čtvrtek 30. dubna 2009

Christian Moreau a vína z Chablis

Že je prezentováno víno z tradičního regionu Francie jde obvykle poznat velmi snadno. Dobrý vinař vždy mluví především o „terroir“ (ne vždy za použití tohoto slova), o místě původu jeho hroznů, co je činí nějakým způsobem výjimečnými či zajímavými, jak se na jednotlivých polohách projevuje ročník a podobně. Většina vyprávění se točí spíše okolo rozdílů mezi víny z různých poloh a vlivu přírody, než o tom, jakým způsobem je potom hrozno zpracováno. U degustací vín z Moravy jako by to často bylo více o dětské fascinaci technologiemi jako řízená teplota kvašení a tom, co se děje ve sklepě. Často se dozvíme příval analytických hodnot, detaily o cukernatosti, typu sudů a další věci, ale na místo původu hroznů je třeba se zeptat. Ani na vinětách často nebývá vinice uvedena. I Francouzi samozřejmě mají všechny tyto „technické“ detaily připraveny a na cokoliv odpoví (procento sudů, kolik nových a kolik použitých a proč, důvody ručního sběru hroznů…), ale pro představení vína jsou jakoby tou méně důležitou částí. A vždy zmateně koukají na překladatele a snaží se pochopit, co je to ten dotaz na cukernatost hroznů při sběru. Oni přeci sbírají v momentě, kdy jsou hrozny vyzrálé ideálně pro vytvoření harmonického vína, ne podle toho, jestli už je tam nějaké konkrétní množství cukru :o) Je mi to tak nějak sympatičtější. Přesně tímto směrem představil svá vína i Fabien Moreau z vinařství Christian Moreau Père et Fils, který na pozvání Advivum dorazil do Prahy a navázal na dřívější návštěvu svého otce před pár lety. To, co jsem se zbytečně obšírně popisoval výše, shrnul do jednoduchého (volná variace, nemám zapsáno přesně): „Nechceme, aby naše víno říkalo Chardonnay či Moreau, ale spíše Vaudésir, Valmur…“.

O této doméně a Chablis už jsem něco psal, odkáži vás tedy na články Burgundský rok začal v Chablis, Degustace velkých bílých vín Francie a pak také na oficiální text na webu AdVivum. Fabien k těmto dřívějším informacím doplnil především některé drobné zajímavosti o polohách a obecně vinaření v Chablis. Třeba že Grand Cru Valmur je statisticky nejteplejší částí Chablis, nepoužívají nápis Vieilles Vignes pro vína ze starých keřů (protože není nikde ukotveno kdy už se to může použít a kdy ne a většina si s tím nakládá dost volně), provádějí hodně zelených prací (vylamování pupenů, odstraňování listové plochy) a mluvil i o „kamarádském“ soupeření Chablis s Côte d’Or :o) Taky jsme se dozvěděli, že stříkání vinic vodou (na pupenech se vytvoří ledové „iglú“ a pak nezmrznou) proběhlo naposledy v roce 2003, ale jinak byl objev téhle techniky dost důležitý, protože v ještě ne tak dávné minulosti jarní mráz prakticky zničil každý druhý ročník. Článek jsem vlastně začal psát ani ne tak kvůli jejich vínům a Chablis jako takovému, ale spíš pro ten úvodní odstavec. Takže teď už jen přihodím poznámky k pěti lahvím, krátké video (omluvte sníženou kvalitu, točeno kompaktním foťákem a k tomu jsem si psal poznámky a chutnal víno) a pár fotek, i nějakou nevinnou (degustace se konala v prostorách restaurace Celeste v Tančícím domě, takže jsem neodolal a něco cvaknul na terase téhle zajímavé stavby).

O Chablis 2007 už jsem psal nejednou, je to víno neuvěřitelně svěží, čisté, intenzivní, po přivonění s klasickou „slinosbíhavou“ kyselinou, křupavé v ústech a příjemně dlouhé. Vlastně tenhle „základ“ jejich produkce mi sedí skoro nejvíc, taková vína mám rád (a nejčastěji nalézám stylově příbuzná v podobě ryzlinků) a nejraději bych pil stále. Technicky je to komplet na nerezu, žádné dřevo. Deset měsíců leží na kalech. Důležitý je ale původ hroznů z jižně exponované čtyřicetileté vinice v klimatu Pargues, která by prý mohla být 1er Cru, jen ten sklon svahu je na to poněkud malý :o)



V Chablis 1er Cru Vaillon mají celkem šest různých parcel se stářím keřů 30 – 65 let, poloha je to veliká a tak se různé části projevují trochu odlišně, čemuž přizpůsobuji i vinifikaci (parcely zvlášť), zde je již i dotyk dřeva (ale celé vinařství má pouhých sto sudů a každý rok deset nových koupí a deset již starých prodají). Ročník 2007 je intenzivní a bohatší než základní Chablis, květinovější, výrazně minerální, velmi suchý a řízný, v chuti o něco komplexnější a elegantní, ale zatím hodně sevřený. Každopádně nádherné víno do gastronomie, což ostatně platí i o tom předchozím. Jejich Vaillon mi z produkce vždy přišel jako nejzajímavější pití, tenhle ovšem potřebuje ještě trochu času (na dřívější ochutnávce bylo o něco otevřenější, možná měla láhev možnost se více nadechnout).


