispozici byl živočišný Zweigelt 2008, ovocitá a bezvadně pitelná Blaufränkisch 2008 a směska těchto dvou odrůd, Pannobile Rot 2008, s výraznějším vlivem dřeva, bohatší, elegantní pití. Zajímavé bylo srovnání Blaufränkisch Ungerberg 2007 se Syrah 2007, kde bych se možná od odrůdy v místě tradiční přiklonil spíše k nazrálému, kořenitému, kulatému vyváženému Syrahu.

daumas_gassacO Mas de Daumas Gassac jsem se tu zmiňoval už dříve, na této ochutnávce projel jejich slavné červené i bílé + komplet základní spotřební řadu (z nakupovaných hroznů). Ten rozdíl byl tak obrovský (= ta vína spolu neměla nic společného), až mi přišlo, jestli mají zapotřebí své jméno s něčím takovým spojovat. Cabernet, Merlot, Chardonnay i Sauvignon Blanc z řady Moulin de Gassac jsou velmi jednoduchá, naprosto základní a obyčejná vína. Čistá, dobře pitelná, ale takového toho bezcharakterního poloprůmyslového štychu. Vzhledem k dost nízké ceně ideální na rozlévání v restauraci, ale nic víc. Dobrá ukázka toho, co si lidé typicky spojují s Languedocem. Oproti tomu Mas de Daumas Gassac Rouge 2006 i Mas de Daumas Gassac Blanc 2006 jsou velká vína se vším všudy. Komplexní, strukturovaná, bohatá, dlouhá, vybízející k zamyšlení. Červené teprve na cestě a s hodně výrazným tříslem. Bílé netradiční, lehce oxidativní, hodně zajímavé.

Z červených mne to odpoledne ale zaujala nejvíce Itálie, Giacomo Bologna „Braida“ a jejich různé Barbery. V degustačním karnetu u nich mám spousty vykřičníků a znamének +. Už Barbera d’Asti Montebruna bylo bezva pití, výrazné, efektní, dřevo, tmavé sladké ovoce, povedená stavba. Hodně dobré. Barbera d’Asti Bricco dell’Uccellone 2005 je víno nazrálé, pikantně kořenité, s nádherným ovocem a kyselinou, velmi dlouhé a skvěle postavené. A už poněkolikáté mne dostala Barbera d’Asti Bricco della Bigotta, tentokrát v ročníku 2006. Hodně ovocité, tmavé až do borůvek, čisté, velmi dlouhé, vyvážené a i přes onu nabušenost stále svěží, elegantní. Se snad budu muset začít zajímat o Itálii víc…

neubauer_kaiserstejnsky_degProjel jsem si současnou nabídku Arte Vini, vinařského projektu Neubauerů. Hlavně jejich Veltlín pod názvem Green se v restauracích na rozlévání docela ujal. Starší ročník mi nepřišel nějak zásadní, GREEN 2010 byl na ochutnávce čerstvě stočený z tanku pro účely ochutnávky, ještě nehotový, nefiltrovaný a kalný. A po pravdě to bylo asi nejlepší víno, co jsem od nich měl. Mladé, čerstvé, živé, delší, krásně pitelné, zábavné. Mělo to větší náboj, než nedávno lahvované VZ 2010, tedy jejich lepší veltlín, který je ale taky dost fajn (pepřová klasika). RR 2009 (tedy rýňák) je víno mladé, květinové, trochu reduktivně zaprděné, ale čisté, svěží, slušně pitelné. Hodně jsem se soustředil na PN 2009, Rulandské modré, podle všeho z nakoupených bio hroznů původem z Hustopečí, trati Růženy. Ovoce (třešně), kořenitost, teplejší projev ve vůni, čisté v chuti, ovocité, trocha horčiny, slušná délka… celkově ale hodně obyčejné. Vlastně mne nezaujala ani Frankovka 2009, která dost možná utrpěla nedávným lahvování a byla hodně rozmlácená, časem se myslím zlepší. Oproti tomu RED 2009 (50:50 Frankovka a Zweigeltrebe) je svěží, mladé, čisté, vyvážené a parádně pitelné základní červené, bavilo mne víc než ročník 2008.

angove_rieslingDal jsem šanci Austrálii a Angove Family Vineyards. Jejich Vineyard Select Clare Valley Riesling 2008 je nabušené aromatické víno s až trochu nepřirozeně působícím petrolejem (barvy & laky), s fajn kyselinou a tělem, suché s trochu nasládlým delším dojezdem. Fajn, ale ten Molitor o pár metrů dál přeci jen… :-) Srovnal jsem si jejich Red Belly Black Shiraz 2007 a Vineyard Select McLaren Vale Shiraz 2008, oboje až džusovitě ovocité, teplejší, tmavé, kořenité, s fajn tříslem. Dobré, pěkně udělané, když vám tenhle styl sedí (= mně ne).

palenky_cartronLoni jsem projel všechny představované vzorky whisky obchodníka Douglas Laing (mají kupu zajímavostí, speciálních sudů a tak), letos zase dal šanci palírně (a výrobci likérů) Joseph Cartron z Nuits-Saint-Georges. Od nich znám Marc de Bourgogne a je to jeden z nejlepších, co jsem odtamtud pil. Zkusil jsem „slivovici“ – Eau de Vie de Vieille Prune. Sušené švěstky, silné, moc fajn. A pak srovnal Eau de Vie de Poire Williams s Eau de Vie de Poire Williams des Monts de la Cote d’Or. Levnější hruškovice mi seděla více, krásně se pila a voněla tak jak má. Ve variantě čistě ze svahů v Burgundsku pro mne dominoval, jak ve vůni tak v chuti, alkohol. Lihově to štípalo do nosu a pálilo v ústech, ovocnému projevu dost ubližovalo.

Bylo to náročné odpoledne, celou dobu jsem se snažil plivat, ale hlavně v závěru jsem se občas k plivátku prostě nedostal včas a vzorek polknul. Příště si vezmu plivátko vlastní! Ale musím říct, že lekce francouzštiny, na kterou jsem se z degu přesunul, odsýpala tak nějak příjemněji než obvykle a mluvilo se mi o dost snáz :-)

Zobraz celý článek...

pátek 28. ledna 2011

Tolik vína a tak málo času – nové vinné obzory

Tyrrells_Vat_1_Hunter_Semillon_1998Jeden můj kamarád, obrovský vinný nadšenec žijící v Japonsku, se mi několikrát zmiňoval, jak neuvěřitelná záležitost jsou kvalitní vyzrálé Sémillony z Austrálie. Že je všichni pijí mladé, v jejich jednoduché podobě (případně v různých mixech hlavně se Sauvignonem v Bordeaux i na dalších místech), ale jak po mnoha letech (6+) začnou procházet jakousi metamorfózou, měnit se, zahazovat přímočarou citrusovost a nabírat nových rozměrů, neuvěřitelných aromat a chutí. A že díky kyselinám a vůbec celkovému stylu by mne přesně tahle vína bavila a sedla mi. Tak jsem pokyvoval hlavou a vypouštěl to z hlavy, protože sehnat taková vína tu prostě nešlo, do Austrálie jsem se nechystal a navíc měl svých vinných objevů dost a dost. Včera ale onen kamarád dorazil na návštěvu a dovezl láhev, jakýmsi zázrakem objevenou v letištním obchodě v počtu jeden kus, skoro jako by to bylo znamení. Šlo o Tyrrell's Vat 1 Hunter Semillon 1998, jeden z údajně vůbec nejoslavovanějších Semillonů v jeho skvělém ročníku. Asi není nejlepší začít prozkoumávat určitý styl vína jeho etalonem kvality, ale čert to vem. Těšil jsem se na příjemné překvapení, byl nabuzen a neočekával nic menšího, než další vinné prozření, které významně ovlivní můj pohled na svět vína :-) A víte co? Vlastně se dočkal.

O co jde? Jak už řečeno výše, tak je to stoprocentní Semillon bez přídavku jiné odrůdy. Po fermentaci hroznů za relativně nízkých teplot si víno pobylo jen chvilku na kvasnicích a šlo rychle do lahví, nikdy nevidělo dřevěný sud (ani při fermentaci, ani při zrání). Navíc má jen 10.5% alkoholu a skoro žádný zbytkový cukr, na první pohled je to tedy víno spíše na rychlé vypití „jen tak“. Že půjde o něco víc naznačuje původ hroznů ze starých pravokořenných výsadeb v nejlepších místech Hunters Valley, některé keře jsou až z roku 1900, ale nic víc. Jenže se teď prodává i ročník 1998, který se teprve dostává do své nejlepší kondice, i ročníky mnohem starší… co to?

