pátek 5. června 2009

Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem…

… na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to. Ani nevím proč, ale tenhle citát z Dobytí severního pólu od Divadla Járy Cimrmana se mi vždycky vybaví, když otevřu nějaké zbytečně staré víno, které se mělo vypít už dávno. Vlastně mne to teďka už napadá ještě před otevřením lahve, když koukám na vinětu a říkám si, co bych ostatním u podobného vína doporučil jako „archivačni maximum“, pokud by jej kupovali rok od sklizně. Ale „papírové“ předpoklady nejsou všechno. No vezměte si takové pozdněsběrové Chardonnay ročníku 2000 (obec Březí, trať Liščí vrch) od Mikrosu, navíc s krátkým korkem a v lahvi 0.5l, tedy žádné velké předpoklady pro dlouhodobou archivaci (legáčci obřadně odnášejí korek na hřbitov...). Otevřel jsem ho nedávno, byl to dárek, prý že už to asi bude mít za sebou, ale mám ozkoušet. A co myslíte?

Jásat lze nad nádhernou zlatou barvou, ale jinak skutečně ne. Klasický přezrálý Mikros (= jeden projev pro mnoho různých suchých bílých a poměrně dost nezávislý na odrůdě a ročníku) se všemi jeho sklepními aromaty, čajovými bylinkovými výluhy a slupkami od lískových oříšků. Nezní to tak děsně a opravdu není, když se k tomu přidá ještě mineralita, tak jde sice o víno těžce za zenitem, ale ne vyloženě mrtvé. V chuti je to pak hodně suché, opět s nějakou mírnou sklepní zatuchlinou a lehce hořčinou na konci, ale jinak překvapivě vyvážené, s výrazným tónem medu a OK délkou. Přestárlé jistě, nechutná mrtvola ne. Do výlevky půjde, přesto vlastně příjemně překvapilo. To je takový standardní eufemismus u mnoha milovníků vína, tohle „příjemné překvapení“, které maskuje zklamání nad vínem, co nám nechutná :o) Alespoň že na vinětě je Kočičí árie od Jiřího Anderle, obraz ze sbírky společnosti Sazka, pro kterou bylo ostatně toto víno lahvováno. Takže fajn přírůstek naopak do mé sbírky vinět :o)

Dalším vínem, u kterého bych (při základní sadě informací a bez ochutnání) doporučil ho už dávno vypít, je jakostní Rulandské modré 2005 od Znovínu (viniční trať Volné pole). Tahle firma sice píše na viněty obludně vysoká čísla, po která mohou lahve zrát, ale znáte to. Otevírám a nestačím se divit. Barva je výrazně nazrálá, cihlová. Vůně taktéž známky zralosti nese, ale stále je dostatečně ovocitá, možná přezrálé třešně, s trochou živočišných a paprikově kořenitých tónů, naprosto jasně pinotová a příjemná. Takové to „sklepní bramborovatění aka Makedonie“ se skoro ještě neprojevuje, začíná se objevovat až při delší oxidaci (24 hodin a déle, láhev jsem dopíjel druhý den večer). I v chuti moc příjemný, suchý, snadno pitelný pinot s decentním tříslem a fajn dochutí. Ono tedy tohle zas tak velké překvapení nebylo, Znovínu se podobné jakostky (ať už z Volného pole nebo trati U Kamenů) daří celkem běžně. A při pohledu na analytiky překvapí vysoký bezcukerný extrakt, celých 33,8 g/l. No prostě investice 90,- Kč za láhev nelituji a jsem rád, že jsem vzal karton :o)

Další vína na pokraji propasti či už přímo v ní si nechám zase na jindy, nebudeme tu při pátku vytvářet pohřební náladu :o) Jen se zeptám… jak často otevíráte vína, u kterých víte, že už nejspíš měla být vypita? Nebo spíš častěji „vraždíte neviňátka“ a otevíráte vína příliš mladá? (když jsme u těch vražd… narazil jsem na takovou děsně pitomou internetovou hru, zkuste to taky; když mne vytočí někdo v práci, tak je docela fajn si pustit jedno kolo a nechat mého bojovníka někoho pořádně zmydlit :o). Hledíte při odhadu archivačního potenciálu na „papírové předpoklady“, nebo si vždy raději alespoň jednu láhev přechutnáte a zkusíte to odhadnout sami?

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails