pondělí 30. listopadu 2009

Divné vůně, vzpomínkové chutě

stary_kozel Pravidelně jsem fascinován tím, jak silně mne dokáže zasáhnout čichová paměť. Vlastně mám pocit, že leckdy jsou ty zastrčené vzpomínky, které připomene nějaká zvláštní vůně, silnější než vzpomínky vyvolané zrakem či sluchem, tak nějak intenzivnější a hlubší. Nedávno jsem četl poetický článek Bogdana Trojaka „Mlčeti o víně“, kde si tak trochu dobírá dlouhé popisy vůní u vína. Sám jsem vinen a psal o tom třeba v „Jemný dotyk konfitovaného krtka a myších oušek“ a o oblíbených ovocných salátech z vinět a recenzí se zmiňoval v článku „Višně, švestky a petrolejový král“. Jenže si nemůžu pomoct. Když se sejdou ta správná aromata, tak z paměti vyplouvají vzpomínky jedna za druhou. I o tom, jak otevřete láhev vína a kvůli vůni začnete lovit staré fotky, jsem tu už psal (a zase to bylo u ryzlinku, zvláštní). Dneska tohle všechno datlím kvůli dvěma lahvím. Jedna vyvolala hromadu vzpomínek na dětství, druhá zase voněla tak podivně, že si vysloužila dlouhé debaty na téma o stylech vinaření, vadách a dalších věcech okolo.

baumard_clos_st_yves_2004 Nejdřív tedy ta podivnost. O odrůdě Chenin Blanc a apelaci Savennières jsem se tu zmiňoval, třeba v článku o jedné moc pěkné lahvi. Mám skoro dokončen report o degustaci jen vín této odrůdy z jihu Francie, ale nějak se mi nedaří ho doklepnout, snad časem. Dnes je řeč o Domaines des Baumard (mám k nim „citový vztah“, dělají povedené bublinky a zvolil jsem je jako přípitek na svatbě) a monopolní vinici Clos de Saint Yves ročníku 2004. Z vína jsem měl pocit, jako by se někdo trochu snažil o oxidativní ujetiny ve stylu Nicolase Jolyho, ale vymklo se mu to z rukou. Víno bylo jasně nazrálé, trochu naoxidované, velmi velmi suché, ale především extrémně důrazné jednou dominantní vůní. A tou byl zápach starého kozla :o) Kdybych chtěl být slušnější, tak řeknu, že šlo o velmi výraznou ostřejší vůni takových těch malých kozích sýrů, bochánků okolo sto gramů pokrytých tlustou slupkou mnohobarevné plísně. Mám tohle aroma rád, ale když vám při každým zatočením sklenky začpí do nosu, tak to úplně příjemné není. Rozjetá láhev? Jaká tak konkrétní vada by to mohla být? Nebo snad terroirový projev vinice? Nevěřím, že tohle víno měla vypadat právě takhle. Ale pro tu zkušenost a ověření si snad jednu láhev i koupím.

samos_nectar_2000 Druhý zážitek byl o poznání příjemnější. Před nedávnem jsem otevřel a po dobu několika týdnů pomalu upíjel jako dárek obdrženou (díky!) láhev Samos Nectar 2000, víno od hlavního producenta hroznů na ostrově (Union of Vinicultural Cooperatives of Samos). Samos má vlastní apelaci a Nectar je velmi zajímavou variantou zdejších sladkých vín. Hrozny jsou po několik dní sušeny na slunci a víno na výsledných zhruba 15% alkoholu fermentuje přirozeně, nepřidává se destilát. Výsledkem je silné sladké víno, které dále vyzrává tři až čtyři roky v dubových sudech. Láhev je průzračná, nezabarvená, uzavřena plastovou záklopkou a krátkým pravým korkem. Víno pěkné bronzové barvy se valí do sklenky líně, táhne se a jako by z lahve ani nechtělo. Vůně je hodně výrazná, taková „včelí“ – mix různých produktů, nejen medu. Je tam hromada oříšků, trochu oxidativní nádech, lehce těkavky, ale vyzrálá medovost převládá. V chuti sladké, sirupové, intenzivní a dlouhé. Hromada cukru není dostatečně vyvážena kyselinou a jde to pít spíše jen jako malá sklenka „na dobré spaní“ či jako doprovod (opět v množství půl deci, víc ne) třeba k štrůdlu. Píšu o tom ale kvůli něčemu jinému. Když jsem byl malý, za pochoutku jsem považoval rýžové burizony. A jednou za čas, třeba během nějaké nemoci (často), se mi poštěstilo baštit jejich sladkou variantu, chemicky barevné Arizonky. Samos Nectar 2000 mi chuť téhle sladké rýžové záležitosti neuvěřitelně připomínal, jen plnou pusu arizonek všech dostupných barev doplnil ještě velkou lžíci medu. Po prvním napití jsem se vrátil do peřin k verneovkám, televizi a animovaným seriálům v němčině.

Opakuji se, ale přesně tohle mám na víně rád. Schopnost připomínat zážitky a pocity z let dávno minulých, nejen těch přímo spojených s nákupem konkrétní lahve (třeba na dovolené), ale díky pestré škále vůní a chutí i věcí nesouvisejících, momentů zdánlivě ztracených. A i tohle je důvod, proč mnohá technicky naprosto korektní a dobře připravená vína nějak zvlášť neosloví, pokud nedokáží nabídnout něco navíc a alespoň trochu roznítit představivost. Jsem vinen dlouhými a napůl zbytečnými popisy vůní a chutí, když každý tam stejně ucítí něco trochu jiného. Pokud ale víno dokáže podobné dojmy vyvolat, když pobaví a potěší, objevují se všechny ty ovocné saláty na papíře sami od sebe. Pro většinu současné produkce by však stačilo připravit si sadu pár desítek zkratek ve stylu ZMV (základní mladý veltlín) či VTFR (velkoprodukční trpká frankovka). V některých vínech se skrývají vzpomínky a příjemné chvíle, v jiných jen budoucnost v podobě cirhózy jater.

Zobraz celý článek...

pátek 27. listopadu 2009

Chvála německých kabinetů

laible_riesling_2007 Chce se mi napsat, že když se nemohu rozhodnout, na jaké víno mám chuť, otevřu si suchý německý kabinetní ryzlink. Je v nich nějaká zvláštní magie. Mají skoro všechno, co od lehkého suchého bílého vína mohu chtít, ale přitom vás vždy nechají tak nějak chtít víc. Všechna ta vína (od dobrých vinařů, samozřejmě) jsou si v mnohém podobná, vždy víte co očekávat v  základu, ale každé nabízí něco pěkného navíc, něco trochu odlišného a zajímavého. Mají krásnou kyselinu, ale často nabízí i příjemný jemný dotyk cukru. Krásně voní a jsou lehoučká, pijí se úplně sama. Láhev zmizí, nestoupne vám přitom do hlavy a máte chuť na další. A zároveň ty kabinety tak nějak šeptají „zkus mého bratříčka z vyzrálejších hroznů, to bude teprve něco“. Víte, že ač vás to víno nadchlo, perfektně doprovodilo jídlo a pilo se skvěle i po něm, že opravdu nejspíš existuje i nějaká plnější, intenzivnější varianta stejného nápoje, která by třeba potěšila ještě víc. Ale vlastně stačí jedno takové „nabušenější“ na karton těch lehkých, snadno pitelných a přesto úžasných kabinetů. Najdete je i v Čechách a stojí za pozornost, ale dnes je řeč o Německu. Tam není třeba poohlížet se jen po Mosele či Rýnu, výborně lze nakoupit v Nahe či třeba Bádensku…

V okolí Durbachu narazíte na jméno Laible u nejméně dvou vinařství. Raketově stoupá popularita Alexandera Laible, vyhlášeného nedávno nejlepším nováčkem na scéně a nejlepším mladým vinařem Německa a následně i Evropy. „Rodičovský“ podnik s historií píšící se od sedmnáctého století, Weingut Andreas Laible, může být na svého syna jedině pyšný, ale ani oni se nemají za co stydět. V Bádensku jsou považování za špičku a z různých časopisů pravidelně sbírají hromady ocenění, třeba i pro nejlepší ryzlink světa. Ale to jsem, po pravdě, zjistil až po vypití lahve Andreas Laible Riesling Kabinett „Durbacher Plauelrain“ 2007. Víno pochází ze strmého kamenitého svazu, pouze ručně obdělávaného, kde vinařství na 6ha pěstuje především Riesling a něco Pinotu Noir, doplněno o menší plochy Pinot Gris, Pinot Blanc, Gewürztraminer , Scheurebe, Chardonnay a odrůdy Müller-Thurgau. Vinařství si zakládá, pro větší komplexitu připravovaných vín, na kombinování mnoha různých klonů, krom původních z Německa a různých vlastních selekcí používají i velmi staré kousky z Francie a Chorvatska. Vše fermentuji v nerezu a prakticky ve všech případech jen díky přirozeným kvasinkám z vinice (a sklepa). Jsou členy sdružení VDP (Verband der Deutschen Prädikats- und Qualitätsweingüter).

laible_fotky_web
Víno je uzavřeno v zelené vysoké (pistole) lahvi, s kovovou záklopkou a plastovým (nomacorc) špuntem. Barva je spíše trochu bledší, zelankovo-zlatavá. První připojení tradičně nenechá na pochybách, vyvalí se na vás klasická ryzlinková svěžest, která okamžitě spustí slintání. První dojem je velmi čistý, medový, příjemný. Víno postupně nabízí kořenitost, květinové vůně a květinový med a taky moc příjemná kamenitost a prašnost, evokuje léto a bílé rozpálené kamenité terasy někde nad vinicí. Moc příjemné. V chuti suché, čisté, živé, výrazná (byť někdy pocitově trochu odtržená a ostřejší) kyselina, medovost a slušná délka, to vše v lehkém a skvěle pitelném hávu, není třeba usrkávat a je možno pít. Vyvážené, moc pěkně udělané. Prostě fajn ryzlink. V kombinaci s kyselejším salátem s nějakou mořskou potvorou se ve víně akcentoval dotyk cukru a i tahle podoba bavila. Prostě ryzlink, co dodat. Vinařství má dobré jméno a ceny už nejsou vyloženě „lidové“, ale těch 12€ jsem rozhodně nelitoval.

Zobraz celý článek...

čtvrtek 26. listopadu 2009

O velkých Beaujolais nad dvanácti víny

fleurie_poncie Tak ještě jednou, na nějaký čas snad naposledy, budu otravovat s Beaujolais. Asi každý už si všiml, že jsem se pro vína z téhle oblasti v poslední době tak trochu nadchnul. Možná to má co dělat se zvláštní vlastností mnoha velkých vinných nadšenců, kterou je vyhledávání vín „neviditelných na radaru“, tak trochu v mainstreamu ignorovaných, z okrajových oblastí. A nebo k tomu došlo prostě jen díky nadšení z ochutnávky Domaine du Vissoux. Jak už jsem naznačoval v minulém zápisku, tak na svátek mladého vína se u nás doma chutnalo, krom tří úvodních mlaďochů, dvanáct klasických červených Beaujolais, jedenáct z toho z prestižních Cru vesnic. Šest různých vinařství, šest oblastí a zážitky skvělé i méně zářné. Jelo se postupně po oblastech, ale pro účely článku vše sestavím spíš podle jednotlivých podniků.

Na úvod ale něco málo k jednotlivým částem Beaujolais, kdo zná nechť přeskočí. Základní AOC (apelace) Beaujolais pokrývá největší část území a produkuje typicky obyčejná, jednoduchá červená vína, z velké části vyrobená jako Nouveau karbonickou macerací a prodávaná už v listopadu po sklizni. Klasickým způsobem zpracovaná vína se však též pijí mladá, do roku či dvou,a předpisy povolují dokonce i vyrábět vína s alkoholem pod 10 %. V této apelaci je možno produkovat ještě Beaujolais Rosé, ale není časté. V AOC Beaujolais-Villages postupujeme více na sever, toto označení smí používat jen vinice v oblasti okolo 39 obcí a i apelační předpisy jsou trochu tvrdší, povolené výnosy o nějaký ten hektolitr nižší a minimální požadovaný alkohol naopak vyšší. Část též končí jako mladé víno, Beaujolais-Villages Nouveau, ale většina je již vyrobena běžným způsobem. Krajina je trochu kopcovitější a v půdě najdete více břidlice a žuly, vína mají větší potenciál, byť stále se typicky konzumují do dvou či tří let. K názvu Beaujolais-Villages je možno připojit jméno konkrétní obce. Bílá vína se pěstují především na severní části území a překrývají se s apelacemi Mâconnais, na vinětách tedy spíše najdete Mâcon Blanc, Mâcon-Villages či Saint-Véran než Beaujolais Blanc (toto označení ponesou bílá z ostatních částí uzemí). V kombinaci se slovem Beaujolais prostě můžete skoro vždy čekat jen červená (některé vesnice dokonce přímo v předpisech omezují možnost pěstovat bílé hrozny na maximálně deset procent plochy), bílého je tam v poměru mnohem méně (byť výsadby Chardonnay rychle stoupají a důvodem je možnost vína označovat i jako Bourgogne Blanc). Šumivá vína z Beaujolais pak spadnou pod označení Crémant de Bourgogne.

beaujolais_korky
Nejvyšší kategorii zdejších vín tvoří Cru Beaujolais, deset specifických a velmi odlišných míst na úpatí místních kopců, která si nesou jméno obvykle po přilehlé obci, případně kopci či větrném mlýnu. Cru označuje celou oblast, některá vinařství uvádějí i konkrétní vinice či jinak specifické polohy. Na vinětách, snad ve snaze se zbavit stigmatu mladých vín (které zde ostatně ani nesmí vyrábět), u těch nejslavnějších cru jméno Beaujolais vůbec nenajdete. Největším cru je Brouilly (pojmenované podle vyhaslého vulkánu uprostřed, Mont Brouilly), s pěknými ovocnými a zároveň zemitými vína a povolující i bílé odrůdy (Chardonnay, Aligoté, Melon de Bourgogne). Přímo uvnitř tohoto cru, výše na svazích, se nachází další - Côte de Brouilly, přidávající vínům větší koncentraci a delší potenciál zrání. Jedny z nejvýše položených vinic se nacházejí v cru Chiroubles a nejmladším přírůstkem do rodiny je Régnié (ze statutu Village přešlo v roce 1988), opět jedno z jemnějších a pěkně ovocných, prý navíc místo, kde Římané v Beaujolais vysázeli hrozny vůbec poprvé. Tří výše uvedená cru jsou z kategorie těch nejlehčích a nejdříve konzumovaných (do tří let, typicky), větší potenciál má Côte de Brouilly a tři cru, která budou následovat. Nádherná mohou být vína z Fleurie, výrazně aromatická a hladká, která již vyžadují pár let na lahvi a mohou i skvěle vyzrávat. Saint-Amour je pak cru spojováné se svátkem zamilovaných a dle encyklopedií nabízí zajímavou kořenitost či aroma broskví. Poslední čtyři Cru nabízí vína plnější, mohutnější, obvykle vyžadující (!) několik let na lahvi a mající potenciál zrát deset i více let. Chénas je jedním z nich, oblast je to malá a sevřená mezi mnohem slavnějšími kolegy. Jméno si nese od dubů, které v okolí rostou (byť dnes už v počtu spíše jen připomínajícím dávné lesy). Vína jsou plnějšího stylu, s výraznější kyselinou, pevná a velmi dobře zrající, připomíná se u nich aroma divokých růží. Juliénas, v okolí obce pojmenované po Juliu Caesarovi, nabízí bohatost, kořenité tóny a prý i aromata pivoněk. I zde, podobně jako v Régnié, věří, že právě u nich Římané sázeli nejdříve. Temně znějící Morgon dává vína tmavější, hutná a bohatá, která však ve vůni přinášejí třeba i broskve a meruňky. No a to nejlepší a asi nejslavnější na konec - Moulin-à-Vent. Zdejší vína oplývají výbornou strukturou a schopností stárnou, důvodem může být i vysoký obsah manganu v půdě, který způsobuje přirozené snížení výnosů a koncentrovanější hrozny. Zdejší vína také nejčastěji končí v dubových sudech.

beaujolais_set_1
Château Chatelard
(zakoupeno u kupmeto.cz), ač hospodaří na historické usedlosti, je poměrně mladým vinařstvím řízeným uprchlíkem z mediálního byznysu (vlastnil pár rozhlasových stanic) Sylvainem Rossierem. Na svých vinicích mají keře staré i přes padesát let (vysázeno 1955) a udržují je v kondici bez chemie, z části dokonce biodynamicky, samozřejmostí je ruční sklizeň a podobně.

Château Chatelard Beaujolais Villages Vielle Vignes 2007
se prezentuje fialkočervenou barvou, aromaticky je výrazné, ovocité (až přezrálé), trochu připomíná sluncem osmahlý jih Francie se „syrahovou“ jahodou a kořenitostí. V chuti suché, ovocité, teplejší, opět taková ta kořenitost ve stylu sluníčkové Rhôny, slušná délka, dobře udělané. Ale tohle jsem tedy nečekal :o) Jejich Fleurie v barikových sudech byla bohužel encyklopedická ukázka korkové vady (jedna nalitá sklenka kolovala, aby si to každý mohl uvěřit), takže toto srovnání chybí. Následovalo Château Chatelard Moulin-á-Vent „Cuvée Terre de Lumieres“ (v ročníku 05 vítěz testu Beaujolais ve Víno & Styl s 87 body). Barva rubínově rudá, ve vůni mladá sevřenější ovocitost a trochu ostřeji alkohol. Suché, plnější, výrazné tříslo, znát alkohol. Mladé, nevyzrálé a na cestě, doslova odporuje snaze o poznání.

Pardon Pere et Fils
(zakoupeno u kupmeto.cz), od kterých bylo popisováno nabušené Nouveau v minulém článku, je středně velká rodinná négociantská firma, krom Beaujolais obchodují i s dalšími částmi Burgundska a v portfoliu mají i něco z Rhôny. Všechna chutnaná Cru byla, a že jim to bohužel asi dost uškodilo, loňského ročníku 2008.

Nejsnáze přístupné se ukázalo Pardon Pere et Fils Brouilly 2008, aromaticky velmi mladičké, ale poměrně výrazné, květinovo-ovocité, sladší a zajímavé. V chuti suché, lehčí, čisté a svěží, s pěkným tříslem, živou ovocitostí, hravou mladostí. Stále na cestě, ale již nyní ukazuje, co v něm bude. Pardon Pere et Fils Fleurie 2008 je též hodně aromatické a mladičké, sladkým bonbonovým ovocem připomíná až nouveau vína, v chuti suché, lehčí, vyvážené, s fajn dochutí. V současné podobně víno „jen tak na pití“ a zajímalo by mne, jaká (a jestli vůbec) komplexnější aromata se otevřou zráním. Pardon Pere et Fils Morgon „La Croix Gaillard“ 2008 opět prezentoval fialovější barvu a vůní trochu bonbónovější styl mladých Gamay, ale jinak to bylo dost sevřené a i přes delší rozdýchání a velkou sklenici nedávalo mnoho. V chuti svěží, ovocité, ale mladičké a jednorozměrně působící, se slušnou kyselinou, výrazným tříslem a pěknou délkou, takže potenciál vyvíjet se na lahvi tu asi je, nyní však spíše zklamání. Dávat na ochutnávku Morgon ve věku jednoho roku prostě asi není ideální…

beaujolais_set_2
O Domaine Aufranc (zakoupeno na dobravina.cz) a jejich Chénas „Vigne de 1939“ 2005 jsem již psal detailně v samostatném článku. Láhev na degustaci dostala čas se nadechnout a v mých poznámkách se víno prezentovalo jako výrazné, delikátnější, vyvážené, s bohatou komplikovanější ovocitostí. V chuti suché, vyvážené, plnější ale lehce pitelné, výrazné tříslo i délka. Stále očividně nedává vše, ale zaujalo vlastně více, než při celé lahvi o pár dní dříve.

Domaine Dupré (zakoupeno na dobravina.cz) je dynamické mladé vinařství (či spíše vinař), které má to štěstí pracovat s velmi starými keři. Chutnáme Régnié „Vigne de 1918“ 2003, tedy na tuto oblast snad až zbytečně staré víno, ale snad to velmi staré keře utáhnou. Bledší barva pinotového stylu, vyzrálá delikátní vůně, jasně prozrazuje lahvovou zralost. Bohatá, sladší, efektní. V chuti suché, nazrálé víno, stále ale s dostatkem ovoce a až dotykem sladkosti, pěkné kyseliny, vyvážené, povedené pití. Kouřové a perníkové v dochuti. Potěšilo.

Velká očekávání jsem měl u Domaine Joseph Burrier (zakoupenou francouzskavina.cz). Tento podnik produkuje vína především v Pouilly-Fuissé. Jde o rodinnou firmu, kde hlavními zaklínadly je nechat vyniknout terroir - bez nějaké obludné chemie na vinicích, filtrace jen přečerpáváním, ruční sběr, nízké výnosy, ve vínech zpravovaných a označených Château de Beauregard (resp. připravených na staré usedlosti Tournissoux ve Fleriue) jen vlastní a často velmi staré vinice, ty navíc zpracovávají vždy samostatně a na vinětách je tak najdete odlišeny. Hodně pracují s dřevěnými sudy. Od dovozce se dozvídám, že i ve Francii jsou typicky dražší než konkurence a lze je nalézt na lístku některých tříhvězdičkových Michelin restaurací (a 3.12. dovozce pořádá degustaci jen tohoto vinařství).

beaujolais_set_3 Joseph Burrier Fleurie „Les Colonies de Rochegrès“ 2007 pochází z šedesátiletých keřů z výše položené vinice (v části Fleurie zvané Poncié, na které ještě přijde řada), která se přímo dotýká polohy „Clos de Rochegrès“ v cru Moulin-à-Vent. Víno zraje devět měsíců v burgundských (228l) dubových sudech. Barva je červenější, rubínová. Vůně velmi intenzivní, bohatší vyzrálé ovoce s jasným vlivem dřeva, svěžest a lehce živočišnost, trochu styl některých moderních burgundských pinotů. V chuti suché, ovocité, plné, bohatší, komplexní, dřevo, délka, vyváženost, čistota. Docela „moderně“ přístupné již nyní, ale zároveň toho nabízí spoustu na zkoumání a bude pěkně zrát. Paráda! Joseph Burrier Moulin-á-Vent „La Salomine“ 2007 opět pochází z hranice mezi Fleurie a Moulin-á-Vent, konkrétně jejich podoblastí Poncié and Rochegrès. Opět poměrně svažitá vinice s průměrným stářím keřů 70 let, ale těmi nejstaršími z roku 1912. V sudech si poleželo rok a vyrobeno bylo jen 3500 lahví. První přivonění považuji skoro za dobrý vtip. Vůně je velmi výrazná, ale více než co jiného evokuje Cru Classée z Bordeaux. Kouř, ovocitost, intenzita a v současném věku (a že tohle víno potřebuje zrát) dominantní vliv špičkového dřeva, který pro mne víno vzdaluje odrůdě i místu původu. V chuti suché, plné, intenzivní, stále převaha kvalitního dřeva nad hrozny, ale i to vyzrálé ovoce tam k němu je, mineralita, délka a obrovský potenciál. Takhle prostě vypadají leckterá výborná mladá Bordeaux po nějakých 3 letech od sklizně a jde o demonstraci vlivu sudů jak vyšitou. Víno toho má před sebou strašně moc a myslím, že za nějaké další 4 roky, až další složky ovládnou sudovinu, půjde o malý zázrak. Nyní zatím víme, kde vyrostly stromy, ale původ hroznů je poněkud tajen. A podobně se to opakuje u Joseph Burrier Moulin-á-Vent „Clos de Pérelles“ 2007 – stále to bordeauxské dřevo, ale vůně krom ovocitosti i živočišnější, stylová, moderní, intenzivní, bohatá, kávová a svým způsobem špičková. V chuti suché, intenzivní, čisté, vyvážené, ovoce, dřevo, délka. Fleurie ukázalo, jakým směrem se snad budou ubírat další dva vzorky, u kterých jsem se prostě nemohl rozhodnout, zda jsem vyloženě nadšen jejich kvalitou, nebo zda mne mrzí, jak málo připomínají to, co si představím pod Burgundskem. Ale nadšení asi převážilo. Moulin-á-Vent „La Salomine“ je velké víno a za tyhle peníze (asi čtyři stovky) podobně dobré Cru Classée z Bordeaux nekoupím :o)