Ta láhev včera po otevření zavoněla limetkově, relativně přímě a sevřeně, ale rychle se začala měnit. Po pár desítkách minut začalo dominovat křísnutí křemenem, kouřově-minerální efektní vůně. Chuť byla spíše lehčí, čistá, krásně pitelná, vrstevnatá. Po hodině se najednou začalo aroma dále měnit a dostat víno naslepo, tak si tipnu docela mladé silně barikované víno nejisté odrůdy, dost možná Chardonnay. Vonělo prostě jako výrazně toastované sudy. A pokračovalo to dál, ono jasně zřetelné zrání v bariku stále hrálo prim, ale přidávala se elegance, další vrstvy, máslo, pražené mandle, nějaká koření a tóny ne nepodobné „petroleji“ u ryzlinků. Prostě si představte mladé hodně dobré barikované bílé burgundské namixované se zralejším, jako troud suchým, ryzlinkem. Jenže je to Semillon, 13 let starý, nebarikovaný, s deseti procenty alkoholu. Navíc chutná krásně, čistě, řízně, minerálně, lehce ale dlouze, elegantně, prostě velké víno se vším všudy.

A tak si říkám, kolik dalších překvapení mne ještě čeká v letech následujících. U téhle lahve bych se vsadil o cokoliv, že jde o masivně barikované víno. Náznak tohoto projevu jsem zažil už dříve i u nebarikovaných vín třeba z Moravy, ale nikdy ne v takovémhle rozměru. Navíc by to víno mělo být, dle takových těch klasických pouček, spíše za zenitem. Svět vína je obrovský a očividně mne v něm čekají ještě spousty překvapení. Doufám, že hodně z nich bude takhle zajímavých :-)

Zobraz celý článek...

čtvrtek 27. ledna 2011

Poznatky pro příště z degustace whisky

mapa_skotska_palirnyKonečně se mi, po spoustě neúspěchů, podařilo uspořádat ochutnávku mého oblíbeného destilátu. Za začátku bylo docela obtížné sehnat dostatek dobrovolníků, účastníci domácích vinných degustací opakovaně vyjadřovali obavu, že by jim něco podobného nemuselo udělat dobře. Ale nakonec to vyšlo. Byla to má první akce čistě zaměřená na pálenky a odnesl jsem si z ní spoustu poznatků pro opakování či pokračovaní. Pro případné zájemce o pořádání něčeho podobného je uvádím i zde, možná se budou hodit. Vlastně tohle píšu i kvůli rozptýlení obav, že destilátová degustace musí nutně dopadnout špatně. Žádný z účastníků nevypadal (alespoň v době, kdy od nás odcházel), že by to s ním mělo seknout :-) A samozřejmě se trochu zmíním i o chutnaných pálenkách a reakcích publika :-)

Dvanáct vzorků je moc!
Sice jsem to tak nějak věděl už předem, ale na rozdíl od vína je 12 vzorků single malt whisky příliš velké množství (ať už plivete nebo ne). Zkušení ochlastové či lidé s tělesnou stavbou podobnou té mé (od začátku roku jsem začal běhat a zase plavat, ale mám obavu, že s mým vztahem k dobrému jídlu a pití se to projeví maximálně na menším zadýchání při šplhání po schodech do čtvrtého patra než na váze… hlavně když si po degu whisky dám k snídani místo obvyklého jogurtu dva chlebíčky a plechovku Coly) se s nimi vyrovnají bez větších následků, ale na dobrou whisky je prostě třeba více času na zkoumání, sledování změn ve sklence, vlivu vody, očichávání prázdné sklenky… což ostatně platí i u vína, ale to je na delší debatu.

Je jasné, že při nějakém prvním seznámení jsem se snažil obsáhnout toho co nejvíce, porovnat mezi sebou různé vlivy na výslednou whisky, ale možná je to zbytečné a mít těch vzorků třeba jen 6 - 8 a věnovat se jim detailněji by bylo lepší.

whisky_degu_1
Chce to plán předávání informací
U vína to není problém, ale na stejnou věc jsem narazil i u saké. Měl jsem pocit, že na úvod je třeba vychrlit strašně moc informací, aby měl každý účastník nějaký jasný teoretický základ. Do toho hned u prvního vzorku přijdou dotazy na sudy, původ obilí a kdo ví co dalšího. Možná by bylo ideální na degustační list rovnou napsat ke každému vzorku, co z teorie výroby whisky se u něj bude probírat :-) Vědět celý výrobní postup před první pálenkou fakt není nutné.

whisky_degu_2
Hodí se dávkovač přímo na láhev
U vína je snadné odhadnout degustační dávku, u whisky (pokud nechcete účastníky přizabít či mít pozvracený byt) se dost hodí nalévat menší jasné množství a to prostě nemám v ruce, u těžkých plných litrovek jej navíc fakt není snadné přesně odměřit. Nechtěl jsem riskovat zbytečně velké porce a řešil to nalitím do koštovačky od Vinných sklepů Valtice (objem něco přes 0.5dcl), kterou následně rozlil přibližně na třetiny účastníkům. Hlavně v závěru už ruka nebyla stoprocentně jistá a jeden ze tří vždy dostal znatelně více. Takový ten pěkný přesný dávkovač, co se nacvakne přímo na láhev, by se pro příště docela hodil :-)

Voda!
Všechny jsem nutil pít co nejvíce vody. Zda to nějak fungovalo nevím, ale rozhodně to ničemu neuškodilo :-) U vína to kupa lidí ignoruje, tady je myslím dobré vodu připomínat.

whisky_skloSkleničky
Netřeba se s nimi trápit, pokud máte doma klasické OIV degustační na víno (každou s jiným logem, postupně nasbírané po všemožných koštech, znáte to), tak i pro kvalitní single malt whisky poslouží více než dobře.

Experimenty
Pokud nebudete účastníky trápit tuctem vzorků, bude mnohem snazší u některých z nich vyzkoušet postupné ředění větším a větším množstvím vody a u něčeho třeba i co s tím udělá přidání ledu, jak změní aromatiku či efekt na whisky bez studené filtrace. Dost možná je lepší nejen menší počet vzorků, ale též účastníků. A mít možnost nalít třeba dva příbuzné či naopak něčím velmi odlišné vzorky najednou a porovnávat je.

Co se chutnalo a proč? Jak reagovali účastníci, většinou lidé s whisky spíše začínající? Zaměřil jsem se především na single malt whisky, nemělo úplně smysl navyšovat množství vzorků základní Ballantine’s, Johnnie Walker, White Horse a podobnými, které všichni důvěrně znají z hospod (byť možná srovnání některého tohoto blendu se single malt základem by nebylo špatné). Nejvíce vzorků bylo z ostrova Islay a nabušených rašelinou, prostě proto, že tenhle styl mám nejraději a navíc jsem ty palírny navštívil. Ale vždy jsem se snažil mít whisky „v páru“, prostě alespoň dva vzorky na srovnání proti sobě, aby mohli demonstrovat nějakou změnu ve výrobním procesu či místu původu.

glenfiddich_ancnoc_peat
Na úvod šel Glenfiddich 12y/o (Skotsko / Speyside), taková ta klasika od vůbec největšího výrobce malt whisky ve Skotsku a vlastně i ve světě, kterou uvidíte prakticky v každém duty free na letišti, prostě asi nejprofláklejší single maltka vůbec. A pro srovnání o něco menší producent a whisky An Cnoc 12y/o (Skotsko / Speyside), ale jinak vyrobeno v podobném duchu a stejně dlouho v sudech. An Cnoc by většina včetně mne preferovala, osobně mi ale obě přijdou poměrně jednoduché, obyčejné, fakt takový základ a po pravdě skok v kvalitě od lepších míchaných whisky není pro mne zas tak zásadní, zatímco ceny jsou výrazně vyšší.

yamazaki_10_yearsDalší dvojice nás zavedla do Japonska a srovnali jsme Yamazaki 10y/o (Japonsko / Shimamoto, Osaka) s Hakushu 10y/o (Japonsko / Yamanashi). Dvě různé palírny, ale se stejným majitelem. Yamazaki je fakt krásně udělaná whisky, jemná, elegantní, vyvážená, skvělá. Myslím, že na našem trhu by se neztratila, pokud by nestála nesmyslně moc. Pro mne o dost lepší „skotská“ než vzorky výše, byť zraje o dva roky méně. A to samé platí i o Hakushu, která je proti Yamazaki výraznější, ostřejší. I přes stejný alkohol 43% o dost lépe snáší ředění vodou, po pravdě jí dost pomáhá.

makers_mark_whisky_bourbon 
Jako mezivzorek před nástupem rašeliny posloužil Maker's Mark Kentucky Straight Bourbon Whisky (USA / Kentucky / Loretto), jediný odskok do USA a od ječmene ke kukuřici. Zde by bylo dobré srovnání s Jimem Beamem, možná příště. Každopádně tenhle bourbon je hodně fajn, povedená klasika. S nějakým zásadně kladným přijetím se ale nesetkal.