Grand Cru byla srovnána na Valmur 2005 (plnější až mohutné, hodně ovoce i výrazný vliv dřeva), Les Clos 2005 (aromaticky velmi bohaté a komplexní, výraznější podíl dřeva než bych čekal a hodně dojem jako u některých kousků spíše z Côte d’Or, zároveň ale spousta kyselin a nádherná svěžest, šťavnaté a velmi dlouhé, skvělé) a Vaudésir 2004 (aromaticky tak nějak „žensky“ intenzivní a parfémové, vyzrálejší, ovoce v podobě bělomasých hrušek a podzimní zahrady, poměrně intenzivní a plné, pěkné kyseliny a znatelné dřevo s až kávovou dochutí, netypické a ne tak hezky zakomponované jak je u nich zvykem – prý hodně mladý vinohrad, sotva šestiletý, tak možná proto). Všechna vína jsou dle Fabiana připravena k pití, obecně u jejich Grand Cru doporučují počkat minimálně dva roky, prvních pět se vína dostávají do stavu ideálního a pak drží :o)

Prostě to bylo zase jednou moc pěkné Burgundsko a fajn setkání se zajímavým vinařem a jeho víny. Jen více takových! A klidně i méně slavných a o něco levnějších bych si prosil :o) A vám přeji příjemný prodloužený víkend, snad se počasí umoudří a bude to na lahev pěkného svěžího vína někde venku. Nebo pořádného červeného a kusu masa u grilu :o) Zobraz celý článek...

středa 29. dubna 2009

Pět piv do klobouku

Když jsem minulý čtvrtek doporučoval slepé ochutnávky, tak jsem netušil, že si to ještě ten večer zkusím s pivem. Hádání do krve o to, které je lepší a proč, je v této zemi jedním z oblíbených (mužských) sportovních odvětví. V nemilosti bývá u pijáků vždy nejméně někdo ze sady Gambrinus / Kozel / Krušovice / Staropramen, ale které by asi tak vyřadil, kdyby je všechna dostal naslepo? V síti restaurací Potrefená husa, kde samozřejmě servírují pouze sortiment jejich mateřského pivovaru Staropramen a jejich majitele (= všemožné varianty „starouše“, Stellu Artois, Kelt, Velvet, Hoegaarden, Leffe a v provozovně přímo v budově pivovaru i výborné kvasničáky), si nově můžete za pade objednat degustační pivní kvíz.

Na stole přistane papír a pět decových skleniček naplněných pěnivým mokem (pozor, barva v takhle menším skle dost mate!). Když správně uhodnete všech pět, máte další celé točené pivo zdarma. Jako půllitr to není nejlevnější, ale zase se u toho pobavíte. Doporučuji vyzkoušet a pozor na zákeřnosti v podobě piva řezaného. Když se opravdu snažíte vše uhodnout, tak se na obsah sklenice soustředíte, fakt ho zkoumáte a hledáte rozdíly, což je proti klasickému naklopení do sebe a slastnému „ááááách“ přeci jen rozdíl :o) Zkuste! A klidně doma, koupit pět různých lahváčů není problém.


Vůbec si říkám, že by stála za to degustace pivních speciálů a zajímavostí, ať člověk neustrne jen v těch velkoprodukcích, co se tu běžně točí a prodávají. O víkendu jsem si moc užil pivo, co si vaří kamarád doma, ale už nestíhá pokrýt poptávku kamarádů. A na jeho svatbě byl vyloženě nadšen z dvanáctky Lipan (nefiltrované, bez pasterování a chemické stabilizace, hutné, voňavé, úžasné). Vybírat by bylo z čeho, tipy co nevynechat určitě ocením! Začneme shromažďovat vzorky? Na léto akce jako dělaná :o) Zobraz celý článek...

úterý 28. dubna 2009

S grácií filmové hvězdy

To, že Nový Zéland produkuje jedny z nejzajímavějších vín na světě, už dávno není tajemstvím. V případě odrůdy Pinot Noir bývá často (společně s Oregonem) prezentován jako největší soupeř Burgundska v tom, kam až tato odrůda může dospět. A leckteří ho dokonce vyzdvihují, světe div se, nad Francii, protože poměrem cena vs. kvalita vs. konzistentnost produkce jim přijde lepší. Prozatím jsem neměl moc možností místní pinoty degustovat, počet ochutnaných lahví se sotva plíží k desítce, ale po posledním zážitku udělám vše proto, aby se mi jich do spárů dostalo co nejvíce. Už dlouho se mi nestalo, abych si poznámkami počmáral celou A5tku. Navíc, a vůbec nevím proč, mi to víno celou dobu vyvolávalo filmové asociace.

Vinařství Rockburn sídlí v oblasti Central Otago, která se může chlubit poměrně „kontinentálním“ klimatem. A možná tu jejich schopnost vyzývat na souboj Burgundsko dělá i ta proslavená 45 rovnoběžka. Fungovat začalo jako „hobby“ podnik se třemi hektary v roce 1991, nyní jich mají víc než desetinásobek, což je z celkových tisíce hektarů oblasti docela slušný kus. Podnik je to moderní, od postupů po budovu vinařství, patří k tomu i ekologičtější přístup k vinicím. Vřele doporučuji zaskočit na jejich web, protože je skvělý a narvaný informacemi, pokud vás zajímají technické detaily, fotky a tak vůbec. Hodně mne na něm pobavila řada vín „ďáblovy schody“, jak viněta tak větičky jako „vůně je skoro nemravná“ :o) Hned bych si láhev koupil.


Pinot Noir 2007 se skrývá v zelené lahvi burgundského tvaru a je uzavřen šroubovým uzávěrem, jak se na Nový Zéland sluší. Na webu má víno technickou kartu, jako herec ne mezinárodní filmové databázi, se spoustou detailů. Klony révy počínaje, přes přesný popis použitých sudů (10 měsíců v dubu z Francie, 38% nové, 20% 1 a 2 roky staré, 42% starší) po klimatické detaily konkrétního ročníků a senzorické hodnocení vína. Část těchto informací, především tedy popisy ročníku a vína, je i na zadní vinětě. Ale důležité je víno.

To má velmi temný odstín až lehce do fialova, ale neutopíte se v tom, není nějak přehnaně hluboké a pěkně lze vidět skrz. První dojem z vůně, již při nalévání do sklenky, byl „Pinot! Ale nádherný!“ a to vlastně vydrželo celou dobu. Je intenzivní a velmi bohatá, mění se na vzduchu, je tam toho strašně moc. Třešeň přecházející do švestky, kompotované třešně, k tomu nějaké bylinky, herbální tóny, jemný dotek dřeva. V chuti plné, skvěle suché s krásnou kyselinou, plné sladkého ovoce, živé, vyvážené. Dere se mi sem u ovocitosti a celkového projevu anglické slovíčko „purity“. Trocha tříslovin a pěkná dochuť s kakaovými krémovými (či spíše „Granko“) tóny. Možná snad jen ten závěr je oproti zbytku složek o něco méně důrazný, ale zase volá se hned napít znova, aby se ta chuť okamžitě vrátila. Celé je to intenzivní a přitom ne těžké, je to decentně nakopnuto skvěle zakomponovaným dřevem a přitom na něj nemusíte myslet. Vyváženost, harmonie, elegance. Slova, jež se obvykle spojují spíše s velkými víny starého kontinentu, ale sem patří.

To víno je hodně sexy, jako herečka s necudně velkým výstřihem jdoucí po červeném koberci při Oscarové noci. Ale zároveň má i něco z hvězd, které nemusí pozornost přitahovat tímhle způsobem, a stejně z nich nemůžete odtrhnout oči, z hereček jako je třeba Cate Blanchett. Jako by jim role téhle dámy ve světle reflektorů úplně neseděla a lépe by se cítily jinde. Efektním čistota projevu ovoce a úžasně spojený sud mi zase evokují téma vizuálních efektů ve filmech. Je hromada snímků, které jsou jimi vyloženě narvané, ale v jednom kuse si neříkáte „tady tohle se Industrial Light & Magic opravdu povedlo”. Prostě koukáte na film, vše vypadá tak jak má, přirozeně. A pak jsou snímky, které přímo žadoní o pozornost pro SFX tým. Okatě předhazují záběry úplně zbytečně zrcadlově lesklé kosmické lodi a čekají od diváků hluboké „áááááchhh“ nad jejich schopností vyrenderovat ještě více navzájem se odrážejících povrchů a dokonce na ně přidat oheň při výbuchu. Taková je hromada přebarikovaných, přezrálých a přeextrahovaných novosvětských vín.

ČR není na Novém Zélandu zapsána zrovna dobře, na leckterých turistických místech jsou prý instrukce vyvěšeny dvojjazyčně – krom angličtiny i v češtině – protože se naši turisté chovají jak hovada. Vinařství každopádně na mé e-mailové dotazy odpovědělo a neposlalo mne do hajzlu, bohužel jejich vína tu zatím neseženete (tohle je dárek od přátel z jejich dovolené, cena podle všeho okolo čtyř stovek a za ty stojí). Nejblíže v Anglii, tam by měla být šance hned u dvou prodejců. Tak uvidíme, zkusím ještě pár lahví sehnat. Už proto, že bych moc rád zkusil, jak tohle bude zrát. Potenciál rozhodně má, víno je nádherné (a to prosím dělají ještě vyšší řadu z těch nejlépe se vyvíjejících sudů, co nejpřesněji „promlouvají o vinici, ročníku a odrůdě Pinot Noir“) a nic se screw-capem zatím v archivu nemám :o) Zobraz celý článek...

pondělí 27. dubna 2009

O hledání starorůžové

O víkendu jsem se zúčastnil zajímavé ochutnávky. Skupina více či méně profesionálních degustátorů / sommeliérů / vinných nadšenců se sešla, aby ochutnala tři desítky růžových vín a rozhodla, která z nich má smysl do budoucna zařadit na e-shop zřízený právě pro tento typ vín. U vzorků z JAR, Slovenska, Francie a další série z Moravy jsem tedy přispěl názorem i já s manželkou. V některých momentech se pak nemohl ubránit smíchu, především hodnocení barvy ze všeho nejvíc připomínalo výpravu za grálem v podobě starorůžové. Každou chvilku ji někdo nadhodil, ale byl sražen k zemi záplavou lososů, meruněk, broskví, naoranžovělých tónů, zředěných malinovek, jahodových kompotů a dalších přirovnání. I u tónů ve vůni představivost pracovala na plné obrátky. Cítím rebarborový koláč… já spíš těkavky… a taky je tam angrešt… no a možná hroch… hroch lososové barvy… možná je to spíš bagr… hroch, ale spíš zředěné švestkové barvy… a nebo jsou to červené bobule s trochou zelených tónů… jo, to by mohlo být… tak jo, to odpovídá nejvíc. Prostě ve výsledku se většina vždy nějak dohodla a odhlasovala asi šestinu vín jako vhodné a další zhruba tři prošla „do druhého kola“. Svým způsobem nic moc výsledek, ale lepší méně nějakým způsobem zajímavých vín, než obrovský sortiment balastu. Bohužel překvapivě hodně vín bylo dost divných, v mnoha z nich (nejčastěji Slovensko) jsem cítil „sladké bonbóny rozpuštěné v ředidle“, prostě trochu falešnou a divnou ovocitost v kombinaci s těkavými látkami. Ale něco se mi naopak hodně líbilo.


Naprosto nadchl hned první vzorek, to už je u mne taková tradice, že mne nejvíc baví kousky na úvod či zavíňovací sklenky spíše než celý zbytek degustace :o) Ale na tomhle se shodla většina a byl přechutnán preventivně ještě jednou v průběhu. Rosé Frankovka 2008 z vinařství Mikulica (Velké Pavlovice, viniční trať Išperky) je velmi svěží, s trochu zelenějšími (ale mooooc hezkými!) tóny ne stoprocentně zralého černého rybízu a angreštu. Neuvěřitelně svěží, ovocité, jen lehce zakulaceno trochou zbytkového cukru, jež je okamžitě vyvážen říznou kyselinou. Fajn dlouhé, skvěle pitelné. Takhle se mi rosé líbí. Překvapením byl vyloženě miniaturní korek :o)

Vinařství pojmenované po výhledu na horu Simonsberg v oblasti Stellenbosch, Simonsig, se prezentovalo báječným šumivým v lahvi kvašeným Kaapse Vonkel Brut Rosé 2007. Postaveno je na 90% Pinotage doplněné Pinot Noir, obvykle přidávají i něco Pinot Meunier, ale tentokrát se nějak nevyrovnal s lednovým horkem a cuvée s ním prý bylo nevyvážené. Tohle má kupu klasických tónu druhotného kvašení v lahvi, voní intenzivně ovocně, trochu marmeládově, ale svěže a bohatě. Objevuje se vůně pěkně opečeného koláče s rybízem a tvarohem. Chuť je čistá, svěží, s mírným dotykem cukru krásně vyváženým kyselinou a bublinami. Nějak si k tomu představujeme poctivé domácí kremrole. Skvělé růžové bubliny, na nějakou láhev si brousím zuby. Tarlant to sice není, ale snad bude stát třetinu :o)

Asi i další favority bych měl z JAR, třeba zajímavou směs Shirazu a Viognieru z vinařství Lindhorst, hutnou plnější záležitost aromaticky nejsilněji řízenou právě Viognierem. A dost potěšilo vinařství Jordan (opět oblast Stellenbosch) a jejich Chameleon Rosé 2007, směs Syrahu a Merlotu (s lehkou příměsí Cabernet Sauvignonu). Pěkně ovocitá vůně s trochu tónů angreštu a rybízového listí (taková ta příjemná „zelenost“) a sérií spíše zvláštních aromat bylin a zeleninových směsí (libeček, směs na svíčkovou). V chuti plnější a hutnější, ale skvěle suché a živé, tak akorát dlouhé, velmi dobře pitelné. Nadšení jako u Mikulici nebo bublinek Simonsig se nekoná, ale z prezentovaných vzorků jeden z nejsilnější. A zde výběr zakončím, protože u tohoto vína byla v barvě objevena „novorůžová“ :o)

Tyhle pokusy o přirovnání, rozbití vína na nějaké známé vůně a chutě, zjednodušení na pár slov a ovocí, má to vlastně smysl? Nedávno o tom něco psal P.J., výsledek malého testu taky nebyl zrovna průkazný. Snaha vína popsat pro obchod, definovat k čemu se nejlépe hodí a jak se ve vůni a chuti projevují, je jistě záslužná a lepší než slepě opsat PR text vinařství (byť si nejsem jist, jak blízko skutečnosti má kompilát popisů více lidí do jednoho textu). Ale není nad to mít možnost si láhev prostě ochutnat a rozhodnout se dle vlastních smyslů. Protože, a s tím nic neuděláte, pro někoho je tam příjemná pikantní kyselina a jiný to má hnusně kyselé. Někdo tam má rozšlápnuté přezrálé špendlíky na hlíně babiččiny zahrady, ale druhého štve zemitost až zatuchlina. A třetí zase nevěří nikomu, komu koukají chlupy z uší :o) Víno, jeho popis a hodnocení, nikdy nebude nějaká exaktní věda. Nejde, a doufejme hned tak nepůjde, smysluplně shrnout do jednoduchých čísel a tabulek. K čemu by pak člověk prchal z práce od počítačů, Excelu a formulářů, když ne k něčemu takhle úžasně nevypočitatelnému? Zobraz celý článek...

pátek 24. dubna 2009

Civilizace v reálném čase

Blogy o jídle a pití mají hezkou schopnost vyvolávat debaty o ekologii, životním stylu a vůbec směřování naší civilizace. Tuňáci a lahve létající po celém světě prostě jsou poněkud zvěrstvo a všichni to víme. Včera jsem narazil na hodně zajímavý web. Na jednom místě souhrnně zobrazuje údaje sesbírané z mnoha důvěryhodných organizací (a snad je kopíruje správně, protože jsem to neověřoval), které dohromady vytvářejí nehezký obraz současného světa. Je to jen pár čísel u položek jako „čistý přírůstek populace“, „vládní výdaje na zbrojení celosvětově“, „ztráta zalesněné plochy tento rok“, „počet vyhynulých druhů tento rok“ či „počet lidí bez přístupu k pitné vodě“, ale na rozdíl od běžných médií, kde se tato čísla též pravidelně objevují, je zobrazuje novým, a jak říkají „přemýšlení provokujícím“, způsobem. Ta čísla tam totiž běží v reálném čase, přímo před vámi se z průměru počítají přírůstky lidí na planetě, smrti hladem a rozšiřování pouští. Podívejte se a pár minut vývoj sledujte. A když nebudete mít dost, zaskočte na www.stopthehunger.com, kde zase běží jen čísla o světové produkci potravin, úmrtí hlady a tunách vyplýtvaného jídla. Další nehezký pohled.

Vlastně jsem měl původně v úmyslu sem napsat nějaké další krátké poznámky ze dní minulých, ale vůbec se mi to k tomu úvodu nehodí. Doufám, že jsem vám nepokazil pátek a přeji příjemný víkend. „Pražáky“ a vůbec všechny, které to zajímá, pak odkazuji na kalendář degustací. Tenhle víkend je WineFest na Mělníku, Karlštejnský jarmark a košt ve Strašnicích. Ve všech případech spíše vína lokální, odnikud to sem neletělo, neplulo lodí ani necestovalo přes půl Evropy kamionem. I když korky a lahve dost možná ano. A taky kupa dalších akcí na Moravě. Příští týden začíná veletrh Víno & Destiláty, Alsaské dny v Praze a vůbec toho bude nějak hodně. Na veletrh spíš nepůjdu, možná si ale odskočím do Strašnic (tam to teď nějak vinně žije) na „Tržiště vína v Zahradní restauraci“, takovou lokální kopii degustační galerie Pálava v Mikulově. Je toho tolik!

Pár odkazů pokud máte náladu na starší „eko“ zápisky: Být či nebýt bio brokolicí… | Emisní povolenky na víno? | Silvestrovské suši menu a problém čerstvých ryb | Jak jsem jedl bagetu | Průvodce "Éčky" v potravinách
Zobraz celý článek...

čtvrtek 23. dubna 2009

Terroir, vinař a jeden pěkný Mâcon

Terroir, potenciál místa původu v kombinaci s vhodnou odrůdou, vinař a technika zpracování (samozřejmě pokud do technik zahrneme věci jako dobu macerace, kontrolu teplot, ponechání části třapin a podobné záležitosti; jakmile by se mluvilo i o dosypávání tanninů, arabské gumě, různých aromatických kvasinkách a dalších moderních a módních úchylárnách, tak je debata asi bezpředmětná). Co se na výsledném víně podepíše nejsilněji? Na tohle téma narážím často, poprvé tedy na blogu to bylo úplně v jeho začátcích a článku „Před zídkou za zídkou nikdo nesmí… vinifikovat terroir“, tenkrát tu ale mé výplody četlo jen pár lidí. Nejčastěji se tím samozřejmě zaobírám u vín, která jsou neuvěřitelně podobná kouskům z jiných poloh či od jiných producentů. A pak u lahví z míst méně slavných či odrůd méně ceněných, ale zpracovaných špičkovým výrobcem a jasně lepší než i prestižní polohy od někoho jiného (třeba takové nedávné Auxey-Duresses 2004 z Domaine d’Auvenay). Naposledy mne to napadlo u skvělého Mâcon Village.

Domaine Comtes Lafon je jedním z nejprestižnějších vinařství Burgundska, navíc biodynamickým. Je vynášeno do nebes Robertem Parkerem, ale poměrně jasně se ve svém knižním opusu vyjadřuje i Clive Coates. Říká, že jde o „jednoduše zdroj těch nejlepších bílých vín v Burgundsku“. Comtes Lafon samozřejmě zpracovávají hrozny ze slavných vinic, ale mají i „sesterský podnik“ - Les Héritiérs du Comte Lafon – v Mâconnais. Vznikl nákupem vinařství a vinice v září 1999, v květnu 2003 pak bylo doplněno dalších šest hektarů v obcích Uchizy a Chardonnay. Vinice přešly na organické a nyní na biodynamické postupy. Sběr hroznů je ruční, používají stejné sudy jako Comtes Lafon a některá vína, třeba vesnické kousky ze čtyř vybraných vinic (např. Clos de Four či Clos de la Crochette), zrají ve dřevě dříve použitém na jejich slavné Meursaulty. Vinařství momentálně řídí Caroline Gon. Něco málo jsem už psal i dříve.

K příjemně teplému jarnímu večeru a studenému rybímu menu jsem otevíral Mâcon-Milly-Lamartine „Clos de Four“ 2005. Jde o vlajkovou loď podniku, z poměrně strmé vinice shlížející na budovu vinařství. Už na první pohled, vlastně ještě než se napijete, je jasné, že s vínem míří někam vysoko. Těžší zelenohnědá burgundská láhev, tlustá kovová záklopka a kvalitní plný korek. Při cenách, které si (nejen u nás, ale všude ve světě) za tato vína účtují, si to mohou dovolit. Barva je čistá, hlubší, do zlatých odstínů. Vůně pak krásně svěží živé ovocité citrusové Chardonnay s krémovými tóny a snad lehce vlivem ležení na kvasnicích, s hezkou karamelkou a při dostatečném rozdýchání bohaté a velmi příjemné. Sem tam hruška, občas něco ušlechtilého dřeva či závan oříšků, hodně povedené a stále spíše na vlně mladých aromat než nějaké lahvové zralosti. Chuť perfektně suchá a čistá, s říznou kyselinou, mineralitou, přesně dávkovaným dotykem dřeva a opravdu dlouhou dochutí. Není to nic vyloženě výjimečného, ale nádherné a úžasně pitelné víno rozhodně ano. Navíc se ve sklence pěkně rozvíjí a má potenciál dále ležet na lahvi a dát ještě víc časem. Typické Mâconnais? Určitě ne, mnohem blíže premiérovým Côte de Beaune od lepších producentů. Cena také taková, ale výjimečně nemám pocit, že se zde jen těžilo ze slávy jména Comte Lafon.

Jak by asi vypadalo Chardonnay třeba někde od Mělníka či z Blatnice, kdyby ho pár let připravoval tým z podniku jako Comtes Lafon či Leroy? S dostatkem financí na všechny práce na vinici, s možností vyslat na svah dav lidí a sklidit vinici přesně v termín kdy je to potřeba (a ne kdy má někdo zrovna čas, až se sklidí důležitější odrůdy a podobně) a vytřídit všechny byť jen trochu problematické hrozny? Při použití stejných barikových sudů, podobných postupů při fermentaci a dostatečném zrání než půjde víno do lahví. Jak velká část z fantastických výsledků některých slavných vinařství je jen dostatek financí vynaložených na to, aby mohl být celý proces co nejpečlivější?
Zobraz celý článek...

středa 22. dubna 2009

Umíte popsat víno?

Dokážete napsat smysluplnou degustační poznámku k vínu? A to takovou, že někdo jiný bude schopen ji vzít a váš popis přiřadit ke konkrétní jím zdegustované lahvi? Většina z vás si sem tam nějaký ten popis vína přečte, mnozí je i píší. Ale jaký vlastně mají smysl? Bude skupina poučených konzumentů vína (a několika nadšenců do tohoto nápoje a pravidelných účastníků degustací) schopna popsat pět lahví Frankovky tak, aby ostatní dokázali vzít jejich poznámky a říct „tahle patří ke vzorku č. 3“? S experimentem přišel nedávno Cuketka a já se rozhodl ho aplikovat na část vzorků u další domácí degustace (která byla tak nějak „třídílná“, takže z ní můžete čekat i další články). Ve sklenkách postupně skončilo pět Frankovek, navíc možná až zbytečně zákeřně vybraných. Každý vyplnil degustační arch a postupně srovnal své poznámky s těmi od ostatních a zanesl je do speciální tabulky. S pomocí luštícího klíče (každý měl vzorky označeny jinými písmeny) vznikla statistika. Šest hodnotících (v některých případech dvojice), pět vín a zajímavý výsledek.