No a na závěr bobtnajícího článku Domaine du Vissoux (koupeno u advivum.cz) a jejich Fleurie „Poncié“ 2007. Ochutnávka vín tohoto vinařství mne nakopla uspořádat dnes popisovanou akci, takže o celém podniku a ostatně i tomto víně si můžete přečíst ve starším článku. Aktuálnější degustační poznámky mluví o barvě spíše do červené. O vůni efektní, bohaté, živočišnější, pinotové a taky o přímé měkké ovocitosti a tom, co má víno teprve před sebou. O chuti suché, čisté, ovocité, s dotykem dřeva, tříslovin, o vyváženosti a velmi burgundském dojmu. O tom, že po ochutnání nastalo docela dlouhé překvapivé ticho. A to je pro dnešek vše. Závěr, zda stojí za to nějaké Cru Beaujolais ochutnat, si už musíte udělat sami…

Zobraz celý článek...

středa 25. listopadu 2009

Výzva na souboj

paintballVčera mi dorazila moc zajímavá nabídka. V minulých letech jsem si byl několikrát zahrát paintball, jakožto odpírače vojenské služby mne, ani nevím proč, běhání v maskáčích po lese a skákání do zákopů docela bavilo (možná proto, že jsem si na vojáky nikdy moc nehrál jako malý kluk a spíš trčel doma s knížkou, tak to asi doháním). A firma, u které jsem si s partou pronajímal zbraně a prostory poblíž Benešova, má nové hřiště. Přímo v Praze, u náměstí Bratří Synků, ale co je důležitější – v podzemních prostorách, kde sídlil neslavně proslulý pražský vinařský závod, z jehož produkce vycházely perly typu Sklepmistr. A kdo tvrdí, že nikdy nepil Sklepmistra či Hodonínské slunce, tak je pije dodnes! Když jsem tak koukal na fotku sklepního bojiště a nabídku přilehlé prodejny firmy České vinařské závody (byť krom těchto reliktů minulosti prodávají i některá kvalitnější vína), tak dostal nápad…

Souboj! Dva týmy, jeden tvořen vinnými bloggery a dalšími nadšenci, prostě těmi, kteří neustále frfňají a něco z vinného světa jim není dost dobré. A na straně druhé zástupci nejčastěji kritizovaných vinařství, dovozců obviňovaných z nechutného předražování, zástupci Vinařského fondu a tak :o) Hra na body v podzemí místa, které po léta mrvilo termín víno produkcí obludností. Co myslíte? Mám obavu, že z té druhé skupiny skoro nikoho neseženeme, ale v nejhorším prostě postavíme dva týmy z vinných nadšenců a zahrajeme si „capture the flag“, jen vlajku nahradíme dvoulitrovou PET lahví Poháru sklepmistra (vítězný tým ji pak musí vypít). Já bych do toho rozhodně šel. Přidá se někdo? :o)

smeskova_klasika
P.S. Původního Sklepmistra v červené jsem nedávno chutnal, je to taková umělá nasládlá „směs vín ze zemí EU“ a klasický bolehlav v té podobě, na jakou si jistě ještě všichni dobře pamatují. Z nostalgie, teď okolo vzpomínek na dvacáté výročí sametové revoluce (byť já ho tedy pil poprvé až po revoluci), zajímavá zkušenost. A jsem rád, že naše běžné vinařství už je úplně někde jinde
.

Zobraz celý článek...

úterý 24. listopadu 2009

Poznámky podvečerního šera

list_kapky Včera večer jsem koukal z okna kanceláře, jak zapadá slunce. Všechno bylo tak pěkně zlatě osvíceno a ve vzduchu vířila hromada uschlých listů. Poslední týdny jsou takové divné. Chvilku nádherný podzim, jindy lezavá zima a sem tam dokonce sníh. Nebo tak má snad podzim vypadat? Zeptal jsem se v komentáři, co tak kdo v tyhle dny pije. Čekal jsem kupu reakcí o hutných červených vínech, ale sešlo se ján pár bílých, sladký Kagor a čaj s medem a vitamínem C. Čaj bude asi teď dost populární a mám obavu, že na něj v nejbližší době taky na pár dní přejdu. Co pijete vy? Máte nějaká oblíbená vína do lezava? Začínáte pít, takhle s blížící se zimou, častěji jiný typ vína? Nebo se podzimní nálady a změna šatníku na vašich vinných návycích vůbec neprojevují a stále otevíráte taková vína, která se nejvíce hodí k jídlu? Já vím, ptám se pravidelně, skoro s každou změnou ročního období, ale prostě mne to zajímá…

V těhle podzimních odpoledních náladách mne napadá kupa věcí. Občas si projdu své staré zápisky a říkám si, kolik ostrých a radikálních soudů bylo vyneseno možná zbytečně, jaké všechny lahve bych měl přechutnat a ověřit si, zda kritika nevycházela jen z jednoho špatného vzorku. Ale málokdy to vyjde. A někdy dostanu příležitost najít „výjimku potvrzující pravidlo“ k některému z mých oblíbených témat, třeba že ročník 2003 (nejen) v Čechách i na Moravě byl možná velmi efektní na úvod, ale velmi rychle se v lahvích zhroutil a teď už ta vína nestojí za nic.

rulandske_krasna_hora_03 Pan Sklenička byl na návštěvě ve svém oblíbeném vinařství Krásná Hora, které se stává stále populárnějším a jejich Pinot Noir začíná mít dobrý zvuk, a mimo jiné s vinařem otevřeli Pinot Noir právě ročníku 2003, z dob, kdy se vinařství teprve rozkoukávalo a hledalo cestu. Víno bylo navíc v poloviční lahvi, takže s „urychleným vývojem“. Nedopitou láhev mi pak dovezl a já ji, rozklepanou po cestě z Moravy, ochutnal. Tmavá matnější barva nazrálá na okrajích, působí dost hutně. Vůně to potvrzuje, je nazrálá až lehce přezrálá a hutnější, zajímavá a poměrně efektní. Trocha kořenitosti, sušené ovoce a vlakové pražce. Ale stále ještě ovoce a veskrze příjemný dojem. Přezrálý „horký“ styl, jistě, ale přesto fajn. Suché, plnější, nazrálé ale rozhodně ne za vrcholem v chuti, stále sladkost ovoce, zralost, třísloviny a vše držící dobře zakomponovaná kyselina, fajn délka. Dobře udělané víno, na kterém je ten ročník znát, ale rozhodně není rozložené. Ale kdo ví, třeba bylo jen v opravdu velmi chladném sklepě, kde všechny procesy probíhají pomaleji :o) Prostě 2003 brát jen v případě, že máte možnost ochutnat předem, za tím si stojím (ale v podstatě by mělo platit u každého vína) :o)

listi_pruhy
Když jsme u těch odsudků a hodnocení… pravidelně se tu vracím k tématu bodů. Jejich plošné odsuzování je nyní „módní“. To, co na nich vadí mně, a už dříve jsem to více méně právě tak sepsal, je jak snadno mizí z kontextu. Jednou víno od někoho dostane 89 bodů a slovní popis a to hodnocení je od té chvíle „zamražené v čase“, týká se jednoho konkrétního momentu a nálady, jenže si začne žít vlastním životem. Dříve či později se v nějakém obchodě (či kdo ví kde jinde) objeví u vína „Tomáš Marný hodnotil 89 body“, text a vysvětlující komentář a celý kontext mizí a zůstává jen číslo. A to mi vadí. Zábavná aféra s hodnocením právě probíhá ve Velké Británii. Jistý Martin Isark žaluje Majestic Wines o £15,000 + 2% z obratu jednoho konkrétního vína, protože tato firma bez dovolení použila jím udělené body a slovní spojení „neuvěřitelná hodnota“. A navíc, což mi tedy přijde mnohem horší, opakovala toto i pro stejné víno dalších ročníků. Jeden krátký výrok se stal po mnoho let stálým průvodcem několika různých vín. Žalující má na webu dlouhý zápisek na téma práv na používání jeho degustačních poznámek. Svým způsobem zábavné a děsivé zároveň, tématem autorských práv na vínům udělené body mne dosud nenapadlo se zabývat.

evan_williams_bourbon Osobně by mi bylo jedno, kdyby někdo použil mé hodnocení u svého vína, tohle je otevřený a neplacený web. Pokud tedy nezkopíruje celý článek slovo od slova. Ale chápu, že ty, kteří mají placené katalogy degustačních poznámek, podobná aktivita vytáčí. Takový Wine Enthusiast dává body a hodnocení nově k  dispozici zdarma, ale k následující lahvi jsem je stejně našel jinde, na webu ještě nemají kompletní archiv. Evan Williams Kentucky Straight Bourbon Whiskey dostala devadesát bodů a časopis ocenil výraznou vanilkovou vůni a v chuti sud, vanilku a tmavé bobule. Tohle pití jsem objevil před pár týdny a bylo to trochu jako zjevení, je to takový alkoholikův kukuřičný sen a do podzimních zasmušilých nálad mi sklenka po večeři často dost sedne. Láhev slušného amerického bourbonu (druhý nejprodávanější na tamním trhu) totiž stála sto pade a za sedmičku docela poctivého 43% alkoholu mi to přišlo až nesmyslně málo.

Je to klasický základní bourbon se vším všudy, přijde mi hutnější a ostřejší než třeba Jim Beam, ale jinak podobný. Aroma i chuť jsou opravdu hodně dřevěné, ale vším se prolíná výchozí surovina, až neuvěřitelně silně to evokuje kukuřici v několika podobách, nejvíc jako dozrávající schnoucí kukuřičné pole. No a sem tam najdete ještě ořechy, trochu hroznové vůně a tak, dost záleží na sklence i teplotě, či jestli tam dáte trochu vody nebo ne. Těch 150,- Kč za láhev byla asi nějaká akční výprodejová cena, koupil jsem tři lahve a další už nesehnal a dost mne to mrzí. Když se totiž podívám na domácí napodobeniny whisky, rumu a tak podobně ve stejných cenových relacích, skoro vždy mi naskakuje husí kůže a termín „chemicko-technologický experiment“. Tohle je taky velkovýroba a jistě dobarvené a tak podobně, ale na první dojem tak nepůsobí, nemáte z toho pocit, že si někdo hrál s lahvičkami aromat a kbelíkem karamelu. A když venku mrholí nebo se nad Prahou převaluje mlha a zrovna nemáte chuť hrát si s nějakou komplexnější single malt whisky, tak potěší.