laphroaig_10_quarter_islay_ 
Další srovnání byla hned trojice – Islay Mist 8y/o (Skotsko, primárně Islay s příměsí Speyside a Highland), Laphroaig 10y/o (Skotsko / Islay / Port Ellen) a Laphroaig Quarter Cask (Skotsko / Islay / Port Ellen). První vzorek je směska, jejíž charakter je však určen právě whisky z palírny Laphroaig. Povedená rašelinová záležitost a dobrý vstup do tohoto stylu za ne moc peněz. Desetiletý Laphroaig je klasika, tekutý kouř, jedna z nejlevnějších single malt whisky, ale zdrtí mnohem dražší vzorky. Varianta Quarter Cask má víc alkoholu a dozrává v menších sudech než jsou klasické 200l po bourbonu, mluví o tom jako o „návratu tradice“, ve skutečnosti je to ideální způsob jak se rychleji zbavit mladší než desetileté pálenky. Na Quarter Cask šlo krásně demonstrovat vliv lehkého naředění vodou, efekt opravdu skvělý, whisky to zjemnilo a hodně jí pomohlo.

bruichladdich_the_organicNa palírně Bruichladdich jde dobře ukázat některé moderní trendy, kterými jsou všemožná speciální balení, styly a nově také bio přístup. Bruichladdich Organic (Skotsko / Islay / Port Charlotte) je paráda, sofistikované, bohaté, intenzivní, se zvláštně smetanovou vůni, připomíná to pribináček :-) Mezi degustujícími jeden z favoritů večera. Varianta Bruichladdich Peat (Skotsko / Islay / Port Charlotte) je to samé, ale navíc vyuzené :-) Hutné, parádní pití. S trochou vody zvláštně kovové, ale komplexní, opravdu doporučeníhodné.

lagavulin_16_yearsA na závěr můj velký oblíbenec (a nejsem v tom sám), Lagavulin 16y/o (Skotsko / Islay / Port Ellen). To je prostě nádhera a i přes určitou vlezlost tuhle whisky musíte milovat nebo nenávidět. Kouř, jód, řasy, uzenina, sušené ovoce, nasládlost i slanost… je tam toho spousta. Účastníky dost bavila. Varianta Lagavulin 1991 Distillers Edition (Skotsko / Islay / Port Ellen) navíc přidává doškolení v sudech po sladké sherry Pedro Ximénez, které tomu dodává ještě výraznější sladkost a délku. Osobně mi víc sedí klasika, ale Distillers Edition má své specifické kouzlo a dovedu si představit spoustu příležitostí, kdy ji budu preferovat.

raselina_kourOd přelévání whisky do koštovačky a pak sklenek mi voněly ruce rašelinou a doteď jsem to úplně nesmyl, celá kuchyně pak dnes ráno vůní připomínala starý vlakový vagón a dehet :-) Ale byla to příjemná akce a docela doufám v druhé kolo s těmi, co se tentokrát nemohli účastnit. Případně nějaký sedánek třeba jen nad ostrovem Islay, s rašelinou trojicí Lagavulin, Laphroaig a Ardbeg doplněnou o Caol Ila případně Bowmore a pipetou na přesné odměřování dávek vody :-)

Další whisky čtení zde na Jižním svahu: Ze života whisky v obrazech – díl I. | Ze života whisky v obrazech – díl II. | Staré dobré příběhy s vůní rašeliny | Ardbeg aneb úder kouřovým beranidlem | Malá domácí degustace whisky | Zrychlená historie whisky v Japonsku | Malá ostrovní hádanka

Zobraz celý článek...

středa 26. ledna 2011

Vinná hraběnka s přídavkem vody a barviv

hrabenka_pet_liviAni v novém roce se nevyhneme zápiskům o podvodech s vínem. Ukončení sporu s Templářskými sklepy je v nedohlednu a teď se objevila další zpráva, tentokrát jde o vína poměrně výrazně upravená nepovoleným způsobem. „V bílém víně byl prokázán přídavek vody v množství 66 %. U červeného vína byla zjištěna přítomnost nepovolených syntetických barviv (azorubin, patentní modř V a tartrazin). Obě vína obsahovala také vyšší množství kyseliny citrónové, než je povoleno, a nižší obsah alkoholu, než byl deklarován na obale. Vína rovněž nevyhověla senzorickým požadavkům na chuť a vůni.“ Tak alespoň praví SZPI. Byť se tohoto sajrajtu na trhu objevilo 36.000 litrů, tak většina vinných nadšenců se s ním asi nesetkala. Šlo o dovoz z Maďarska prodávaný v PET lahvích pod jménem Hraběnka. Asi nepřekvapí jméno dovozce, LIVI Dubňany. Vína sice na trh dodávala společnost Zlatý Hrozen taktéž z Dubňan, ale i za tou stojí stejní lidé (Chytilovi), což důvěryhodnosti celého podnikatelskému záměru moc nepřidává. LIVI měla průšvih před lety a byla součástí jednoho z největších vinných podvodů u nás, objevuje se u podvodů s burčákem a teď tohle. Přemýšlím, jestli pan Chytil pronese zase nějakou chytrou variaci na svůj těžko uvěřitelný výrok „To jsou vína, která my nakupujeme už jako hotová. Takže tam to je otázka nabídky a poptávky.  My nejsme natolik schopní rozeznat, jestli původ vína je takový, jaký je napsaný na papíře, nebo jestli je jiný.“, jen původ nahradí složením. Jak dlouho by podobný podnik fungoval v civilizované zemi?

Ve včerejším zápisku ze semináře k vínům Rakouska padla v komentářích trochu kacířská myšlenka, že by našemu vinařství možná prospěl nějaký ten pořádný skandál, jako se to stalo našim kolegům. Vlastně díky němu si srovnali vše v hlavě a začali novou éru, která dnes nese své ovoce. Sice úplně nesouhlasím a přijde mi, že nová éra tu začala po převratu v roce 1989 a tak či onak se stav našeho vinařství začíná výrazně lepšit, ale stejně na tom něco bude. Byť podle zpráv v posledním půlroce to vypadá, že hlavně větší vinaři se aktivně snaží rakouskou metodu vyzkoušet…

Tenhle podvod mi připomněl jeden starší zápisek, Točení se ve vinných kruzích, ve kterém jsem citoval historickou knihu popisující úpravy vína. Zajímavé čtení. Výborný článek na toto téma je pak i na Wine Terroirs, kde najdete dokonce recept na výrobu šampaňského. Prostě nic nového, jen tenkrát by odhalený podvodník v byznyse moc dlouho nezůstal.

Pozn. Fotky PET lahví jsou z webu SZPI

Zobraz celý článek...

úterý 25. ledna 2011

Skvělý rakouský seminář se čtrnácti vzorky

Willi_KlingerVčera se konala jedna z vrcholných akcí domácí vinné scény, Galadegustace medailových vín ze soutěže Prague Wine Trophy pořádané časopisem Víno Revue, a zároveň úvod Prague Wine Weeku. Už několik let je to akce narvaná návštěvníky, na které je možné seznámit se s několika stovkami vín, často opravdu skvělých (psal jsem třeba loni). Přesunula se z Břevnovského kláštera do hotelu Crowne Plaza a neúčastnil jsem se.  Prostě se rozhodl vyměnit davy a v poznámkách se poněkud slévající smršť výborných vín za jednu vybranou zajímavou láhev ve společnosti manželky (jsem ženat relativně krátce). Ale úplně jsem akci zase nevynechal. Její součástí byl seminář na téma vína z Rakouska nabízející intenzivní dvouhodinové přesvědčování, že dobrá vína tohoto našeho souseda jsou přesně to, čeho bychom měli mít plné sklepy, chladničky a vinné lístky restaurací. A jelikož slova jsou mocná, ale leckdy nestačí, pomáhal si seminář degustačními vzorky. A rozhodně nešlo o nějakou průměrnou nudu, úroveň představených vín byla zatraceně vysoká.

Prezentaci vedl Willi Klinger, ředitel Austrian Wine Marketing Board (hovořící krom němčiny i anglicky, italsky či francouzsky, mimo postů ve vinařstvích v Rakousku i bývalý exportní manager piemontského vinařství Angelo Gaja či muž stojící v začátcích řetězce vinoték Wine & Co), a byla to švanda. Krom toho, že jde o profíka každým coulem, je to taky docela šoumen. Pobavil třeba tím, že do prezentace zařadil slide „No kangaroos in Austria“ a poznámkou, že v Asii už zná všechna australská velvyslanectví :-) Ale především úpravou univerzální prezentace pro posluchače v ČR, které zase tolik nepřekvapí fotky rakouské krajiny či architektury (ty jsou určeny spíš pro Čínu či Japonsko, kde se teď, stejně jako v USA, rozjíždí fenomén Veltlínské zelené), ale užijí si různé „rakousko-uherské“ narážky a vtípky. Klingerovi sekundovali sommeliéři Jakub Král a Štěpán Mlejnek, především pak Král dobře dotvářel pohodovou a uvolněnou atmosféru akce některými poznámkami k vínům.

mlejnek_kral_klinger
Současí semináře byl balík různých materiálů (včetně užitečného The Ultimate Austrian Wine Guide, průvodce kvantem tamních vinařství s hodnocením vín) a představení rakouského vinařského systému v rychlé a přehledné formě. Krom fungování apelačního systému jsme se třeba dozvěděli, že v bio/organic režimu už jednou z 16%. Nebo že ročně vyrobí a vypijí 250 milionů litrů vína, ale zároveň 50 – 70 milionů litrů importují, což znamená, že stejné množství potřebují i exportovat :-) Willi Klinger mluvil o cenách vyvážených vín a o tom, jak v minulosti ČR brala především levné „sudovky“ pod jedno euro na litr (což nehezky podkopá naše vlastní vinařské aktivity), ale nyní se konečně dostává na stejný cenový průměr, jako mají civilizované okolní země. A vůbec to bylo hodně zajímavé a poučné. Ale teď už se vrhnu na vína…

Sattlerhof Muskateller Classic 2009, Südsteiermark
Lehký suchý mladý žlutý muškát ze Štýrska. Efektní muškátová vůně, až exoticky koncentrované květinové, čisté, svěží, dobře pitelné. Tohle by se na stole neztratilo.

Wohlmuth Sauvignon Blanc Steinriegel 2009, Südsteiermark
Štýrsko je oblastí Sauvignonu zaslíbenou. Tenhle byl mladý, svěží, minerální, stylem spíše trochu zelenější (tráva, rybízové listí) ale i docela ovocný. Suchý, čistý, středně plný, vyvážený, s parádní citrusovou kyselinou. Bezvadné víno do gastronomie, nekomplikované ale nabízející i dost na zkoumání, pokud chcete.

Wieninger Gemischter Satz Alte Reben Nußberg 2008, Wien
Renesanci zažívající „viniční směska“, prostě několik odrůd sebraných a fermentovaných najednou, z vinice shlížející na Vídeň. V tomto případě jde navíc o staré keře a namixovány jsou tu Pinot Blanc, Neuburger, Riesling, Grüner Veltliner, Sylvaner, Zierfandler, Rotgipfler, Traminer a Riesling. Intenzivní, důrazná, medová a minerální vůně. Znát ležení na kvasnicích. Suché, plné až hutné, vyzrálé hrozno, medové, dlouhé, kořenité, komplexní… tý jo!

muskateller_sauvignon_Gemis
Biegler Rotgipfler Reserve 2008, Thermenregion
Červenošpičák opět ze starých vinic kousek od Vídně, navíc v „reserve“ plnější podobě. Sladší květinová vůně trochu evokující tramín, růže, efektní, dortík s ovocným želé. Lehce nasládlé v chuti, plné, dlouhé, skvělé. Parádně postavené tělo, kyseliny, živost. Výborné aromatické víno, zábavné a snadno přístupné, ale zároveň komplexní a vybízející ke zkoumání. Velké překvapení.

Neustifter Grüner Veltliner Reserve 2009, Weinviertel DAC
Zásadní odrůda Rakouska v podobě z oblasti hned u hranic s ČR, navíc od docela známého vinaře. Čistá, svěží vůně. Veltlínová pepřovost potěší, ale dominuje až vlezlá bonbónová tropická ovocitost. Suché, čisté, krémovější projev, plnější, vyšší alkohol, delší, efektní. Poněkud techno moderna, ale dobře udělaná.

Sepp Moser Grüner Veltliner Reserve 2009, Kremstal DAC (Breiter Rain, Erste Lage)
Trošku jiná liga, biodynamické víno od prestižního producenta. Zlatá barva. Intenzivní minerální vůně, med, bílý pepř, bohatá, komplexní. Suché, intenzivní v chuti, perfektně strukturované, dlouhé, koncentrované ale s osvěžující kyselinou, mladé a na cestě, avšak již nyní špičkové. Mám veltlíny raději lehčí a snadno pitelné, ale tohle je prostě velké bílé víno se vším všudy. Za 15€ u vinaře.

rotgipfler_veltliner
Birgit Eichinger Rheinriesling Reserve 2009, Kamptal DAC (Heiligenstein)
Na první přivonění jsem měl s tímhle vínem problém a evokovalo až téměř vadu (zatuchlý sklep / korek), postupným mícháním ve sklence se hodně uvolnilo a představilo příjemnou, citrusovou, minerální a bylinkovou vůni, nijak zvlášť výraznou, spíše jemnou a elegantní. V chuti lehce zbytkový cukr vyvážený kyselinou, plnější a dobře postavené, delší ale trochu disharmonické. Nejsem si jist, jestli naše láhev byla stoprocentně v pořádku.

Sighardt Donabaum Riesling Smaragd 1000 Eimerberg 2009, Wachau
Klasika ze skvělé polohy ve Wachau. Aromatické, květiny a sladší ovoce (až kompotované), mineralita v podobě střelného prachu, trochu exotičtější aromata. Bohaté, povedené. Suché a živé (ještě lehce perlička) v chuti, vyvážené, čisté, delší, výborně postavené, citrusová kyselina. Moc pěkný mladý rýňák.

Familie Pitnauer Zweigelt Bienenfresser 2008, Carnuntum
Pěkná rudá barva. Výrazně ovocitá vůně, čerstvé rozmačkané ovoce, hustá ovocná šťáva, trocha kořenitosti. Suché, šťavnatě ovocité, nějaké to tříslo, dobrá délka. Snadno přístupné povedené víno s až nezvykle výrazně ovocným efektním projevem, zajímavé.

riesling_zweigelt
Pittnauer St. Laurent Altenberg 2007, Neusiedlersee
Lákavá seriózní vůně, ovoce až jakoby lehce kvasící, kouř, dřevo. Čisté, suché, pěkná stavba, třísloviny, kyseliny, nazrálost, délka… celkově takový „francouzský dojem“ solidního červeného. Povedený vavřinec.

Hans Igler Blaufränkisch Reserve Biiri 2008, Mittelburgenland DAC
Tmavě rubínová barva. Vůně typická současná Frankovka z Burgenlandu rozumně na sudu, čistá, ovocitá, trochu kůže, kořenitost, mírně „umělý“ dojem. Suchá a čistá v chuti, dost třísla i kyselin, svíravé, delší doznívání s hořkou čokoládou.

Leo Hillinger GmbH Cuvée „Hill 1“ 2007, Burgenland
Směs  40% Zweigelt, 20% Blaufränkisch, 20% Merlot a 20% Syrah, 20 měsíců v barikových sudech. Velmi temná barva až do fialové. Výrazná, hutná vůně, vážná, mladá a teprve na cestě. Vyzrálé hrozno, dřevo, švestky. Velmi suché, plné, tříslo, kyseliny, skvělá struktura, vrstevnaté, dlouhé čistě ovocité doznívání. Velké červené víno ve své mladé podobě, tohle bych chtěl vidět za pár let.

st-laurent_blaufrankisch_hi
Weinrieder Riesling Eiswein 2008, Niederösterreich
Na závěr dva vzorky „tekutého zlata“, pro Rakousko jednoho z vůbec nejdůležitějších stylů vín, který jim sbírá obludná skóre všude po světě. Kořenitá, intenzivní medová ledovka, fíky, krásné, efektní, přímočaře smysly obluzující. Velmi sladké (cukru 200 g/l), ale s docela slušnou kyselinou, bohaté, kořenité, dlouhé, efektní klasika.

Willi Opitz Sämling 88 Trockenbeerenauslese 2007, Neusiedlersee
Výběr z botrytidou napadených hroznů. Temná zlatá barva. Perfektní, komplexní vůně. Ovoce, botrytické hrozny, vrstevnaté, něco těkavek (a k tomuhle stylu vín sedí), špičkové. Oproti předchozí ledovce další rozměr navíc, složitější. Velmi, velmi sladké (cukr 326 g/l), i kyselina tu je, ale cukr naprosto dominuje. Koncentrované, dlouhé, bohaté. Báječný zákusek a zakončení degustace.

riesling-eiswein_samling-88
Prostě skvělá vína. Skoro bych až řekl, že zařadit více nějakých typičtějších „classic“ lehčích kousků by nebylo od věci, zvolena byla často „reserve“ nabušená podoba té které odrůdy. Každopádně fajn akce a další ukázka špičkového rakouského vinařského marketingu, který mohou naši (ale i třeba slovenští a mnozí další) vinaři jen závidět. Rakousko svá vína tlačí seč může a daří se mu to více než dobře. Lze jen doufat, že na jejich úspěšných snahách o prosazení odrůd jako Veltlínské zelené v celé Evropě, ale i v USA či Asii, se dodatečně svezou i vinaři ž ČR :-) Třeba příště v Japonsku dostanu k suši veltlín od Mikulova… ;-)

P.S. Láhev na fotografii Williho Klingera je má volba. Sám odmítl vybrat, že to on nemůže, takhle někoho preferovat :-)

Zobraz celý článek...

pondělí 24. ledna 2011

Výsledky ankety „Sylván vs. Neuburk“

Další anketa v podobě „odrůdového souboje“ je u konce. Tentokrát jste měli zvolit mezi dvěma velmi tradičními domácími odrůdami, kdysi slavnými a oblíbenými, dnes mezi běžnými konzumenty spíše na okraji zájmu, ale nadšenci stále vyhledávané. Celkem 190 hlasujících nakonec rozhodlo mírně ve prospěch odrůdy Neuburské, která si odnesla 98 (51.6%) hlasů. Sylvánské zelené za ní tedy zaostává pouze mírně, mělo 92 (48.4%) hlasů. Osobně jsem byl dost rozpolcený. Hlasovat jen podle toho, co znám z ČR, určitě bych volil Neuburské. Ale když si vzpomenu na některé Sylvány ze zahraničí, tak už rozhodování není tak snadné. Jaká byla vaše volba a proč?

anketa_sylvan_neuburk
Hlasovat můžete v anketě nové, tentokrát se týká Slevomatu a podobných webů. Nakupujete na nich? A pokud ano, tak zkoušeli jste už i víno? Nebo spíše jen slevy do restaurací?