Zákeřnost testu spočívala v tom, že tři vína ve slepém setu byla svým způsobem bratříčky. Třikrát se nalévala Frankovka od Františka Mádla z ročníku 2006 (přívlastky z viniční trati Přední hora), ale jednou to byla jakostka, podruhé pozdní sběr a potřetí pozdní sběr v bariku. Tato vína doplnila Frankovka z Dobré vinice v ročníku 2004 (barrique) a ročníku 2005. Na rozdíl od dřívejší degustace Frankovek se většina účastníků shodla, že tentokrát by Frankovku tipovala a vína byla „odrůdová“, ať už to znamená cokoliv. Ono právě určit, zda tyhle popisné výrazy k něčemu jsou, bylo cílem experimentu :o) Chtěl jsem zjistit, jaké typy popisů budou nejsnadnější k určení (tj. u kterých popisů se lidé nejčastěji strefí) a zda bude někdo se speciálními „luštitelskými schopnosti“ a schopen určit více vín než ostatní z jakýkoliv popisů. Šest odvážlivců (někdy dvojice), pět vín, možnost získat 25 „bodů“ při hádání cizích vín a dalších 25 za správné zařazení jejich vlastních popisů. Výsledky? Po pravdě spíše zklamání.

Průměrně bylo správně přiřazeno lehce přes šest z 25 možných vín (nejméně 3, nejvíce jedenáct). Pouze v jednom případě došlo ke stoprocentní shodě, kdy jeden hodnotící správně určil všech pět vín druhého. Shoda to ovšem byla pouze jedním směrem, v tom opačném bylo korektně přiřazeno jediné víno. Mezi čtyřmi a devíti se pak pohyboval počet vín správně zařazených jednotlivým degustátorům. Z tabulek se při nejlepší vůli nedá (vzorek nebyl nijak velký, ale stejně jsem čekal něco průkaznějšího) vytvořit nějaký zásadní závěr, asi to zkusím znovu ve větším :o) V podstatě nejlepšího a nejvyrovnanějšího výsledku dosáhl pár, který má s degustací vína a čtením/psaním degustačních poznámek asi vůbec nejmenší zkušenosti (8 správně přiřazených vín, 9 jejich poznáno). Dvojici, která přesně určila 11 vín, však byla podle jejich popisu správně zařazena jen vína čtyři. Vylovit z toho ponaučení, jaké typy poznámek jsou ideální, se nedaří. Vypadá to spíš na stručnější věci, ale dat je málo. Ani moje stručná charakteristika v tučném rámečku, něco jako „základní dobrá Fr“ či „jednodušší přírodní víno lehce v sudu“, doplněná k detailnímu popisu, ničemu nepomohla. Říkám si, zda bych k podobným výsledkům nedošel i v případě, že bych ty vyhodnocovací tabulky vyplnil úplně náhodně :o) A pokud vás zajímá můj výsledek, tak správně jsem přiřadil osm vín a z mého popisu jich bylo identifikováno sedm. A z vín, byť to primárním cílem nebylo, jsem určil správně tři (tj. dvě mezi sebou prohodil). Nic moc.


Pro příště bych to rád otestoval na větší počtu lidí a šesti vzorcích, s víny výrazněji odlišnými (a tím pádem i zákazem uvádět barvu) a dostatkem času a klidu na vyhodnocení. Přeci jen je to „administrativně“ dost náročné a při nějakých 8 – 10 lidech bude počet možných kombinací obrovský :o) Samozřejmě je tahle varianta problematická v tom, že nepřiřazujete cizí poznámky k vínu právě chutnanému (i tak by to šlo dělat, prostě by někdo popsal pět vín a poslal by poznámky dalšímu společně s anonymními lahvemi), ale k již sepsaným vlastním poznámkám, riziko chyby tedy stoupá. Ač výsledky nejsou zrovna povzbudivé (skoro si říkám, zda ty degustační poznámky na web vůbec dávat, ale snad mají nějaký smysl alespoň pro mne), rozhodně je tahle hra zajímavým ozvláštněním běžné degustace. A vůbec každé ochutnávání na slepo je výborné, soustředění na obsah sklenky stoupá a předsudky (či naopak zbytečná vyvyšování vína jen kvůli jménu) mizí. Zkuste to doma! Zobraz celý článek...