Zobraz celý článek...

pondělí 23. listopadu 2009

Bublinky vinařství Bruno Paillard

Alice_Paillard V malém seriálu z vinařské oblasti Champagne se konečně dostalo na první profil konkrétního vinařství. Na úvod jsem zvolil podnik mladý, sympatický a přeci jen trochu odlišný od těch vyloženě typických. Možná i proto, že právě návštěva tohoto vinařství byla jednou z nejpříjemnějších za celý pobyt. Bruno Paillard sídlí na výjezdu z Remeše a na první pohled jejich budova připomíná spíše nějaké moderní logistické centrum ze skla, ocele a dřeva spojené s  prodejnou luxusních automobilů. Ale nesmíte se nechat zmást, jde o moderní účelný provoz, kdy na jedné úrovni (v patře jsou jen kanceláře a podobné místnosti), bez starých hlubokých sklepů a takové té klasické šampaňské romantiky, vznikají velmi zajímavá vína.

paillard_detail_sud Jde o velmi mladé vinařství v oblasti, kde je většina tradiční a nová prakticky nevznikají. Ani ne třicetiletý Bruno Paillard nejdříve, od poloviny sedmdesátých let, pokračoval v rodinné tradici jako „courtier“, mezičlánek mezi stovkami pěstitelů hroznů a šampaňskými domy, kteří jejich produkci nakupují. Ale zároveň se rozhodl, že vytvoří své vlastní, ideální víno. V roce 1981 prodal auto (Jaguár, nějaký sběratelský kousek) a se vstupním kapitálem sotva padesát tisíc franků (dnes by to bylo asi 15.000€) nakoupil hrozny a pronajal si sklep. K dnešní produkci půl milionu lahví a modernímu vinařství, kde jich vyzrávají tři miliony, už to šlo vlastně docela rychle.

paillard_hala Hrozny pro šampaňské Bruno Paillard pocházejí z 50 různých parcel, obdělávaných v „rozumném“ režimu (tj. bez nějaké šílené chemie, ale plné bio to není), které se nacházejí na 26 hektarech v několika různých obcích, z téměř poloviny držících Grand Cru statut. Chardonnay bude z obcí Oger, le Mesnil či Villeneuve, kdežto Pinot Noir z Bouzy, Verzenay či Les Riceys. Tyto vlastní hrozny pokryjí jednu třetinu produkce a další nakupují. Hrozny se vždy lisují co nejblíže vinice a transportován je již mošt. Ten kvasí v nerezu či starších dubových soudcích, každé místo původu a odrůda samozřejmě zvlášť, v některých případech jsou rozděleny i jednotlivé specifické vinice. Ve dřevě končí 18 – 20% vína. U celé produkce probíhá kompletní malolaktická fermentace. Vzhledem k obecně vysoké kyselosti jejich vstupních hroznů je tenhle způsob prý mnohem lepší, než maskovat kyselost později jiným způsobem (třeba vyšší dozáží, oni ponechávají okolo 8 gramů na litr u Brut vína).

paillard_gyropalety Druhotná fermentace probíhá v ideálně klimatizované hale (teplota 10.5°C, správná vlhkost i specielní osvětlení), nemají žádné sklepy. Obecně nechávají vína ležet déle, než přikazují apelační předpisy, někdy i několikanásobně. Setřásání probíhá na automatických gyropaletách, pouze u větších formátů lahví ručně. Zvláštností podniku je uvádění data degoržování, odstřelení kvasnic, na lahvi. Je to jedno z jejich specifik, ke kterému mají i vlastní propracované promo materiály a hodně o něm mluví. Je jistě dobré vědět, kdy víno odešlo z kvasnic a jeho vývoj se rozjel zase trochu jiným směrem. Nejsou jediní, ale rozhodně patří mezi pionýry uvádění tohoto údaje a další je následují.

paillard_premiere_cuvee
Základem produkce, jedná se o nějakých 70 %, je „Brut Première Cuvée“. Vznosný název vlastně jen naznačuje, že na výrobu vína byl použit pouze samotok a první jemné lisování. Jedná se o směs (uvádí se, ale určitě se během let liší) 22 % Pinot Meunier, 33 % Chardonnay a 45 % Pinot Noir, na kvasnicích zraje nejméně tři roky a dalších několik měsíců leží ve vinařství už po degoržování. Typicky se dodává 20 i více procent rezervních vín minulých ročníků (nejen toho loňského, ale i starších a až do hranice nějakých 45 – 50 % celkového objemu) pro udržení typického a konzistentního projevu vína. Perlení je jemné a efektní. Vůně pak intenzivní, čistá, pěkně ovocitá a dost „burgundská“, stylově trochu připomíná tamní bílá. Objevují se decentní toastové tóny. V chuti krásně suché, čisté, svěží, spíše lehčího a skvěle pitelného střihu. Příjemná klasická záležitost.

paillard_sudy_tanky
Zásadní částí jejich sortimentu je i Rosé, u kterého se naše průvodkyně a dcera majitele, Alice Paillard, velmi rozvášnila (vůbec je to taková dost klasická francouzska; navíc nás ve svém sporťáčku, do kterého se na první pohled tři lidé a zavazadla nemohou vejít, hodila na vlak, za což jí patří další dík :o). Nechala mne naslepo hádat, zda je víno vyrobeno klasicky krátkou macerací slupek modrých hroznů, nebo prostě jen přidají do výsledné bílé směsi trochu červeného vína. Tipoval jsem maceraci, ale používají (jako většina) míchání. Prý to u šampaňského, které si pak prochází druhotnou fermentací a několikaletých zráním, v zásadě nejde poznat a celý ten nedávný spor okolo této technologie předvedl kupu vinařů jako nesnášenlivé pitomce (byť takhle silné slovo nepoužila). Tak nevím. Každopádně jejich „Rosé Première Cuvée“ je směsí zhruba třech čtvrtin odrůdy Pinot Noir vyrobené jako bílé víno a zbytku Chardonnay, kdy se do výsledného vína přidá několik málo procent (3 – 4) červeného z Mailly, Les Riceys, Verzenay či Bouzy (dle roku). Barva do jahodové, krásné malé bublinky, velmi pěkné perlení. Vůně opět poměrně dost intenzivní, ale jemná, svěží a čistá, což vše se opakuje i v chuti. Jahody, trochu citrusy. Celkově velmi vyvážené, elegantní fajn pití.

paillard_paleta_klec
Vinařství nemá v nabídce demi-sec či sec vína, všechno je suché, Brut. Nemají ale ani Brut Nature, víno bez dozáže, protože prý kvůli zrání tam vždy přeci jen trochu přidají. Bruno Paillard produkuje samozřejmě i ročníková vína s větším či menším podílem dubových sudů a to jak směsi, tak i čisté Chardonnay – Blanc de Blancs. Vrcholem jejich produkce je N.P.U – „Nec – Plus – Ultra“. Jen ty nejlepší ročníky, pouze Grand Cru vinice, fermentace a dalších několik měsíců zrání v dubových soudcích, směs Chardonnay a Pinot Noir půl napůl, nejméně devět let zrání v lahvi na kvasnicích, minimální dozáž (5 g/l) a další rok a půl zrání ve sklepě před vypuštěním na trh. Neměl jsem možnost chutnat, ale zní to více než lákavě. Momentálně prodávají ročník 1995. K aktuálně populárnímu tématu (ke kterému se určitě dostanu v delším příspěvku) dekantování šampaňských či podávání ve větších sklenicích mi bylo řečeno, že rozdýchat raději v déle otevřené lahvi a sklenice dle vkusu, ale trochu objemnější místo klasické flétny (kde je zase krásně vidět perlení) je lepší.

paillard_mathusalem
Vinařství používá na viněty ročníkových vín pokaždé jiný obraz některého ze spřátelených umělců, součástí promo materiálů je i brožura Šampaňské v umění a vůbec to celé působí dost sympaticky. Pokud na jejich víno narazíte a máte rádi pěkné suché šampaňské velmi klasického střihu (ač vzniká vlastně dost „moderně“ a sofistikovaně), nemusíte váhat. Do ČR je myslím někdo dováží a nedávno se účastnili i Grand Jour de Champagne. Pokud je někdo zná a chutnal, názor mne velmi potěší. Mně jejich vína dost vyhovovala.

Zobraz celý článek...

pátek 20. listopadu 2009

Čtyřikrát Beaujolais Nouveau

2009 Včera večer, ve svátek příchodu mladého vína, jsem doma páchal degustaci tradičních zajímavých Cru Beaujolais, jako „protest“ proti spojování téhle oblasti právě a především s mladými obyčejnými víny. Pod tlakem toho „svátku“ ale nakonec neodolal a k dvanácti vybraným vzorkům přihodil navíc i tři mlaďochy. Ani v jednom případě nešlo o ty úplně nejzákladnější, vždy spíše o kategorii Beaujolais Villages (či víno prestižního producenta), přesto očekávaní nebyla zrovna velká. Tahle mladá vína, určená na rychlé vypití, jsou připravována metodou karbonické macerace (hrozny ponechány vcelku v uzavřené nádobě, kdy se mošt z porušených hroznů na dně postupně rozkvasí a nádoba plní oxidem uhličitým, pod tlakem praskají další a další hrozny a ve vznikajícím víně se vyluhuje ze slupek barvivo a taniny, víno si zachovává výraznou ovocnost a specifickou vůni) a nesou si sebou mnohá její specifika, především občas dost vlezlou bonbónovou vůni. Co se chutnalo a jak to dopadlo?

Jako první testuji Beaujolais Nouveau Villages 2009 z podniku Lupé-Cholet, už v poledne po skleničce na obědě. Ostrá fialová barva, až „jedovatě“ působící. Ve vůni sladce ovocité, poměrně výrazné s naprosto typickou „peardrops“ vůní, aromatem tvrdých cucavých bonparů (takových těch klasických totalitních, žádné moderní varianty s vitamínem C a podobně) především do fialových černorybízových a s troškou hruškové vůně. V chuti suché, ovocité, s fajn kyselinou, tříslem a slušně dlouhou dochutí. Klasika.

beaujolais_tri_lahve Na večerní degustaci začínáme vzorkem vinařství Brac de la Perriere a jejich Château de Grandmont Villages Nouveau 2009. Opět jedovatěji fialková, bonbonovitá ovocitost, ostřejší jednoduchá vůně nenabízející mnoho. V chuti suché, lehčí, dobře pitelné ale velmi jednoduché. Skutečně jde, alespoň pro mne, o víno tak maximálně na jednu sklenku (či láhev ve skupině) v tento den než na pití kdykoliv jindy. Přesně takhle vypadá kupa běžných Nouveau.

Pokračujeme négociantem Pardon Pere et Fils a Beaujolais Villages Nouveau 2009. Jejich ročník 2007 vyhrál v soutěži MF Dnes o nejlepší Nouveau na trhu a i ročník 2009 by měl být v Beaujolais velmi dobrý. Barva hutnější fialka. Vůně velmi výrazná až parfémová, sladší, ta bonpari ovocitost je tu v míře nevídané. I v chuti, přes suchost a fajn kyselinu a tříslo, dominuje nabušenější bonbónová ovocitost. Má to docela dlouhou dochuť a v kategorii mladých Beaujolais myslím představuje velmi tradiční verzi v silně nadprůměrné podobě.

vissoux_les_griottes_2009 No a do třetice večerní sady Domaine du Vissoux a Beaujolais Primeur „Les Griottes“ 2009, mladé víno prestižního producenta. Tady je už u barvy vidět, že se pohybujeme někde trochu jinde, fialová se trochu míchá s červenou. Vůně je znatelně více vinná a dospělejší, je tu trocha kořenitosti, jahody a třešně, aromaticky stále sladší ale uměřeně a méně vlezle než předchozí vína, vyvážené. A to vše se opakuje i v suché příjemné chuti, hezky hroznově vinné a „burgundštější“ než u předchozích vzorků, evokuje až dojem mladičkého Pinotu spíše než Gamay. Mladé, živé, trochu kořenité, delší a vyvážené. Po pravdě moc příjemné pití, se kterým bych neměl problém i během roku, ba naopak. Jako jediný vzorek z celé degustace (nejen té části mladých vín) nebyl pod plným pravým korkem, ale s plastovým špuntem (což očividně ničemu nevadilo).