Zobraz celý článek...

pátek 21. ledna 2011

Kermit Lynch na dobrodružné vinné stezce

kermit_lynch_wine_routeV posledních letech se objevuje čím dál více knižních vinných zpovědí od významných lidí z tohoto oboru, od vinařů, přes žurnalisty, dovozce vín až po sommeliéry. Pár se mi jich dostalo do ruky a některé jsem už i přečetl (a časem se zmíním, protože stojí za pozornost). Nejvíce mne ale zaujala kniha na první pohled o něco méně aktuální (určitě pro někoho, kdo by hledal vinná doporučení na dostupné ročníky), vyšla totiž už v roce 1988. Jmenuje se Adventures on the Wine Route: A Wine Buyer's Tour of France a jejím autorem je Kermit Lynch, významný americký dovozce vín, který se zaměřuje především na vína „umělecká“, přírodní, autentická, tradiční, poctivá. Dnes je to populární trend a nikoho nepřekvapí, před čtyřiceti lety (resp. čtvrt stoletím, kdy kniha vyšla) byla debata o monstrózních barikovaných vínech s kupou alkoholu vs. elegantních lehčích červených v úplně jiné fázi. Kniha je upřímnou zpovědí autora (pravda, někdy se zakrytím jména vinaře a jeho nahrazením univerzálním Pierrem či Françoisem, ale obouvat se do slavných jmen jako Guigal se nebojí), popisem úplných začátků a prvních cest do Francie a především seznámením s několika hodně svéráznými vinaři a jejich filozofií. Mnoho věcí, například doporučení restaurací, jistě už není aktuální. Při čtení ale kniha nepůsobí zastarale a pohled několika mužů a žen na to, jak vypadala a mají vypadat vína některých slavných (i dnes méně slavných, například Bandolu) oblastí před masivním nástupem nových sudů či naopak čistě zpracováním v nerezu a sterilní filtrací, je možná aktuálnější, než byl před dvaceti lety.

Kermit Lynch má jasný pohled na to, jak má vypadat dobré víno, a v knize ho jasně manifestuje. Je poměrně radikální a mnoho cest neuznává, nepovažuje za možné, aby jimi bylo možné dosáhnout cíle. Jeho ideálem je víno přírodní (oproti vínu „zpracovanému“), bez filtrace, s minimem síry (i za cenu mnohem problematičtější přepravy) a pokud možno i bez docukření, zpracované v tradičních dřevěných sudech. Klidně trochu kalné, možná i jemně perlící, někdy trochu lehké, v některých letech trpčí… ale důvěryhodné, živé, odrážející místo původu a vinařovo pochopení tohoto místa. Stejně radikálně se obouvá do tématu bodování vína či slepých degustací (oboje zatracuje) a zaníceně mluví o nutnosti chápat víno v kontextu místa původu, jeho konkrétního účelu na stole a podobně. Mluví o jednoduchých lehkých Beaujolais (a dalších vín tohoto typu) na pití celý den a lituje jejich ústupu. Všechno témata dneška, populární od blogů po články top vinných žurnalistů, ale v době vydání knihy opravdu dost okrajová.

wine_route_loireStejně tak ale přiznává, jak na začátku cesty vyhledával ve Francii to, na co byl zvyklý z USA – ovocná mohutná vína (a i dnes si taková užije, pokud nabízejí něco navíc). Postupně však v mnoha oblastech pochopil, že taková tam sice jdou vyrobit, ale… vyrobit. Přiznává, že jeho vkus nemusí sedět každému, a ví přesně, kolik ho dovoz leckterých vín stál a jak těžko se mu prodávala. Nezastírá, že je především obchodník a leckdy musí dělat ústupky. Kermit nic nenutí (na rozdíl třeba od trochu podobné knihy The Battle for Wine and Love: or How I Saved the World from Parkerization od Alice Feiring, která tolik prostoru vlastnímu pohledu nedává, ale o tom zase příště), můžete si udělat názor sami. Pro milovníky bodů třeba dodává, že víno, které jeden rok pil asi nejvíce a nemohl se ho nabažit, dostalo ve Wine Spectatoru pouhých 78 bodů. Svůj pohled na svět vína předává pomocí desítek úžasných historek, setkání s vinaři, popisů krajiny. Neuvěřitelně čtivých, kniha dokonale funguje jako cestopis, který vás doslova nutí vytáhnout mapu a ověřit zbývající dny dovolené a zůstatek na účtu.

K některým částem knihy se vracím a nejspíš budu vracet pravidelně. Příběhy z Provence, setkání s Bordeaux a snaha nakoupit tam podobným stylem jako v Burgundsku (včetně objevu úžasné vinařky a přepis některých obchodních dopisů dokonale ilustrujících francouzskou mentalitu), obhajoba Mâconnais, láska k Vouvray, snaha najít pořádné Chablis… to všechno s pár těžce retro, ale do atmosféry knihy dokonale zapadajícími, černobílými fotkami. Z knihy si jde odnést docela dost zajímavých faktických informací, ale primárně je to (alespoň pro mne) pocitovka, dlouhá báseň v próze o lásce k vínu. Necelých tři sta stránek cesty za vínem takovým, jaké by mělo být.

Kniha byla přeložena i do francouzštiny, což o jejích vinných kvalitách možná něco prozrazuje :-) V češtině ji bohužel nenajdete a tak je nutné sáhnout po originálu. Na Amazonu stojí něco přes $11 v paperbackovém vydání (verze pro Kindle bohužel není, k mé velké lítosti, už jsem si na něj dost zvykl a specielně u takovýhle knih je třeba snadná možnost poznámkovat si pasáže, které se vám pak hezky objeví rovnou na počítači k dalšímu zpracování, k nezaplacení). A ti, co nemají chuť číst, mohou alespoň zaskočit na WineLibrary TV Garyho Vaynerchuka, který měl Kermita Lynche jako hosta v dubnu loňského roku.

Zobraz celý článek...

čtvrtek 20. ledna 2011

Fotosoutěž – sklenka vína v hlavní roli

Zasílání příspěvků bylo uzavřeno, hlasujte o nejlepší fotografii!


homer_ve_sklenceUž dlouho tu nebyla žádná soutěž a tak jsem si řekl, že bychom to mohli napravit. A opět budu otravovat i se svým druhým (hodně zanedbávaným) koníčkem, kterým je fotografování. Zadání bude tedy velmi jednoduché. Pošlete fotku (nebo i více, maximálně však tři), na které hraje důležitou roli sklenka vína. Může to být záznam večerní pohody s ryzlinkem u oblíbeného seriálu jako zde v titulce, ale také cokoliv jiného vtipného, dramatického, originálního, vzrušujícího či prostě takového, aby mělo šanci oslovit čtenáře tohoto blogu. Soutěž je otevřena všem, nejen nadšeným fotografům, každému se občas podaří ulovit zajímavý záběr a profi technická kvalita vůbec nemusí hrát roli. Zaslané fotografie následně uveřejním ve speciální galerii s možností hlasování (tj. budou komplet veřejné, takže s tím počítejte, pokud pošlete záběry se šampaňským ve vaně…) a ten, kdo získá nejvíce hlasů, si odnese láhev jednoho z mých oblíbených vín. Přidáte se? Všechny detaily níže…

Co poslat: Jednu až tři fotografie, na kterých hraje důležitou roli sklenka vína

Formát a velikost: ideálně JPG do 500KB a rozumné webové rozměry s delší stranou 640 – 1280px, ale poradím si s lecčíms

Kam to poslat: na e-mailovou adresu soutez@jizni-svah.cz

Do kdy: uzávěrku si dáme na neděli 20. února

Kdo určí vítěze: veřejné hlasování návštěvníků tohoto blogu

Zobraz celý článek...

středa 19. ledna 2011

Vilavin a dvě „burgundy“ od Novosedel

vilavin_rulandske_modreKdyž jsem poprvé narazil na nabídku vinařství Vilavin, bylo to teď před vánoci, první dojem byl „projekt“. Vzhled vinět, forma popisu vinařství a vinic („Půdní rozbory na viniční trati Stará Hora prokázaly přítomnost srovnatelného množství stroncia jako viniční půda v Bordeaux“) a vůbec všechno okolo ve mně vyvolávalo dojem, že si nejspíš nějaký dovozce či větší prodejce vín zařídil vlastní vinařství / řadu vín, případně nějaký supermarketový producent přichází s „lepší“ řadou oddělenou od jeho běžného jména. I přes popisy „široká škála ovocných tónů, kde převládá banánové a ananasové aroma“, které celkem jasně naznačují, jakým stylem se chtějí ubírat, jsem měl docela chuť si tuhle novinku projet. Zkoumání jejich webu (kde najdete totéž co vím i já) a dalších dostupných informací pak prozradilo, že firma funguje už 15 let, jen zatím hrozny prodávala jiným vinařstvím a teprve teď přichází i s vlastními víny. Takže opravdu jen novinka a žádná konspirace, byť nejméně lahvování jim provádí ve Vinohrad CZ. Navíc na webu potěšila mapa s vyznačeným umístěním vinic a sdělení, že chtějí dělat pozdněsběrová suchá vína, to se mi líbí. Zakoupil jsem tedy, za necelé dvě stovky kus, Rulandské modré a Chardonnay… jaká jsou?

