„Těžko tě získávám, lehko tě ztrácím, já vím“ :o) Omlouvám se všem, kterým se při vzpomínce na tuhle skladbu zježily všechny chlupy na těle. Já si ji naneštěstí rovnou pustil na YouTube a teď nemohu dostat z hlavy, děs a hrůza. O co jde? Praha má stále jen jednu hvězdičku, obhájilo ji Allegro a přibylo jen pár „bibů“ (jeden pro již zavřený podnik, opakuje se jemný trapas z loňska, kdy šlo ale rovnou o hvězdu), doporučení pro kvalitní kuchyni za dobrou cenu. Je to tu zas, Michelin rozděloval ocenění. Jejich pohled na gastronomii v ČR (či spíše v Praze, jak to tak sleduji) vzbuzuje v nadšencích do dobrého jídla silné emoce, mišelinští komisaři to tu stále jako nějakou baštu špičkového jídla nevidí. Chce se mi citovat dalšího českého klasika, největšího spisovatele, skladatele, lyžaře a vůbec: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak všechno co proti tomu můžeme dělat.“
(Vchod do restaurace Le Foch v Remeši)
(Je ten prst snad vzkazem pro komisaře Michelinu? :-)
Hlasité dohadování, jestli si hvězdu zaslouží La Degustacion (a to třeba rovnou dvě), zda ji (spíše než Biba) má mít Alcron, La Finestra, Aromi, Le Terroir, Divinis či kdo ví kdo další nám nepomůže, Michelin je ve zkoumání těchto zapomenutých částí Evropy poněkud pomalejší a staří komisaři se asi bojí riskovat, tak raději bydlí v hotelu Four Seasons a chodí jen do hotelového podniku. Jsme na tom podobně jako Maďarsko s Budapeští, tam také už roky doufají. Letos se dočkali u podniku typu „bílé rukavičky a stříbro“ jménem Costes, byť místní favorizovali spíše jiné (Bock Bisztro, Tigris Restaurant). Jediné, co má smysl, je ochutnat pár hvězdičkových podniků ve Francii či jinde a udělat si obrázek, zda těm našim opravdu něco málo nechybí.
Loni na podzim, během návštěvy Champagne, jsem povečeřel ve dvou hvězdičkových podnicích, Le Foch v Remeši a Les Berceaux (Restaurant Patrick Michelon) v Épernay. V obou případech to byl úžasný zážitek ze skvělého jídla, vína a obsluhy (v případě Les Berceaux ještě okořeněný scénkou, kdy po zdrcujícím množství jídla a alkoholu důchodkyně u vedlejšího stolu prostě zkolabovala, zásah číšníků byl rychlý a naprosto profesionální se vším všudy) ve stoprocentně nekuřáckých podnicích, kdy důraz na různé drobnosti, detaily, všemožné drobné zábavné a vyšperkované amouse bouche prostě a jednoduše předčil většinu „adeptů na Michelina“ z výše jmenovaných, ale zároveň nestál o moc víc (a to, prosím, v obecně nijak levné Francii). Co se jednotlivých pokrmů týče, tak kupa domácích restaurací nemá naprosto žádný problém dosáhnout stejné kvality či předvést i kousky mnohem lepší, ale pokud se počítá komplet, celkový dojem, jakési logické sestavení nabídky a její představení hostovi, jsou tu rezervy. Nemohu hodnotit konzistentnost po jedné návštěvě, v ČR však bývá právě toto častým kamenem úrazu. Když k tomu připočtete tradičně vyděračské ceny i běžných vín v našich restauracích, nakrásně se vám může stát, že s lahví něčeho mnohem lepšího zaplatíte ve francouzské hvězdičkové restauraci za kompletní menu méně než u nás.
(Petit fours v Les Berceaux, v ten moment už ale moc sil na jakékoliv jídlo nemáte a sotva vnímáte okolní svět)
Na oblíbené téma cen vína jsem si absolvoval rozhovor v restauraci SaSaZu (psal jsem o nich delší text dříve a navštívil je znovu, ale ač jídlo je prostě úžasné, tak že je celý podnik kuřácký a dělá z lidí debily cenami vína či vody prostě nepřekousnu), u lahve sice slušného, ale nesmyslně předraženého ryzlinku. Když jsem servírce na dotaz, zda mi víno chutná, sdělil, že je sice fajn, ale stojí přehnaně mnoho a další si nedáme, vysvětlila mi, že „jste přeci v luxusním podniku, to je úplně normální.“ Není!
(Holub z Anjou, šípková omáčka, hrušková povidla a kaštanové pyré... v kombinaci s Pinot Gris Réserve Altenbourg Cuvée Laurence 2001 z Domaine Weinbach šlo o téměř nadpozemské chuťové spojení... aneb La Degustacion v plné síle)
Specifickým případem je špičková La Degustacion (kde ale marže na víno zrovna vyloženě mimózní nejsou). I tam sice někteří nebudou souhlasit, ale hvězdičku si tenhle podnik prostě zaslouží, byť cenami se už dostávají k částkám, které si běžně účtují leckteré podniky se dvěma či dokonce třemi hvězdami, což je opravdu úlet. Restaurant Gilles Goujon (součást Auberge de Vieux Puits), letošní čerstvý držitel tří hvězd, má menu na sto eurech, což už není příliš více, než 2250,- požadovaných v La Degu.
(Našlehaný sýr munster, smažená cibulka, chlebík... opět La Degu, aromatická bomba) 
Je to celé taková jedna velká hra a zábavné sledovat. Chce se mi říct, že poctivý talián od Dolejších hezky doma poskytne možná stejně úžasný zážitek, jako večeře ve skvělé restauraci, ale asi bych lhal. Kašleme na hvězdičky, Biby a podobné věci. Stejně jsou nejlepší osobní doporučení a tipy na „skryté poklady“, místa s nějakou specialitou, jídlem pro které stojí za to jet přes půl Prahy (či republiky), byť jako celek podnik nikdy na nálepku s kytičkou/hvězdičkou aspirovat nebude.
(Talián od Dolejších s domácí lepenicí)
(Typický pohled do La Degu zvenku skrz žaluzie, vidět restauraci i zevnitř si běžný milovník dobrého jídla opravdu nemůže dovolit příliš často…)
Myslím, že moc pěkně se k tématu ocenění už dříve vyjádřil Buridanův geneticky modifikovaný osel, bych to prostě všechno nebral tak vážně, je to stále jen jídlo… :o)