Závěr? Beaujolais má v mladých vínech jasných náskok proti našim Svatomartinských, samozřejmě i geografický. Ta lepší vína kvalitních firem, ač mladá a bonbónová, nepůsobí nějak zásadně technologicky a uspěchaně a pokud vám tenhle styl aromat vyhovuje, jedná se o docela fajn pití. A Domaine du Vissoux, které mne nadchla před pár týdny a v podstatě nakopla celou degustaci uspořádat, předvedla, že to víno jde udělat i trochu jinak a mnohem seriózněji. Poučné to bylo :o)

Zobraz celý článek...

čtvrtek 19. listopadu 2009

Výsledky ankety „Vinařská oblast Čechy (Mělník, Litoměřice, …)“

muller_zernoseky_2007 Pravidelně narážím na zdvižená obočí, když padne zmínka o vínech z Čech. Jako by tahle oblast ani neexistovala a vinná část České Republiky byla jen Morava. Když zmíním Mělník, tak třeba padne něco jako „no jo, vlastně, Mělník…“, ale to je tak všechno. I proto jsem spáchal tuto anketu o vztahu k vínům z Čech, logicky na tomto blogu zodpovězenou spíše vínomilci či lidmi se zájmem o gastronomii a tedy ani omylem reprezentující průměr v ČR. Z docela vysokých 104 hlasujících jich nejvíce, celých 39 (37%), vybralo možnost „občas si víno z Čech dám“. Mám trochu obavy, že blíže nedefinované „občas“ by mohlo být klidně „výjimečně“ či „dvakrát do roka“, ale budu doufat, že to znamená třeba „jednou měsíčně“ :o) O to více mne těší, že hned 24 hlasujících (23%), tedy skoro čtvrtina, vybralo jako variantu vztahu k vinným Čechám možnost „mám rád a pravidelně piji vína“. Naopak ti čtyři, co zvolili možnost „Čechy a víno?!?“, si zaslouží potrestat! Doporučoval bych každodenní dávku jedné sedmičky pořádného ryzlinku, ať si dobře zapamatují, jak vypadá ta správná „kyselina z Čech“ :o)

Další výsledky můžete vidět v tabulce níže, hlasoval i nějaký ten vinař a našlo se pár nadšenců, kteří nejen ochutnávají vína, ale i pravidelně navštěvují vinaře a vinice. Spousta lidí ale též vína jen někdy ochutnala či je prakticky vůbec nezná a to je velká škoda. Dejte jim šanci!

anketa_cechy
A hlasujte v další anketě, takové narychlo přidané k nyní velmi aktuálnímu tématu mladých vín. Mezi vinnými nadšenci přetrvává spíše skeptický pohled, co tak mohu sledovat, ale zároveň si málokdo z nich odpustí ty mlaďochy přechutnat, i kdyby jen v pár vzorcích. Uvidíme, zda se má pozorování odrazí i ve výsledcích hlasování.

hospice_auction Když už jsem u těch letošních vín… už z několika úst jsem zaslechl, že letošní ročník bude velmi zajímavý hned v několika zásadních vinných oblastech. U nás je vidět i na leckterých Svatomartinských „přezrání“, sice se toho sklidilo méně, ale vypadá to na vysoké přívlastky. Uvidíme, jak se s tím vinaři poperou a zda nás nečekají nevyvážená vína s příliš mnoho cukrem a nedostatkem kyselin. V Bordeaux jsou z kvalit ročníku téměř v extázi a u Burgundska jsem (i z úst vinařů) zaslechl, že letošní ročník se opravdu velmi výjimečně vydařil. Projevilo se to i na letošní tradiční aukci soudků v Hospice de Beaune, kdy průměrně stoupla cena proti loňsku o více než 20% a u některých vín šla klidně na dvojnásobek. Tak teď zbývá jedině se zásobit jinými „ročníky století“ z let minulých, než podraží ještě více i ty :o)

Zobraz celý článek...

středa 18. listopadu 2009

Láhev Chénas k oslavě 17. listopadu

aufranc_chenas_2005 Nejsem člověk davový, většinou se jim vyhýbám, seč mohu. Unaven po včerejším návratu z  Moravy jsem se rozhodl, že nevyrazím putovat z Albertova na Národní třídu a raději významné výročí naší země oslavím doma. Původně jsem na 17. listopad plánoval ochutnávku hned několika vín z ročníku 1989, ale byl příliš skoupý v aukcích a dražené lahve nezískal. A to, co šlo porůznu získat snadno, bylo spíše z kategorie „problematicky poživatelných rarit“ a to mi za to nestálo. Co tedy otevřít? Chtělo by to něco stylového, ale prostě se mi nic nedařilo najít. Už jsem to skoro vzdával a chystal se odšpuntovat „jen“ něco opravdu dobrého, ale nakonec objevil ideální vzorek, navíc ve vlastních zásobách a bez nutnosti kupovat. Domaine Pascal Aufranc a jejich Chénas 2005 na první pohled nijak vhodně nepůsobí, ale zajímavé na něm je, že keře byly vysázeny v roce 1939. A 17. listopad, ač tentokrát se slavil především jako dvacáté výročí sametové revoluce, je samozřejmě především připomínkou zásadních a tragických listopadových události v Protektorátu Čechy a Morava.

Chénas je jedním z Cru Beaujolais, poměrně malým a sevřeným mezi mnohem slavnějšími Moulin-Á-Vent, Juliénas a Fleurie. Jméno si nese od dubů, které v okolí rostou (byť dnes už v počtu spíše jen připomínajícím dávné lesy). I vinice Pascala Aufranca jsou obklopeny stromy a poli, což mu mimo jiné umožňuje praktikovat přírodní postupy na vinici bez toho, aby k němu každou chvíli zavál postřik od souseda. Vína z nynější podoby Chénas (část původních poloh, pokud tomu správně rozumím, připadla později k Moulin-Á-Vent) jsou spíše plnějšího stylu, s výraznější kyselinou, pevná a velmi dobře zrající.

chenas_aufranc Otevírám láhev Domaine Pascal Aufranc - Chénas „Vigne de 1939“ ročníku 2005, klasickou těžší burgundskou s pořádnou kovovou záklopkou a plným korkem (na fotce vpravo vidět alternativní vinětu nalezenou na flickeru autora daveandfaye). Víno jde na stůl pravděpodobně moc brzy a z takto kvalitního ročníku by mohlo a mělo ještě zrát, i proto končí (po ovonění a ochutnání) v karafě, postupně na několik hodin. Za celou dobu pobytu se ale změní jen velmi málo, je velmi sevřené, mladé a pouze ve chvílích, kdy se sklenkou netočíte a necháte v ní několik minut hromadit vůně, předvede, že když se mu nechá čas, nabídne mnohem více. Víno má nyní temnější barvu s fialovým nádechem. Projevuje se jemně ovocně, s náznakem malin a občasným závanem růží, lehce kořenitostí a kouřem. Ale celkově spíše nevýrazně a trochu jednoduše. V chuti suché a ovocité, s pevným dobře stavěným tělem, pěknou kyselinou a slušnou dochutí, ale vše tak nějak neutrálně, bez emocí, „politicky korektně“ – nenaštve, nenadchne. Je tam cítit potenciál, víno mi připomíná spíše sevřený burgundský Pinot než typické Gamay z Beaujolais, ale působí jako ve své „hloupé fázi“ a i přes cenu necelé tři stovky připraveno zrát a vyvíjet se do krásy ještě mnoho let. V současné podobě je to poněkud… nuda. Sklenka whisky pálené v prvním svobodném roce, 1990, potěšila víc :o) A tohle víno je jedním ze čtrnácti, které mám připraveny na čtvrteční domácí ochutnávku Cru Beaujolais (stále ještě 1 až 2 volná místa, kdyby měl někdo zájem…) a přemýšlím, zda ho nedekantovat opravdu hodně dopředu (či otevřít už dnes), nebo úplně nevyřadit a nenahradit něčím, co bude k pití připraveno lépe. Uvidíme.

A co vy? Slavili jste včerejší svátek s nějakým zajímavým vínem? Poštěstilo se někomu otevřít láhev z Čech či Moravy ročníku 1989? Nebo snad nějaké pěkné Bordeaux, ideálně Pauillac či Pomerol? Ovšem byl to povedený ročník i pro ryzlinky z Mosely a od Rýna, Sauternes, jižní Rhônu, vyloženě pro vína z Piemontu a o Champagne ani nemluvě. Byl to prostě dobrý ročník :o)

Odkazy: Jiný pohled na Beaujolais | Bourgogne Rouge jako Gamay z Beaujolais?

Zobraz celý článek...

pondělí 16. listopadu 2009

Bílé, růžové, červené… Svatomartinské

svatomartinska_milerka Svatomartinské ročníku 2009. Nešlo ho, nebo alespoň reklamu na něj, minout. Své pochyby o smysluplnosti podobných vín, pokud pomineme příjemné vylepšení obratu vinařských firem hned takhle brzo po sklizni, jsem tu už opakovaně vyjádřil. Ale stejně nakonec neodolal, čtyři naprosto náhodné lahve zakoupil (dvě v supermarketu a druhé dvě ve vinotéce, žádný speciální výběr osvědčených vinařů, jednoduše jsem to provedl podobně, jako běžný konzument) a v pátek večer otevřel. Prostě mne zajímalo, jak to letos vypadá. A při průměrné ceně okolo 70,- Kč za láhev to nebyl zas tak drahý experiment. Vy všichni už máte své „Svatomartinské zkušenosti“ jistě dávno za sebou, takže tenhle zápisek přichází poněkud s křížkem po funuse, ale stejně… v nejhorším mi poslouží do příštích let jako připomínka toho, že se s tímhle fenoménem opravdu nemusím moc obtěžovat. Ta vína nejsou špatná, za sedm pětek bych podobná občas i rád dostal v restauraci jako rozlévaná místo naoxidovaných podivných sudovek, ale že by nějak zvlášť zaujala…

Jako první putuje do sklenek bílé – Müller-Thurgau od firmy MiToMa Vrbice, pod plastovým špuntíkem, deklarován alkohol 12.5%. Po nalití pár bublinek na hladině vína trochu matnější barvy. Vůně je výrazná, dominuje květinovost (později v podobě tlejících květů či vody od květin), bohužel je ale zároveň nečistá, je tam dost výrazná zatuchlina nejvíce připomínající korkovou vadu (něco jako TeCA může klidně být i v provozu, nejen z korku). V chuti jasný zbytkový cukr, to bych u martinské milerky nečekal. Kulaté, ale opakuje se nečistota, nepříjemné. Nic moc začátek.

Otevírám druhou láhev, je to Veltlínské červené rané z Révy Rakvice. Tentokrát je korek lepený z drti a alkohol na 11.5%. Vůně svěží, květinová, jednoduchá a poněkud průmyslová, ale v rámci kategorie korektní. V chuti suché, svěží, lehounké, dost kyselin a celkově dobře pitelné. Ta „průmyslová plastovost“ tam je stále, ale v zásadě docela fajn základní levné víno.