Vilavin Rulandské modré 2008 pozdní sběr (Dobré Pole u Mikulova, viniční trať Staré) je v klasické zelené burgundské lahvi, s kovovou záklopkou a korkem lisovaným z drti s pevnou dvojploškou (čekal bych celokorek). Na vinětě dominuje jméno a logo vinařství a přijde mi taková… divná. Ale to posuďte sami. Na zadní přelepce je komplet popis a informace o místě původu. Po nalití překvapí hodně světlá barva, dost řídká i na Rulandské modré, s oranžovějícím okrajem. Z vůně mám pocit, jako kdyby někdo narouboval typický projev Rulandského modrého na něco neutrálnějšího, ale je čistá, odrůdu bych asi i tipnul správně, je tam fajn ovoce a trochu kouře. V chuti suché, dost lehké až poněkud řídké, ovocité, jednodušší ale čisté a slušně pitelné, s výraznější kyselinou a troškou třísla. Celkově ale takové bez většího charakteru, nezapamatovatelné. Co vínu hodně pomohlo byl přechod na menší obyčejnou sklenici (od velké pinotovky, ve které víno trápím vždy jako první) a podchlazení někam ke 14°C, tak funguje úplně perfektně, je osvěžující, ovocité, takové letně snadno pitelné. Jenže od podobně seriózně se tvářícího vína čekám přeci jen něco víc…

vilavin_chardonnayVilavin Chardonnay 2008 pozdní sběr (Novosedly u Mikulova, viniční trať Slunečná) má úplně stejnou ambaláž jako pinot. Fajn lehce nazlátlá barva a trocha bublinek, které po pár minutách odejdou. Aroma výrazné, sladce ovocité, mango, tropické plody. Taková ta moderní šardonka těžce neurčitého místa původu, zde alespoň bez hromady dřeva a ne úplně přestřelená, nemám z toho nějaký průmyslový pocit a je to celkem příjemné. V chuti suché, ze začátku jemně perlička na jazyku, středně plné, čistě postavené a docela dlouhé, poměrně dost výrazná kyselina a překvapivě slušná stavba těla. Oproti Rulandskému modrému mnohem více odpovídá očekávání. Za cenu pod dvě stovky myslím dobře udělané a veskrze korektní Chardonnay, které doprovodí spoustu různých jídel a někde v restauraci bych se ho vůbec nebál, byť preferuji jiné styly vína a na doma ho znovu nekoupil.

Zobraz celý článek...

úterý 18. ledna 2011

Podomní prodej vína aneb degustace v kanceláři

massard_rieslingPřišel takhle jednou kolega do kanceláře a oznámil nám, že v pondělí dorazí nějaký pán a uspořádá nám tu bezplatnou degustaci. Možná se to děje běžně, ale já jsem tuhle podomní formu prodeje vína zažil poprvé. A docela se těšil, s čím nás zástupce firmy Vinicola (nejznámější asi tím, že naše markety plní lahvemi Chile v podobě Viña Tarapacá) překvapí. Očekával jsem přehlídku pár levných lahví a úžasné slevové nabídky na celé kartony vín na běžné pití :-) Dostal ochutnávku více než dvou desítek lahví v cenách klidně i osm stovek (pravda, jsou to ceny nesmyslné, ale budiž) a celkově velmi zábavné hodinové posezení, které by v běžné vinotéce trvalo několikanásobně dlouho. I proto, že by neustále někdo prodejce zastavoval a opravoval. Ano, tušíte správně, úroveň představení nebyla zrovna na výši a nacházela se v přímém rozporu s cenami na nabídkovém listu.

Vezmu to zrychleně. Pán dorazil a předpokládal, že v kanceláři bude vinné sklo. Bylo, část zaměstnanců ochutnávala ze sektovek, ale prý to nevadí, protože ta vína jsou „pořádná a výrazná“. Mohou v nich být usazeniny, někdy velké jako moucha, protože vína neprošla tou poslední jemnou filtrací. A taky jsou noblesnější a je to vidět na cenách. Některá prý něžně brutální (Syrah) a nejlepší tři dny od otevření. Ta degustovaná, vzhledem k pondělku a leckdy zbytkům na dně lahví, byla nejspíše otevřená ještě mnohem déle. Specielně u červených se to podepsalo velmi výrazně a podstatná část z nich byla již naoxidovaná a kvůli ležení nejspíše v trochu vyšší teplotě se i sunula k takovým těm tónům ochucovadla do polévek. Ne že by nešla pít a při troše snahy z nich vylovit některé bývalé kvality, ale rozhodně nevypadala tak, jak se sluší na prezentaci. Alkohol, hutnost a barva nechyběla, což možná někomu stačí. Často šlo o vína znatelně starších ročníků, než vinaři nyní prodávají, což je teoreticky plus, ale prakticky, hlavně pokud jde o modernu vyrobenou spíše na rychlejší spotřebu, to obsahu lahví též dvakrát nepřidá. Bílá na tom byla překvapivě lépe, ale taktéž ne ideálně.

Pan prezentující mne naprosto dostal u Auxerrois Grand Premier Cru 2007 vinařství Bernard-Massard z Lucemburska. Jde o jejich trochu lepší verzi této odrůdy, projevem ovšem taková ta tropiko sladká moderna s delším ležením na kvasnicích a možná i trochou dřeva. My se však dozvěděli, že jde o špičkovou směs odrůd Chardonnay a Sauvignon Blanc a hlavně ten Sauvignon je tam krásně cítit. Chápu, že okolo téhle odrůdy je poněkud zmatek (viz zápisek Případ Auxerrois a talián v risottu), a že prakticky nikdo se nebude s pánem na prezentaci hádat, ale vyloženě kecat by teda nemusel. V kombinaci s požadavkem pěti stovek za víno prodávané v zemi původu okolo 6-7€ nic moc. Alespoň že Riesling Grand Premier Cru 2006 Wormeldange Weibour byl velmi pěkný, nazrálý, klasický, vyvážený, bezvadně pitelný. Pravda, podobné seženu na Mosele o kus níž v Německu mezi 5 – 10€ a někde ve středu tohoto rozsahu se pohybuje i požadavek pan Massarda, zatímco zde stojí lahvinka šest stovek, ale pilo se to dobře a darovanému koni… znáte to.

vinicola_kancelar
Taky jsme se dozvěděli, že nejde bez doslazení udělat polosladká červená, jak nezvyklá je směs Grenache-Syrah-Mourvèdre a že ve Španělsku jsou z Evropy nejlepší červená, protože je tam hodně sluníčka. Absolvovali jsme se skupinové nadšení ze Sofia Rosé od F.F. Coppoly s úžasnou výraznou vůni přeslazených kompotovaných jahod, jako by to bylo na roséčku něco nezvyklého :-) Pravda, za 560,- Kč bych očekával, že k tomu vínu dostanu ještě nejméně přepravku jahod čerstvých a navíc třeba balík bazénové chemie, u kterého je víno prý ideální pít. Je noblesní, takže cena se dá ospravedlnit, že…

Ochutnali jsme něco z Nového Zélandu od bio i jinak přírodně uvědomělého (byť obludně velikého) producenta Yealands – základní mladý rýňák řady Wine ročníku 2009, docela fajn pití. Pak extrémně aromatický, sladší, nevyvážený a velmi divně strukturovaný Gewurztraminer (řada Estate, ročník 2008) a také Pinot Gris (Estate, 2009), tentokrát mnohem lépe postavené pití s vlivem dřeva a ležení na kvasnicích, ale upřímně stále dost kýčovitou sladce ovocnou modernu, která působí, jako by jela na nějakém vinném anabolickém steroidu. To už bych si raději dal Casanova weiß 2009 z Weingut Hauser (Rakousko, Poysdorf), svěží aromatickou živou směsku, která sice taky působí poněkud vykonstruovaně, ale alespoň se dobře pije.

guardian_peek_smgU červených byl opravdu masivní problém s dobou otevření. Docela mne zaujalo Chateau St. Thomas 2005 z Libanonu, směska Cabernetu, Merlotu a Syrahu v „bordeaux“ stylu, hodně dobře postavená záležitost. A vlastně dost slušná byla i Tarapacá Gran Reserva Syrah 2007, taková ta dobrá klasika z Chile, temná, ovocitá, hutnější, delší, čistá, dobře udělaná. Ale z té dvacítky představených vín (celkem jich bylo 22, dvě závěrečná portská jsem nestihl) bych si stejně nekoupil prakticky nic, částečně kvůli cenám, trochu kvůli často velice „uni“ technologickému projevu, ale především proto, že vína prostě nebyla v kondici. Pokud někdo tahá několik dní lahve autem sem tam, drncá s nimi po městě, pravidelně je prohání řadou různých teplot… není se čemu divit. Každopádně by mne zajímalo, jaký efekt má nalití 22 vzorků spíše alkoholičtějších vín na nezkušené konzumenty. Možná se objednávkové formuláře plní pěkně…

P.S. Omluvte výrazně sníženou kvalitu fotek, něco jsem cvaknul jen mobilem.

