Vždy, když tu píšu něco o vínech z Itálie, tak hned na úvod přiznávám, že jim příliš nerozumím. Z těch opravdu zásadních vinařských zemí mi právě Itálie „uniká“ asi nejvíce, nejčastěji se obracím na encyklopedie a další zdroje. A i se samotnými víny mám obvykle problém, různé „exotické“ kousky si obvykle užiju, ale taková ta typická produkce můj vkus dost míjí. I když v poslední době se to začíná trochu měnit. Poslední tři vypitá vína dokonce moc potěšila. O tom, jak manželka pravidelně vozila ze služebních cest jednu moc příjemnou Valpolicellu, jsem tu už psal. I tentokrát mělo víno stejný původ, tedy jediné rozumné zpracování diet ze služebky, a s lahví Valpolicella Classico Superiore Acinatico Ripassso 2007 vinařství Stefano Accordini měla žena šťastnou ruku.
Vinařství je menší rodinný podnik, hospodaří na čtyřech hektarech starších vinic (ale dalších šest se dostává do produktivního věku) u městečka Negrar, v místě zvaném Bessole. Chutnané víno, z ročníku se sklizní vůbec nejdříve za posledních 70 let, je vyrobeno technikou Ripasso, kdy se do fermentujícího moštu (odrůdově Corvina Veronese 60% , Corvinone 15%, Rondinella 20%, Molinara 5%) přidávají slupky z přípravy mohutnějšího Amarone. Navíc zrálo rok ve francouzském dubu a před lahvováním nebylo filtrováno. Na webu vinařství najdete hromady dalších technických detailů, výborné ročníkové profily a další informace. Každopádně je zřejmé, že otevírat podobné víno takhle brzy asi není úplně nejlepší nápad, nemohl jsem se ovšem udržet (a upřímně čekal spíše něco „supermarketové“ kvality, moje chyba).
Zelená láhev klasického „bordeaux“ tvaru, plastová záklopka, plný korek spíše nižší kvality, viněta s hromadou informací a to i v angličtině. Barva temná, hluboká, rubínového odstínu. Po otevření především jižní temně vyzrále intenzivní ovocitá vůně, ale postupně se otevírá a mění. Po nějaké době v dekantéru se víno chlubí čerstvým tmavým ovocem drceným v rukou, lehce kouřovo-uzenými tóny, výraznějším projevem dřeva a trochou exotičtější (asijské) kořenitosti. Míchám ve sklence a každých pár minut se objeví něco nového, třeba trocha živočišných tónů a pryskyřice, celé je to dost bohaté a veskrze příjemné. V chuti plné, velmi výrazné, dost kyselin i tříslovin, dlouhé. Šťavnaté, vyvážené, výborné. Může zrát mnoho let do krásy! Či spíše odlišných projevů, protože již nyní jde bez problémů pít a po pravdě dost nadchlo. V obchodě stálo zhruba 15€ a klidně bych ještě nějakou láhev zvládl.
Druhým kouskem přeskočíme na Sardínii. Tinnuri Cannonau di Sardegna 2006 byl dárek od tchána, společně s dalšími víny jej přinesl na vánoce s tím, že si jej zrovna dost oblíbil na běžné pití a máme ho též zkusit. Cenu netuším, odhaduji někde okolo 5€, víno je podle všeho určeno do sámošek a lahvováno větší firmou kdesi v Asti. Cannonau je pak dle některých zdrojů lokální název pro odrůdu Grenache (Garnacha), podle jiných jen jejím velmi blízkým příbuzným. Lehčí zelená láhev (opět tvar „bordeaux“), plastová záklopka, plný korek a viněta s pár základními informacemi a to i v angličtině. Barva nijak hluboká, lehce nazrálá na okrajích a trochu připomínající pinot. Vůně spíše jemná, decentní, neutrálně ovocitá možná trochu do třešní. V chuti i přes 13% alkoholu lehčí, čistě ovocité, svěží, hladké, s dostatkem kyseliny a moc příjemně pitelné. Jednoduché, ale vyvážené a veskrze potěšující spotřební víno, které vypijete ani nevíte jak. Cannonau, která jsem měl možnost pít dříve, byla vína spíše plnějšího, kořenitého a důraznějšího stylu, ale tahle podoba má taky něco do sebe.
No a na závěr víno, které mne naprosto nadchlo. Ke Chianti Classico „Giorgio Regni“ 1995 z Fattoria Valtellina jsem si nepsal poznámky, víno padlo při předvánoční večeři s přáteli v restauraci La Galerie. Ale pamatuji si ho přesně, ono to nebylo těžké. Mělo totiž barvu (i depot) a vůni, jež silně vyvolávala vzpomínky na nazrálé Chambolle-Musigny od Leroy. Vůbec jsem netušil, co se to děje. Čmuchal, točil lahví a zmateně se rozhlížel. Chianti? Sangiovese? To víno bylo úžasné, dokonale vyzrálé a na vrcholu sil, aromatické, exotické a přitom blízce známe, zvláštní, nádherné. Ale znáte to, při podobných zážitcích tak nějak podvědomě tušíte, že jsou jen těžko opakovatelné. Byla to poslední láhev ze šesti, kterou do restaurace zakoupili, navíc každá z nich prý byla trochu jiná (dokonce sommelier předem varoval, že je to spíše rarita, víno může být mimo a ať se raději moc netěším) a já měl asi jen štěstí. Pátrání po vinařství navíc prozradilo, že získat další lahve nebude úplně snadné. Ta nejlepší vína zde podle všeho vznikala právě v devadesátých letech, kdy podnik zakoupila rodina Fuchsových z německého Koblence (jméno Giorgio Regni v podtitulu vypitého Chianti je na památku zakladatele vinařství) a mladý manažer Christopher Schneider si najal talentovaného místního enologa jménem Vittorio Fiore. Podnik produkoval zhruba 40.000 lahví ročně, zakládal si na nižších výnosech (v Chianti je 30hl/ha dost málo) a přivedl na svět i supertoskánsce Convivio (3/4 Sangiovese, 1/4 Cabernet Sauvignon) a Il Duca (čistý Merlot). V roce 1996 přešlo vedení na švýcarského enologa Andrease Stössela, který vinařství i s týmem opustil v roce 1999. A právě tento ročník byl prý poslední ze špičkových, vinařství následně v podstatě mizí ze scény.