Třetí přichází Svatovavřinecké Rosé z Vinných sklepů Valtice (mimochodem majitel domény svatomartinske.cz, oficiální prezentace všech Svatomartinských je na svatomartinskevino.cz). Korek lepený z drti a uvedeno 11.5% alkoholu. Barva je… růžová :o) Tak jak si ji představím, bez přirovnávání k čemukoliv jinému. Vůně svěží jednodušší ovocitá, především jahody, ale opět techno štych. Představte si, že ty jahody cumláte společně s takovou tou bublinkovou ochrannou fólií. V chuti svěží, fajn kyselinka, příjemné jemné perlení na úvod a dotyk cukru, díky kterému působí poměrně plně a „hutněji“. Fajn dozvuk. Až na tu určitou plastovou korektní základní roséčko.

svatomartinska_vina
A na závěr červené, stejná odrůda jako rosé, Svatovavřinecké s nápisem Ludwig Bořetice na vinětě, což je „krycí název“ pro Vinné sklepy Roztoky. Standardních 12.5% alkoholu a korek lepený z drti. Hlubší výrazná barva. Tmavěji ovocité (a až lehce kvasící) ovoce směrem k višním ve vůni, mladé a moderní, později se vynořují až takové čoko tóny, nepříliš uvěřitelné vzhledem k mládí vína a odrůdě. V chuti suché, ale znovu s plnost dodávajícím dotykem cukru, kulaté a měkčí, ovocité a poměrně dlouhé, je tam tříslo a zase trochu ta čoko linka. Ne úplně vyvážené, ale ucházející červené. Jen… prostě mu půlku jeho složek nevěřím, tohle mi přijde jako ukázkový experiment s  přípravky typu Arabinol, enzymy či kdo ví čím dalším, to mi nikdo nevymluví.

Verdikt? Pokud jsem neměl nějakou vadnou láhev, tak netuším, co dělala zatřiďovací komise u úvodní milerky. Jinak je výsledek dle očekávaní, technologická vína co neurazí, ale (mne) ani omylem nemají šanci nějak více oslovit. Pokud by něco podobného stálo pod dvacku za decku po skleničce v hospodě, tak si je možná i dám k polednímu menu. Dost mne překvapil opakovaný výskyt znatelného zbytkáče, byť vína stále byla ještě suchá. Na nedávně konferenci o budoucnosti vína (něco málo jsem psal) mimo jiné padlo, zda adorování suchých vín mezi odborníky neodrazuje nové konzumenty, kteří by raději něco trochu sladšího. Tahle vína jsou snadno pitelná, mají trochu té sladkosti, ničím nekomplikují život. Mají smysl a místo na trhu, očividně. Osobně bych ale byl raději, kdyby bylo na běžném trhu více domácích vín v kategorii 70 – 100,- Kč v průběhu celého roku, které si lidé budou kupovat místo nejlevnějšího Chile a dalšího dovozu. A ne jen tyhle, z peněz všech vinařů masivně podporované, produkty na pár dní v roce. Ale to jsem možná jenom já a ostatní to vidí jinak.

P.S. Ta vína jsem se nesnažil nějak úmyslně sejmout, pokud má někdo ten pocit. Chutnal jsem je stejně pečlivě jako cokoliv jiného, z odpovídajícího skla, ve vhodné teplotě a vůbec jim dal více péče, než se jim dostane při typické konzumaci. To byla možná chyba, na podobné analyzování asi nejsou určena :o)

Zobraz celý článek...

pátek 13. listopadu 2009

Poznámky slunečných podzimních odpolední

saint_remi Venku je docela hezky, na listopad příjemně slunečno. Občas sprchne, ale to k podzimu patří. Do těhle fajn dní dorazila Svatomartinská vína. Už několikrát jsem se o tomhle, marketingově bohatě podporovaném, fenoménu zmiňoval. Rozcestník třeba v jedné recenzi z loňského listopadu. A dobrovolně přiznáván, že ač v sobotu baštil výbornou husičku a jednomu zvyku udělal zadost, tak letošní Svatomartinské víno ještě neochutnal. Nemám nic proti mladým vínům, ale touhle dobou spíš u vinaře, ještě skoro perlivá a velmi živá, nijak „urychlená“ a natlačená honem honem do lahví. Dneska si nejspíš něco Svatomartinských přechutnám, abych nebyl úplně mimo (podobně to mám se „zásadními“ zápasy v hokeji či fotbale, koukat na to nemusím, ale výsledek si vždycky co nejrychleji vyhledám, takové zvláštní postižení „závislost na informacích“), ale myslím, že celý report z toho nebude. Pobavila mne však manželka jednoho francouzského vinaře, se kterou jsem si ve středu dlouho povídal. Rozplývala se nad tím, jak po ulicích na Starém Městě chodí usměvavé slečny a paní a pijí víno, jak se tu v téhle zemi máme krásně. Musel jsem jí zklamat, že se bohužel strefila do jednoho z mála dnů, kdy se někdo podobného děje. Pojďme pít méně mladých vín pár dní v roce, ale častěji ta normální v průběhu roku celého, co vy na to?

vkrivkach.indd Včera dorazilo nové číslo Vinařského obzoru. Dvě předchozí vydání mne moc nebavila a dokonce jsem k tomu začal psát nějakou obsáhlejší „analýzu“ (jedno číslo jsem přečetl úplně celé, od úvodníku po reklamu na zadní stránce, ale byl to náročný úkol), ale pak se na to vykašlal. Ani to současné mne nějak zásadně neoslovuje, ale pár zajímavých textů v něm rozhodně je. Obzvláště stojí za přečtení reportáž Martina Křístka z výroční degustace polských vín. V Polsku je v regálech prvních několik lahví oficiální komerční produkce a vinaři trpí, spíše než přírodními podmínkami (které řeší všemožnými rezistenty), nesmyslnou byrokracií. Pokud VO kupujete, tenhle text si ujít nenechte. Některé poznámky jsou vtipné, ale zároveň dost smutné. A nenechte se odradit grafy a přečtěte text o importu a exportu vín z ČR. Kdo by to byl řekl, že ČR exportuje více než dvě pětiny produkce! Pravda, mnohem rychleji, než export lahvového, stoupá export sudovky a to především na Slovensko. A je dobré varovat, že spojovat jméno ČR jakožto vinařského regionu právě se sudovkou není asi moc dobrý nápad. Jinak to vypadá, že ze Slovenska na oplátku kupujeme přes dvě pětiny jejich produkce (ale zase hlavně ta sudovka, pořádné lahve tu nevidím zrovna moc často) a v dovozu sudovky naprosto dominují produkty z Itálie, podílí se na objemu celou polovinou. Pobavila poznámka, že „nejvíce finančních prostředků za dovezené víno v roce 2008/2009 skončilo v Itálii (asi 0.9 miliard Kč) a pak následuje Francie (přibližně 0.5 miliardy Kč). Přitom z Francie se dováží asi desetina objemu vína v porovnání s Itálií.“

banner_winefuture_en
Španělsko, konkrétně město Logroño ve všem vínomilcům známo oblasti Rioja, hostí včera a dnes konferenci o budoucnosti vína, které se účastní jak největší „tradiční“ osobnosti, tak i kupa nováčků a nastupující vinné generace. Vedle obligátní degustace vedené Robertem Parkerem tu tak můžete spatřit nezvyklý úkaz v podobě Jancis Robinson poslouchající přednášku Garyho Vaynerchucka. K mé velké lítosti se neúčastním, ale alespoň sleduji novinky a naznačené směry po internetu. Padají zajímavá prohlášení a otázky, kterými se budou profesionálově jistě detailně zabývat (protože nic jiného jim nezbude). Odrazuje potenciální konzumenty vína až přílišné „přehrávání“ a kladení důležitosti na správné snoubení vína s jídlem (když u piva či koktejlů je nikdo do podobných věcí netlačí)? Jedí (a víno pijí) lidé doma proto, že opravdu chtějí, nebo jsou spíše odrazování maržemi na vína a neschopností restaurantů běžné kategorie je správně podávat? Kolik „potěšení“ přidává k vínu běžná distribuční síť, aby si obhájila vysoké marže? Není v zájmu vinařství snažit se s novou generací vinných konzumentů komunikovat mnohem přímějšími kanály a nenechávat „vyprávění svého příběhu“ na ostatních? Uvidíme, co si ze závěrů konference podniky vezmu. Třeba takové Château Palmer sleduji na Twitteru u Facebooku už docela dlouho a funguje jim to :o) Ale jak prohlásil Gary Vaynerchuck: „Internet je teprve patnáct let starý. Ještě ani neměl sex.“ To hlavní nás čeká v letech, která teprve přijdou. Uvidíme, co to bude…

Co nás čeká příští týden je ale jasné. Krom 20. výročí sametové revoluce (otevřete víno z roku 1989?) dorazí, jako každý rok tou dobou, Beaujolais Nuevo. Budu tuhle akci „bojkotovat“ ochutnávkou pořádných zajímavých Cru Beaujolais ve stejný den, ale mám obavu, že zase podlehnu a i něco mladého zařadím. A co vy? Pijete Svatomartinské a dáte si i Beaujolais Nuevo? A kde vidíte budoucnost vinařství vy? Co vám chybí v restauracích, abyste v nich jedli a pili víno častěji? Těch témat je tolik…

Zobraz celý článek...

čtvrtek 12. listopadu 2009

George Riedel a skleničková show

george_riedel_vysvetlujici Česká republika (či zatím především Praha) se stává místem, které s chutí navštěvují ty největší vinařské osobnosti a můžeme na to být pyšní. Okolo listopadu jejich koncentrace samozřejmě stoupá, mají více klidu (vína už zrají ve sklepích) a k tomu se blíží prodejní žně, Vánoce. V úterý nás díky firmě AD Vivum návštěvou poctil někdo, kdo sice nemusí čekat na dokončení sklizně, není to vinař, ale komu nemůže nikdo upřít naprosto zásadní vliv na celý svět vína a jehož firma je naprostou špičkou a zdrojem inspirace pro ostatní v oboru. George Riedel, majitel slavné sklářské firmy, odprezentoval na velké show hlavní poselství Riedelu – na tvaru sklenky záleží! Já už uvěřil dávno (ostatně o tom i firmě Riedel několikrát v různých článcích psal, rozcestník na ně bude třeba u výsledků tematické ankety), přesto si tuhle prezentaci neodpustil a velmi užil. Energický chlapík s nadšením a neuvěřitelnou schopností pracovat s davem v sále jel sice až trochu „teleshoppingovým“ stylem (respektive to mírně připomínalo setkání skupiny „na vše říkejte ano“, pokud někdo z vás viděl film Yes Man), ale na rozdíl od nožů řezajících nože či zapalovaných karoserií v show (dnes již legendárního) Horsta Fuchse je jím nabízený produkt opravdu funkční a lze mu důvěřovat. Krátké video, pár poznámek k tomu, co a z čeho se chutnalo a jak to v různém skle působilo, najdete na následujících řádcích.


riedel_sklenky Před každým účastníkem se nacházel arch formátu A3 se třemi pozicemi (1, 2, 3, A, B), na každé jedna sklenka na víno i s odpovídajícím obsahem (jen u části chybělo druhé červené a dostali jej až později z karafy). Na pozici jedna byl prázdný „joker“, sklenka pro demonstraci toho, že z určitých tvarů víno prostě nevoní i hůř chutná. Zde bych si dovolil kritiku, protože na tomhle místě mělo být něco, co cílová skupina v sále možná používá (tj. nějaké běžné otevřenější sklo, třeba základní IKEA), ne kónický průhledný plastový kelímek. Z toho víno doma nepije snad nikdo a bylo to pod úroveň podobné demonstrace, účel každopádně splnilo. Z logistických (a cenových) důvodů neměli všichni účastníci od každého vína nalito pět vzorků v různém skle, ale muselo se přelévat. Z vinných skořápek, přesouvání obsahu sklenek, udělal pan Riedel funkční a zábavný bod své show. Závěrečnou sklenkou byla vždy ta původní a správná jako důkaz, že víno se v průběhu přelévání maximálně lehce ohřálo a provzdušnilo, ale jinak bude projevovat podobně jako na začátku (a rozdíly jsou skutečně ve tvaru skla a ne v tom, že každým tím přelitím by něco ztrácelo).

riedel_prezentace
Než se vrhnu na popis jednotlivých vín a jejich projevu z různých sklenic, shrnu tu ještě pár věcí, které George Riedel na akci říkal. Informoval o čtyřech důležitých bodech při konzumaci vína – správná společnost, vhodná teplota, dekantace mladých vín a správné „odrůdové“ sklenice. Show byla směřována především na začátečníky a ty, které je třeba teprve přesvědčit. Pokud někdo sleduje jejich produkci více, občas ho něco zatahalo za uši. Velmi tlačil na to, že důležitá je odrůda (spíše než místo původu) a té je i tvar přizpůsoben. Zde bych si dovolil polemizovat a jejich vlastní řady sklenic to potvrzují, místo původu či různé styly výroby se na víně podepíše také a snad ještě více, než ta odrůda. Navíc jsem si dříve absolvoval degustace, kde byl vliv skla demonstrován na rozdílech sklenek pro Sauvignon blanc a pro Riesling, které jsou v řadě Vitis (docela povedená, sklenky tažené z jednoho kusu skla a na vyšší nožce) sloučeny do jedné. Prostě vždy je to nějaké zjednodušení a Sauvignon ze Sancerre s až „ryzlinkovou“ kyselinou můžete pít klidně z ryzlinkovky, ale barikovaný nabušený Sauvignon z Bordeaux bude možná lépe fungovat z široké sklenky Montrachet určené hlavně na barikované Chardonnay a podobná vína. Pro demonstraci rozdílů a podobou show však nelze dav nudit podobnými výjimkami a detaily :o)

riedel_karafa_nalevani
Hodně se mluvilo o dekantaci, především jako nutnosti pro provzdušnění moderních mladých vín. Prezentován byl povedený dekantér Face to Face, ovšem pan Riedel s ním pořádně třásl a víno až napěnil, u toho mi cukalo v oku :o) Mám raději pomalejší provzdušnění a méně „násilí“ vůči vínu, které piju. Víno se podávalo i z nového „krouživého“ dekantéru Eve vyžadujícího trochu složitější práci, dodávají ho s instrukčním DVD, ale video je i na YouTube :o) Je to navíc velká obluda, kterou prakticky nejde umývat jinak, než že se s ní půjdete osprchovat.

riedel_karafa
Po degustaci jsem se ptal na několik různých drobností, třeba jestli pozorují na prodejích odrůdových sklenic nějaké zásadní posuny v tom, co lidé pijí (např. od Chardonnay k Rieslingu, o čemž se dost mluví), ale prý ne. Co však vidí je stále rostoucí a dobrý trend pít vína lokální, bohužel stále častěji v podobě mezinárodních odrůd a s potlačenými těmi původními a unikátními. K padělkům jejich skla se vyjádřil v tom stylu, že jako lídr v oboru jsou samozřejmě kopírováni a jejich sklo paděláno, ale nemohou s tím moc dělat. Dotazy na téma sklo s olovem (dekantéry, sommelier řada) a jeho případná zdravotní závadnost smetl okamžitě s tím, že jde o nesmysl a kdyby závadné bylo, tak podobné sklo nevyrábějí. A konečně na otázku, zda řada sklenic s růžovým nádechem nejde proti filozofii Riedel skla (maximální akcentování vína včetně jeho barvy, tedy žádné vzory na skle ani nic, co by mohlo pohled narušit), odpověděl „Ano, jde proti naší filozofii, ale je to pro dobrý účel“. Sklenice jsou vyráběny pro nadaci a na podporu boje proti rakovině prsu. Ale teď už k vínům…

jolived_attitude_sancerre_2 Pascal Jolivet – Sancerre Attitude 2008 – sklenka Vitis Sauvignon Blanc/Riesling (0403/15)
Skvělý mladičký zelenější styl sauvignonu, intenzivní, velmi minerální s až vůní střelného prachu, kouřovost, moc povedené. V chuti výrazné, velmi suché, čisté a elegantní svěží pití. Vyvážené, dostatečně plné i dlouhé, hodně dobré. Plastový kelímek přináší ve vůni pouze „uni bílé“ (přičichnutí k již prázdné správné sklence přináší explozi vůni, ten kontrast je až neuvěřitelný), na chuti se projevil mírným „zesládnutím“, ale jinak nijak zásadně. Z velké sklenky na Chardonnay je aroma ostřejší a zelenější a v chuti akcentována kyselina.

dobra_vinice_chardonnay_200 Dobrá vinice – Chardonnay 2005 – sklenka Vitis Chardonnay/Montrachet (0403/97)
Tmavší zlatavá barva, ve vůni sladčí nabušené vyzrálé Chardonnay s jasným vlivem sudu a delším ležením na kvasinkách, komplikovanější a bohaté. S pěkným tělem, plnější s dostatečně výraznou kyselinou, krémové, dlouhé, výborné. V kelímku intenzita vůně naprosto minimální. Z ryzlinkovky působí sevřeněji a mnohem méně komplexně, po napití trochu akcentována hořkost v závěru.

dobra_vinice_pinot_2005 Dobrá vinice – Rouge de Pinot Noir 2005 – sklenka Vitis Pinot Noir (0403/07)
Tomuhle vínu dlužím omluvu, chutnal jsem ho již dvakrát dříve (z degustačního skla, pokud to hrálo zásadní roli) a přišlo mi poněkud moc měkké, s odbouranou kyselinou, až nasládlé. Tentokrát jsem byl mnohem spokojenější a užíval si klasický moc pěkný ovocný pinot s vůni do sladších třešní a trochu i pecek a vyváženou suchou chutí s příjemnou kyselinou, trochou třísla, opět šťavnatými třešněmi srdcovkami a to i v delším doznívání. V ryzlinkovce je vůně jednodušeji „nakvašeně“ třešňová a v chuti ostřeji znát tříslo a jistá zelenost. Ve sklence na chardonnay vůně těkavější a chuť jakoby prudší, narazí do úst a příliš výrazně se projeví kyselina. Sklenka na Cabernet funguje docela fajn (byť víno působí už aromaticky trochu unaveněji, zpět ve správném skle ale zase ožije), v chuti opět moc výrazná kyselina.

moulin_angludet_2005 Moulin d’Angludet – sklenka Vitis Cabernet (0403/0)
Sladčeji ovocitá vůně, vyzrálé hrozny, kořenitost, sudovina, efektní mladé Bordeaux. V chuti suché, pěkně ovocné a vyvážené, ale příliš mladičké, dost třísla, pěkná délka. Slušné víno a klidně bych si láhev v klidu ozkoušel. Ve sklence na Pinot je vůně jakoby „kvasnější“ a akcentován alkohol, v chuti se více projeví ostřejší tříslo a mírná hořkost v závěru. Zde se pan Riedel vyloženě rozjel a doslova tlačil dav k přesvědčení, jak obrovský rozdíl to bude. Vůbec ten popis toho, co ucítíme a v čem bude rozdíl, ještě před tím, než se člověk napije (i proto jsem spěchal a snažil se udělat to dřív), není moc fér. Cítit to, co cítit máte, je tak snadné. Určitě to z degustací znáte… všichni bádají, co je v tom víně za aroma, a pak někdo řekne cosi jako „týden sušená hruška“ a najednou je to všem jasné a mají ji tam taky… :o)

george_riedel_sancerre Byla to zábavná akce a moc jsem si ji užil. Kvituji, že pro prezentaci sklenek na Chardonnay a Pinot bylo zvoleno víno s lokálním původem a ne Burgundsko, sám George Riedel z toho vypadal překvapeně a trochu nervózně (jestli to třeba nejsou nějaké podivnosti, místo dubových sudů použité jen piliny a tak, prostě něco co v jeho skle skle nezafunguje), ale musel uznat, že ač vína z ČR pije poprvé, tak ta dvě chutnaná jsou skvěle udělaná. Výhrady k některým prezentovaným „pravdám“ a postupům bych samozřejmě měl a v textu něco padlo, ale jde spíše o detaily či úhly pohledu. A hlavně… kdo by si stěžoval, když v akci za 750,- Kč bylo nejen setkání s panem Riedelem, fajn show a ochutnávka čtyř báječných vín, ale i možnost odnést si všechny testované sklenky domů? :o)


P.S. George Riedel mi svým vzhledem, obzvláště když mluvil o nějakých technických detailech, strašně moc připomínal akademika Richarda z mého oblíbeného seriálu Návštěvnici :o) Nemůžu si pomoct, výše máte znělku…

Odkazy: Riedel Wine & Glass Guide | Testování vlivu sklenky na víno | Výsledky ankety „Speciální sklenky na různé odrůdy/oblasti…“

Zobraz celý článek...

středa 11. listopadu 2009

Švábská bílá směska

wohrwag_christin_2007 Čistě odrůdová vína jsou jistě skvělá věc, ale směsky mají také právo na život, ať se jim tu dostalo sebešpatnějšího jména v letech dávno minulých. Když se zadaří, tak nabízejí nezvyklé kombinace vůní a chutí a spoustu zábavy na večer, o ochutnání naslepo a hádání, z čeho je víno složeno, ani nemluvě. V poslední době se mi jich dostalo do rukou docela dost, naskladnil jsem několik bílých domácích kousků postavených na pinotech a pár dalších zajímavostí. Ale než se k nim dostanu, mám tu vzorek z Německa, konkrétně Württemberska a z vinařství sídlícího kousek od Stuttgartu. Weingut Wöhrwag je rodinný podnik s 16ha vinic obdělávanými v k přírodě šetrném režimu a které jsou osázeny, jak jinak, především ryzlinkem – z celých 40%. Ale k němu se přidává docela dost dalších bílých odrůd (muškát, sylván, bílá a šedá burgunda) a skoro polovina vinic je osázena odrůdami modrými, kde dominuje především Lemberger (= Frankovka), Trollinger (můžete znát z Alto Adige jako Schiava či jako jednoho z rodičů, společně s Rieslingem, i u nás oblíbené odrůdy Kerner) a Merlot, mají ale i Pinot Noir a další. Sám vinař, Hans-Peter Wöhrwag, pochází z Rheingau, vinařinu studoval v Pfalzi (i jeho žena je vystudovaný vinař) a na zkušenou se podíval do Napa Valley. Vinařství Wöhrwag bývalo považováno za špičku na ryzlinky v oblasti a podle Gault Millau je překvapivé, že se v posledních letech zaměřují i výrazně na jiné odrůdy a vedoucí pozici přenechávají jiným. I proto mne zajímalo, co jejich směska přináší, co by mi samotný Riesling poskytnout nemohl.

„Edition Wöhrwag Christin“ Weißweincuvée trocken 2007, víno pojmenované po manželce (další cuvée nesou jména dětí), je z 50% Riesling a druhou polovinu tvoří 45% Weissburgunder (Rulandské bílé) a 5 % Grauburgunder (Rulandské šedé). Láhev je vysoká zelená pistole s plastovou záklopkou a plným pěkným korkem s potiskem. Šedivá viněta je poněkud zasmušilá, ale sedí k podzimnímu pohledu z okna a baví mne. Moc informací navíc se z ní nedozvíme, snad jen to, že víno spadá do „Selection Alexander von Essen“, je v nabídce obchodu Alexandera, barona z Essenu. Barva zlatavo-zelenkavá, ale překvapivě spíš bledší, nijak hluboká. Vůně je velmi svěží, výrazná, intenzivní a jasně informuje o dvou věcech – je tu ryzlink a bude mít hromadu kyselin. Voní to medově a minerálně, s citrusy, meruňkou (sušenou) a vůbec dalším sladším ovocem, druhý den zintenzivní hruška a ananas. Naslepo by víno nejspíše vyvolalo pozvednuté obočí a dotaz, jak byl asi ten ryzlink zpracován či jestli náhodou nepochází z nějaké „novosvětské“ lokality. V cuvée ryzlink jasně dominuje, jen je tak nějak „obalem“ netypickým ovocem. I chuť je suchá a výrazná, šťavnatá (a někdy až zbytečně ostrá) kyselina dává velmi rychle zapomenout na lehký dotyk cukru, který tak jen dodává vínu více plnosti. Ovocnosti hromada, k tomu trochu kořenitých tónů a lehká „jablečná pecička“ hořčina v delší dochuti. Jednotlivé složky působí trochu odděleně, jakoby sňatek těch odrůd nebyl v chuti kompletní a ještě potřeboval čas, ale i tak se to velmi dobře pije a díky skvělé kyselině půjde použít ke kupě jídel. Rulandské bílé a šedé je teď u nás dost populární (hlavně šeďák, na něj se lidé vrhají na degustacích jak šílení) a podobná směska by mohla na stole bavit jak blázny do ryzlinků, tak i ty ostatní :o) Tak třeba ji někdo zkusí vyrobit i zde. Tohle byl nákup v Německu za 12€.

fromage_le_palet
V závěru vína jsem pozoroval ještě takovou zvláštní linku, kterou nemůžu popsat jinak než jako „kozinku“, prostě takovou tu chuť, kterou najdete třeba ve vyzrálých kozích sýrech. Rovnou jsem si kousek jednoho moc pěkného ukrojil a vyzkoušel, jak se to bude „snoubit“. A docela jo, efekt poměrně zajímavý, víno se s výraznou a trvající chutí sýra spojilo v sladší a moc zajímavý pocit. Tohle vyšlo :o) A především ten samotný sýr nemá chybu, ať už s vínem nebo bez…

Zobraz celý článek...