Zobraz celý článek...

pondělí 17. ledna 2011

Nejstarší vinařství, nový Salon vín a vyhledávání

lafite_prodam_lahevUnaven a nevyspán z víkendu procházím vinné novinky, které jsem si zapsal za poslední zhruba týden, a přemýšlím, co by vás tak mohlo zaujmout. Na Rýnu se převrátila loď s kyselinou sírovou, ale naštěstí nic z nákladu podle všeho neuniklo a jestli nehoda něčemu neublížila, tak je to místní vinařství. Sedět šel šéf podvodné vinné investiční společnosti, na čemž je vzhledem k aktuální situaci v ČR vtipné to, že pan Benedict Moruthoane nazval svou firmu Templářští vinaři (v originále Templar Vintners Ltd). A vinný rozmach v Číně sebou přináší zajímavé inzeráty typu „Koupím nepoškozenou láhev Château Lafite Rothschild 1982 i s vinětou“, za kus můžete dostat i několik stovek (či dokonce tisíc) liber, sledujte tamní aukce! Za jakým účelem je kupují je myslím jasné (viz i starší článek Vinný ocet pro miliardáře) a docela by mne zajímalo, zda v těch lahvích nejčastěji končí jiný ročník stejného vína, úplně jiné víno stejného ročníku či různé pokusy o napodobení vyzrálého vína úpravami vína mladšího (vzhledem k nedávnému průšvihu bych se obsahu i docela bál). Myslím, že o tomhle problému se ještě bude mluvit, a dočkáme se i rozborů, které dají odpověď. Osobně věštím prosperitu všem firmám, které se v letech příštích začnou v Asii zabývat ověřováním pravosti vína.

„Ve všech jazycích a na všech frekvencích“ (protože zdrojem je University of California v Los Angeles a ti marketing zvládají skvěle) byla odvysílána zpráva (u nás článek například v hospodářkách nebo na Ekolistu, nejvíce detailů anglicky přímo na webu UCLA), že vědci našli nejstarší kompletní vinný sklípek / vinařství na světě, který se nachází v Arménii nedaleko hranic s Iránem (v malokavkazském jeskynním komplexu Areni-1) a je mu přes 6000 let. Fermentační nádoby tam jsou a dokonce i systém pro lisování vína. Skvělé je, že všude okolo se válejí vinná semínka a je tam i zbytek zaschlého moštu, takže další výzkum určitě ještě přinese nějaká zajímavá odhalení. Každopádně se díky tomuto nálezu posouvá (potvrzená, ve skutečnosti je možná ještě starší) historie vinaření o dalších tisíc let do minulosti.

armenia_vinarstvi_6100Foto Hans Barnard, převzato z newsroom.ucla.edu


Národní soutěž vín, nejvyšší klání vína v ČR, ze kterého vždy vzejdou vína zařazená do Salonu vín, už má výsledky. Své pochybnosti o fungování Salonu (především šlo o technické záležitosti týkající se kvality déle otevřených lahví) i tom, jak přesně reflektuje opravdové špičky domácího vinařství, jsem tu psal už několikrát. Pohled na letošní vítěze jednotlivých kategorií, kde se objevují i jména firem usvědčených či podezřelých z podvodů s vínem a burčákem, ve mně opět důvěru příliš nevzbuzuje. Ale stejně do Salonu letos znovu zajedu, ideálně někdy na podzim, abych si ověřil, v jakém stavu tam vína běžně jsou a zda se něco od let minulých změnilo. Přeci jen je to místo, kam by člověk v podstatě měl posílat hosty ze zahraničí i další zájemce o poznání vína z ČR. A byl bych rád, kdyby to tenhle účel plnilo opravdu dobře.

Při zpracování statistik blogu jsem zase vylovil pár zajímavých podivných frází, díky kterým sem někdo přišel z vyhledávání. Opět ukazují velké rezervy v pravopisu i správném pochopení webových vyhledávačů, ale pobaví :-) Do zlatého fondu si pak zapisuji nový přívlastek: „bíza podzimní sběr modrý portugal 2006“.

"krab poustevník růžový má modré oči je malí"
"slivovice v lahvi jak do ni dostat zralou hrušku"
"transylvánie jak se tam dostat?"
"kralik ma na jatrech bile fleky,co to znamena?"
"jak dlouho vydrží rozlévané víno v petce"
"jak krmyt ovce"
"fotky holek ze školy tajne pod sukni"
"anonymní dárce spermií v čr"

Zobraz celý článek...

pátek 14. ledna 2011

Parádní červené z pozemku číslo 43

miolo_lote_43_2002Jak si lépe připravit zásobu energie na náročný víkend než lahví pořádného červeného a kusem polosyrového hovězího? :-) Z archivu jsem vylovil láhev Lote 43 ročníku 2002, top produktu vinařství Miolo. Jde o  jakousi vlajkovou loď brazilského vinařství původem v oblasti Vale dos Vinhedos, toto víno v šestilitrové lahvi a dřevěném boxu je (či alespoň bývalo) součástí daru významným návštěvám, jednu vlastní například bývalý prezident ČR Václav Havel. Jméno pochází, pokud si dobře pamatuji, z čísla pozemku, který získal zakladatel vinařství, když se přistěhoval do Brazílie z Itálie. O vinařství jsem tu zmiňoval u dvou jejich dalších „bordó směsek“ (ano, i Lote 43 je klasické spojení Cabernetu Sauvignon s Merlotem, nic originálního) v článcích Projekt RAR 2002 a Pepíkova bordó směska z Brazílie, v obou případech hlavně odkazoval na web dovozce, který má všechny informace pěkně zpracované a ostatně i k Lote tohoto ročníku je na něm kvanta čtení. Takže mi zbývají jen vlastní degustační poznámky…

Velmi temná a prakticky neprůhledná barva, na okrajích již trochu naoranžověle nazrálá. Výrazná, efektní, temně ovocitá vůně hodně zralého ovoce. Komplexita získaná tóny zrání v lahvi, grafit, živočišnost, dřevité tóny a „bordeauxský“ styl barikování, použití sudů z USA bych si netipnul. Velmi pěkné, vrstevnaté, seriózní, spíše projev výborných chladnějších starosvětských vín než nějaké horké moderny z USA či Chile. V chuti suché, čisté, stále pěkně čerstvě ovocité, středně plné (i alkohol je příjemných 12.5%), vyvážené, úžasně šťavnaté s poměrně hodně výraznou kyselinou, i díky tomu bezvadně pitelné, výborná struktura, tříslo znatelné ale již z většiny uhlazené, hodně dobrá délka. Parádní víno ve skvělé kondici, za které by se nemuselo stydět leckteré Cru Classé z Bordeaux. Před čtyřmi lety jsem za něj dal pět stovek a trpěl u toho jak zvíře, ale šlo o dobrou investici :-)

kusy_hoveziho
I maso se vyvedlo, byť šlo o náš první pokus se Sous Vide ve vodní lázni za kontrolované teploty. Nejdříve naložené přes noc v lednici a pak pár hodin při 54°C, na závěr z obou stran zprudka opečené. Zvládne kdokoliv a to maso je udělané krásně rovnoměrně všude, žádná část moc nebo málo. Myslím, že si na tenhle způsob přípravy zvyknu, a začínám se těšit na další experimenty :-) Mise splněna, zásoba energie byla jídlem i vínem vytvořena k mé plné spokojenosti :-)

Zobraz celý článek...

čtvrtek 13. ledna 2011

Experiment Oxana – 100 hodin v karafě

oxana_karafaOxana. Poprvé jsem tu o ní psal v zápisku Večer s neobvyklou kráskou Oxanou, podruhé se zmiňoval v článku Zahradní slavnost jiných vín. U tohoto oxidativně postaveného Sauvignonu ročníku 2007 z Dobré vinice se prý uvažovalo, že krom jména Oxana bude doplněno ještě Karafa, víno prostě potřebovalo pořádně rozdýchat a bez správného zacházení… no zrovna nevonělo :-) Za dobu, kdy je na trhu k dispozici, si vybudovalo lehce kultovní pověst podpultovní záležitost pro specifickou skupinu zákazníků. Vím hned o několika vínomilcích, kteří si při prvním ochutnání poklepávali na čelo, druhé je ujistilo, že jejich kamarádi jsou blázni, a při třetím začali zjišťovat, kde se dá Oxana koupit. Navíc je to přesně ten typ komplikovaněji uchopitelného vína, do kterého si konzumenti nejčastěji projektují různé své představy a očekávání, dojem velmi silně ovlivňují kladné zkušenosti s podobnými víny či naopak obava z nich. Oxanu jsem naposledy chutnal v září minulého roku a po komentáři od Vinyla u rekapitulace blogu na konci roku se rozhodl, že ji podrobím malému experimentu…

Oxanu jsem otevřel, rovnou si nalil sklenku a zbytek přelil do karafy. V té víno zůstalo 100+1 hodinu, celou dobu při teplotě mezi 5 a 10°C, a pravidelně jsem jej přechutnával. Pro ideální experiment by bylo samozřejmě vhodnější nalít třeba šest lahví do šesti karaf (protože postupným upíjením se logicky mění množství vína a rychlost vývoje) s odstupem X hodin, teplotu udržet bez kolísání přesně a všechna vína pak ochutnat krátce po sobě a třeba i naslepo. Ale na to naše domácnost není vybavena a navíc, ač mi Oxana moc chutná, vypít tolik toho vína najednou by mne asi nebavilo :-) Takže jak to dopadlo?

Čerstvě po otevření: Tmavší zlatavá barva, bublinky v karafě. Výrazné aroma, lehce těkavě technické a ostřejší, oxidativní, pečená jablečná slupka, šťavnatost, mineralita, docela bohaté. Suché, plnější, výrazné, ostřejší a až trochu pálivé, kyseliny, divoké a poněkud zmatené, hořčina meruňkového jádra. Každopádně dost zajímavé a rozhodně ne takový úlet, jako to byl čerstvě po otevření dříve.

Jedna hodina v karafě: Barva stejná, stále bublinky v karafě. Aromatika zatím velmi podobná, vývoj minimální. Tu „chemičnost“ zařazuji jako koncentrovaný prostředek na nádobí a v chuti oceňuji délku.

Pět hodin v karafě: Sugeruji si trochu tmavší barvu, ale nejspíše se nezměnila. Aromatika se urovnává a získává na komplexitě, ona chemie prakticky úplně mizí (nebo si zvykám), vůně opečeného jablka navíc hezky se zkaramelizovaným povrchem. Chuť není tak ostrá, je zajímavější, vyváženější. Pije se to skvěle.

Patnáct hodin v karafě: Barva stále pěkná zlatavá a už žádné bublinky. Výrazná, příjemná vůně, stále stejný základ opečeného jablka, minerality, šťavnatosti s výrazným podzimním ovocem. Suché, čisté, dobře pitelné, výrazněji vystupují kyseliny.

24 hodin v karafě: Výrazná, slinosbíhavá vůně. Nové jemnější nuance (sušené ovoce, ořechy), ale stále jedna primární přímá linka. Suché, čisté, lehce krémový dojem rozříznutý následně výraznou kyselinou, delší až hodně dlouhé, zajímavé, zaplní pusu velmi rychle až útočně a pak pomalu odeznívá.

48 hodin v karafě: Stále stejný základ, krásně čistý, svěží a hodně ta opečená jablka. Suché, čisté, trochu se vrací hořčina co byla už v úvodu a i doznívání je jakoby dřevitější, rozkousnutá pecka.

72 hodin v karafě – Barva stále stejná. Tmavnutí, na které jsem narazil při prvním setkání s Oxanou (a kterým se vyznačují třeba vína od Nicolase Jolyho), se neopakuje, ale také je víno už na úvod tmavší než bylo. Stále výrazná, čistá vůně s minimální změnou oproti dnu dříve, snad jen jablko jako by se přidalo i zelené, čerstvě rozkrojené. V chuti suché, výrazné, méně znát mineralita, ale už trošku disharmonické a s kyselinou získávající na dominanci, stále ovšem dost fajn pití, dlouhé, zajímavé. Zde jsem původně chtěl pokus ukončit, ale nebyl čas víno dopít a tak pokračoval…

Sto hodin v karafě
– Stále stejný základ, ale uhlazený, elegantní, kompaktní, sušené slupky z jablek, ořechy, mineralita. Přidávají se lehce nasládlé vůně (i chuť), li-či, kdoule, sušené podzimní plody. V chuti suché, čisté, působí o něco lehčeji než dny předtím, vyvážené, čisté, velmi elegantní s perfektním dozníváním s lehce pecičkovou hořčinou. Dokonale pitelné, povznášející, skvělé! Dal jsem ochutnat ženě, ta s nedůvěrou přičichuje a ochutnává, pak se na sklenku nadšeně vrhá. Mám chuť zkusit další vývoj, ale tentokrát už to nevyjde a ten večer víno dopíjíme.

Výsledek to byl docela zajímavý, byť mám pocit, že leckdy spíše sleduje můj vývoj vnímání chutí a aktuální nálady než změny vína :-) Že bych příště otevřel Oxanu čtyři až pět dní předem, abych z ní dostal to nejlepší? Uvidíme, spíš zkusím pokus zopakovat, jak to dopadne napodruhé. A vedle Oxany postavím i nějaké běžné konvenční bílé. Co asi tak provede 100 hodin v otevřené karafě s ním?

Zobraz celý článek...

středa 12. ledna 2011

Asijská bokovka a napodobení dokonalé svačiny

saidoweizu_sidewaysVšichni jsme si zvykli na americké remaky všemožných (úspěšných) filmů, z produkce Japonska pak čerpají velmi často a přímé srovnání originálu a kopie je leckdy velmi zábavné. Možná i proto mne hodně pobavilo japonské dílo z roku 2009 nekomplikovaně pojmenované Saidoweizu, prostě Sideways aka Bokovka. Slavný vinný film (námět a režie Alexander Payne), který v USA brutálně zamíchal se zájmem o odrůdy Pinot Noir a Merlot, se tedy dočkal druhé verze. Dějově se příliš neliší, ale samozřejmě chování, reakce a motivy japonských hrdinů jsou přeci jen trochu odlišné. Skoro jsem čekal, že korejskou zaměstnankyni vinařství z originálu nahradí nějakou blonďatou evropankou, ale nestalo se :-) Každopádně za vidění ten film stojí, i když spíše pro fanoušky originálu. Ostatně posuďte sami podle ukázek…


trojuhelnik_kodyA když jsme u Asie, tak se musím pochlubit zásadním objevem z tohoto víkendu. Už v zápisku po první návštěvě Japonska jsem se svěřoval, jak mi tam zachutnala tradiční svačinka (a v našem případě snídaně, někdy i část oběda či večeře) v podobě rýžových trojúhelníčků obalených řasou a plněných vším možným – chobotnicí, lososem, jikrami, houbami, krabem, krevetou v majonéze… časem se dokonce naučíte je rozeznávat podle barevných kódů, pokud neumíte znaky (ale stejně občas vezmete místo lososa omylem umeboši, nakládanou švestku, a pak trpíte). Vytvarovat a naplnit trojúhelník z rýže doma není zas takový problém, stejně jako je snadné udělat místo toho rolku (což činíme dost často, dá se vzít a ukusovat jak párek v rohlíku a nemá chybu), ale prostě to není ono. Výhoda trojúhelníku je totiž v systému balení, kdy řasu od rýže odděluje tenká plastová vrstva. Teprve když obal sérií tahů sundáte, tak řasa přijde do kontaktu s rýží, není navlhlá a křupe. Takže super svačinka sebou do práce nebo na cestu. Ale doma to jde vyrobit jen blbě. Ostatně o různých takových věcech (a kolik je z nich bordelu) jsem psal letos v článku Svačinový generátor odpadního materiálu, přímo ze Šinkanzenu od krabičky s obědem.

rolkyvyroba_trojuhelniku
A pak jsem, při nákupu asijských surovin v obchodě na Korunní, objevil kompletní sadu na výrobu trojúhelníčků! Sestává z tvarovátka, archů řasy s plastovým obalem z obou stran s proužky na odtrhnutí a nálepek na zalepení po tom, co trojúhelník sestavíte. Zvládne to s tím i cvičená opice. Hned první den jsem pár trojúhelníků spáchal a nacpal do nich třeba svoji českou variaci na nasládlé houby, které jsem si z Japonska oblíbil. Sušené houby z Krkonoš jsem hodil na pár desítek minut do vody. Na pánvi osmahl česnek s trochou slaniny a přilil houby i s vodou. Později přidal ještě trochu sladkého mirinu (a pár kapek sójové omáčky), směs houbové vody s ním zredukoval na táhnoucí se sladký sosík, který houby krásně obalil. V nakyselo ochucené rýži to bylo báječné :-) Už vím, co mi bude při výletech končit ve fotobatůžku místo obložené housky :-)

Zobraz celý článek...