úterý 10. listopadu 2009

Jak vzniká šampaňské v obrazech

0_nalevani_tahajici_za_oci Pro dnešek jsem si připravil především mnoho fotografií. Měli bychom si projít, v obrazech a troše toho textu, celým postupem vzniku vín z Champagne (a ostatně mnoha dalších šumivých vín vyráběných tradiční metodou kvašení v lahvi). Nejsem si jist, zda následující materiál přinese dost zajímavých informací i vyloženým vinným nadšencům, ale pokusím se k těm úplně základním věcem doplnit i trochu „odbornějších“ údajů. A snad alespoň ty fotky zaujmou. Posbíral jsem je v několika různých šampaňských domech, od menších rodinných podniků po giganty, na novinářských „odborných“ návštěvách i jako turista platící si vstupenku do „sklepního Disneylandu“, což kupa firem nabízí a v zásadě není vůbec špatné, protože při těch tisícovkách návštěvníků mají celou prohlídku dost vymakanou a je zde možnost prohlédnout si nejen současné postupy, ale třeba i staré nástroje a původní technologie. Tak tedy vrhněme se do Champagne, všechny fotky lze samozřejmě rozkliknout pro větší formát…

1_vinice
Něco o vinicích (včetně fotek) a pěstovaných odrůdách jsem již psal v minulém článku. Ze zhruba 32 tisíc hektarů vinic v apelaci Champagne je naprostá většina osázena třemi odrůdami – Pinot Meunier, Pinot Noir a Chardonnay. Dalších pár povolených odrůd je spíše pozůstatkem z minulosti a zabírá sotva 90ha. Vinice jsou poměrně staré, čtvrtina ve věku 20-30 let a přes 36% dokonce starší třiceti let. Apelace je rozdělena na 4 základní oblasti – 7.960ha v Montagne & Val de Reims (24 % Chardonnay, 40 % Pinot Noir a 36 % Pinot Meunier), 11.320ha v Vallée de la Marne (62 % Pinot Meunier, 16 % Chardonnay a 22 % Pinot Noir), 6.169ha v Côte des Blancs a okolí (82 % Chardonnay a po 9 % Pinot Noir a Meuniuer) a konečně 6.817ha vinic v Côte des Bar (dominuje Pinot Noir s 87 %, Chardonnay má 7 % a Pinot Meunier jen 5 %). Tyhle základní bloky se dělí na 17 menších podoblastí (Massif de St Thierry, Côteaux Sud d'Epernay, Val du Petit Morin, Barséquanais, …) a konečně 319 jednotlivých vesnic, z nichž pouze 17 nese statut Grand Cru (bývalo to jen 12, dalších pět přibylo v roce 1985) a dalších 43 Premier Cru.

2_lisovani
Šampaňské je silně svázáno apelačními předpisy (povolené odrůdy, maximální výnosy, doby zrání a způsob fermentace atp.), ale samozřejmě zbývá spousta prostoru pro individuální přístup v celém výrobním procesu. Prvním krokem je vyrobit klasické tiché víno, zde asi nemá smysl zabíhat do detailů, proces se oproti jiným oblastem moc neliší. Apelace přikazuje ruční sklizeň. Hrozny se často lisují poblíž vinic a do vinařství se dostává až hotový mošt. Není to pravidlem, ale jde o naprosto běžnou věc. Na fotce výše je vidět lis a „špunty“ pro regulování, do jaké z nádrží mošt teče. Je tak snadné oddělit jednotlivé jeho části (prvních pár desítek litrů „s nečistotami“, prvního lisování při nižším tlaku a závěr při výrazně vyšším).

3_tiche_vino_sudy_tanky
Následně víno putuje typicky do nerezových tanků a v některých domech jeho část i do dubových sudů. Použití velkých dřevěných sudů je spíš výjimečné, na ústupu jsou i velké betonové (vykachlíkované) nádrže. Stejně jako je široký rozptyl „bio“ postupů na vinicích, tak se i liší přístup k fermentaci. Někdo kvasinky dodává, jinde jede kvašení jen díky těm z vinice. Teplota je obvykle pečlivě kontrolována. Typicky se, je-li možno, fermentují zvlášť nejen odrůdy, ale i všechna místa původu hroznů a míchání provádí až později. Běžnou záležitostí je kompletní malolaktická fermentace, tedy odbourání kyseliny jablečné a její konverze na kyselinu mléčnou a výsledné „změkčení“ vína. Dříve byla náhodná, někdy proběhla a jindy ne, dnes si ji umí uhlídat a většina šampaňského je připravována právě takhle. Samozřejmě kupa vinařství ji neprovádí a považuje za nesmysl, který ničemu nepomáhá a poškozuje to správné vyznění pravého šampaňského. Ale tak je to vždy a se vším :o) 

4_sklepy_lahve_14_sklepy_lahve_2   4_sklepy_lahve_3

Mošt se nechává prokvasit do sucha, vznikne běžné tiché víno. To je nalahvováno společně se směsí cukru a kvasinek (tzv. tirage, domy si pečlivě hlídají a neprozrazují, jaký typ přesně to je) a uzavřeno korunkovým uzávěrem, u velkých formátů někdy i korkem s agrafou (drátěnou klíckou). A putuje do sklepa či klimatizované haly, kde proběhne druhotná fermentace a konečně vzniknou bublinky – CO2 nemá kam utíkat a zůstává ve víně. Sklepy pod městy jako Remeš či Épernay jsou obrovské, jde o desítky kilometrů chodeb, často označených jako ulice, s desítkami milionů kvasících a zrající vín v lahvích. Je to dost ohromující pohled. Apelační předpis přikazuje, že pro označení šampaňské musí druhotná fermentace proběhnout v lahvi, ale není tomu tak u všech formátů. Poloviční lahve se mohou plnit (byť většina slušných producentů to tak nedělá) šampaňským fermentovaným v lahvi běžné či třeba magnum a to samé platí pro opravdu velké formáty o objemu 9 a více běžných lahví (velikosti lahví: čtvrtka – 18.75 nebo 20 cl, poloviční – 37.5 cl, běžná láhev – 75 cl, Magnum – 1.5l – 2 běžné lahve, Jeroboam – 3l – 4 lahve, Rehoboam – 4.5l – 6 lahví, Methuselah – 6l – 8 lahví, Salmanazar – 9l – 12 lahví, Balthazar – 12l – 16 lahví, Nebuchadnezzar – 15l – 20 lahví, Melchior – 18l – 24 lahví, Sovereign – 25l – zhruba 33 lahví; setkat se lze ještě s Primat o objemu 27l a Melchizedek s 30l). Zákon také jasně definuje minimální dobu zrání – jeden a půl roku pro neročníková a tři roky pro ročníková. Ale skoro všude vám řeknou, že tuto dobu značně překračují a i neročníková nechávají ležet 2-3 roky, ročníková 5 a více let. O různých „Cuvée de Prestige“ (vrchol produkce toho kterého domu, často ve speciální lahvi a s velmi vysokými cenami) ani nemluvě, tam ta doba může být ještě mnohem delší.

5_kvasnice_setrasani
Dalším krokem ve výrobním procesu je tzv. remuage, je nutné dostat všechny ty kvasničné kaly do hrdla lahve. Metody jsou dvě, manuální a za pomoci techniky, kdy výsledek je u obou stejně dobrý a ten tradiční manuální se v zásadě používá jen z nostalgie a obvykle hlavně pro větší formáty lahví nebo opět prestižní cuvée či ročníková vína. Lahve jsou za hrdla umístěna do speciálního stojanu a pravidelně, v průběhu několika týdnu, prudkým tahem pootočeny a více nakloněny. Kvasničný kal se tak odtrhne od stěny a sesype trochu níže (prý díky moderním technologiím ty mrtvé kvasinky „lepí“ méně než dříve). Na dnech lahví můžete vidět bílé čáry, které určují, v jakém stavu pootáčení lahve zrovna je. Druhou metodou je naskládání lahví do speciálních dřevěných či kovových klecí, které se pak umístí do setřásacího stroje. Tyto gyropalety zvládnout setřást celou jednu klec tak do týdne.

6_zamrazeni_myti_dozaz
Setřesené lahve putují dál, jsou pečlivě umyty a připraveny k posledním krokům. Nejprve je třeba něco udělat s kvasinkami v hrdle (pokud bychom je neodstranili, víno by bylo velmi kalné, výjimečně se lze s něčím takovým setkat pod označením méthode ancestrale, ale spíše na speciálních akcích a ne na trhu). Proběhne takzvané „odstřelení“, dříve prováděné ručně (a dnes též, ale jen u větších formátů lahví). Hrdlo se zamrazí (první zařízení na fotce, láhev je v něm hrdlem dolů a jede na druhou stranu, za dobu cesty stačí hrdlo v roztoku zmrznout) a pak je ve speciálním stroji odstraněn korunkový uzávěr a špuntík zmrzlých kvasinek tlakem vystřelí ven. Je zkontrolováno, zda v lahvi nic špatného nezůstalo a následně je doplněna o pár mililitrů takzvaného „expedičního likéru“ (dozáže), což bývá směs rezervního vína a cukru (dříve se ještě používala troška koňaku a další zajímavosti). Množství přidaného cukru určuje, zda půjde o dnes nejpopulárnější suchou (Brut, cukr do 15 g/l) variantu či něco sladšího (nejpopulárnější asi polosladký Demi-sec s 33 – 50 g/l, ale setkat se lze i s variantami mezi Brut a Demi-sec – Extra Sec, Extra Dry, Sec a variantou vyloženě sladkou, Doux). Dříve, až do poloviny devatenáctého století, bývalo šampaňské typicky spíše sladší. Pokud se cukr vůbec nepřidává, pak se jedná o tzv. Brut zéro, Brut Natural či Non-dosage šampaňské, které každému vřele doporučuji ochutnat, i pro leckteré milovníky suchých vín je to až moc.

7_korky_vinety
A pak už je to snadné. Do lahve putuje korek (na fotce můžete krásně vidět původní tvar, ten po pobytu v lahvi jistě znáte) a je obalen agrafou, bezpečnostní klíckou. Další stroje naplácnou přední i zadní vinětu (ta se často zakládá v několika variantách dle trhu, na který víno putuje) a obalí hrdlo fólií. A dál už jsou jen krabice, bedýnky či různá speciální složitá balení pro Cuvée Prestige a expedice prodejcům a zákazníkům. Vlastně je to celé strašně jednoduché :o)

Zobraz celý článek...