úterý 21. dubna 2009

Pepíkova bordó směska z Brazílie

Včera odpoledne jsme sledovali nezvykle časně kvetoucí rostlinstvo a říkali si, že jestli to takhle půjde dál, zvládneme brzy dvě sklizně vína za rok jako v některých částech Brazílie a stane se z nás vinná velmoc :o) No představte si to, mladý veltlín dvakrát do roka? :o) Brazílie nemá ve světě vína nějak zásadní jméno, ale na našem trhu najdete až nezvykle velké zastoupení, díky degustacím pořádaným dovozcem jsem pak chutnal poměrně dost různých vín velká část z nich mne bavila. Ostatně jsem tu už pár článků na podobné téma měl, odkazy najdete níže. Láhev Cuvée Giuseppe 2003 z vinařství Miolo a původem v oblasti Serra Gaúcha (horská severovýchodní číst Rio Grande do Sul kulturně velmi silně ovlivněná Itálii a Německem) jsem měl několikrát v období před dvěma až třemi lety a tenkrát, když se delší dobu (několik hodin) nechalo rozdýchat v karafě, šlo o úžasné pití. Pokud to někdo nalil přímo z čerstvě otevřené lahve, obvykle se nadšení nedostavilo (prakticky vyzkoušeno v Ambiente Brasileiro, poprvé se mi podařilo některé lidi přesvědčit, že ty mé „zbytečnosti“, kterými si něco tak obyčejného jako pití vína komplikuji, možná mají nějaký smysl). Dvě lahve jsem zakoupil „do archivu“ (společně s jejich prestižním Lote 43, to ale ještě potřebuje ležet). Jednu někomu věnoval jako dárek, druhá padla před pár dny. Tak jak nám Brazílie stárne?

O Brazílii a vinařství Miolo se rozepisovat nebudu, stejně jako dříve odkážu na web dovozce. Takhle zpracované informace nemají ani dovozci z tradičnějších regionů. V menu Brazílie toho najdete spoustu, od informací o vinařských oblastech, vinařstvích a podnebí až po stručný popis některých vinařských institucí (rozpis zkratek) a apelační zákon (ten ale jen v originále a zatím bez překladu). I kupa moc pěkných fotek tam je. Stránka konkrétního vína je taktéž naplněna hromadou detailů, od analytických hodnot, přes senzorické hodnocení až po logistické informaci (velikost, tvar a váha lahve). Vlastně jsem se na ty informace spolehl natolik, až jsem láhev doma zapomněl vyfotit a vyhodil, takže jsem si fotky musel půjčit z webu dovozce :o) I popis techniky zpracování hroznů si zde dovolím překopírovat: „Hrozny nakvášejí ve speciálních tancích se šikmým dnem, kde probíhá zároveň alkoholová fermentace spolu s macerací slupek. Pro dosažení pomalé a selektivní extrakce barvy a taninů je rmut šestkrát denně mechanicky promícháván („pigeage“) za trvale řízené teploty, což podporuje samovolný průběh malolaktického odbourání kyseliny jablečné. Kvašení a macerace trvá v průměru 20 dní, následuje šetrné dolisování a stočení do dubových sudů. Odrůdy Cabernet Sauvignon a Merlot zrají odděleně ve francouzských dubových sudech po dobu 8 až 10 měsíců. Poté jsou kupážovány v optimálním poměru a po scelovací fázi je víno lahvováno.


Tak tedy jak to vypadá, voní a chutná? Barva je temná, hutnější a na okrajích decentně nazrálá, do oranžova. Aromaticky stále intenzivní ovoce, ale zároveň živočišnější selské tóny, známky zrání na lahvi a celkově velmi „starosvětský“ dojem. V chuti suché, čisté, zrale ovocité s již uhlazenějším tříslem a velmi příjemnou délkou. Vyvážené, dobře pitelné. Chvílemi narážím ve vůni a chuti na zvláštní medově-propolisový tón, které normálně vídám spíš u bílých, zajímavé. Hodně dobře udělaný klasický mix Cabernet-Merlot tak akorát k pití, večer zpříjemnilo a k masu sedlo, ale nějaký X-faktor se tentokrát neobjevil. Za cenu něco mezi 300 – 400,- Kč samozřejmě najdete vína výrazně lepší, i v tom Bordeaux po kterém se tohle víno lehce „opičí“. Ale jako exkurz do Brazílie pro někoho, kdo z ní ještě nic nepil, bych se tohle otevřít nebál a investice nelituji. Na letošním Prague Wine Weeku a degustaci v Břevnovském klášteře takhle myslím některé pochybovače dost příjemně překvapil Don Laurindo Tannat 2002 a Salton Teroldego 2005.

Pokud nejste z těch, co v rámci ekologických snah a boje za minimalizaci CO2 stopy nepijí vína z jiných kontinentů, zkuste Brazílii :o) Občas si říkám (a často o tom psal v kontextu jiných potravin), že je tolik krásných vín mnohem blíž než na druhém konci světa, ale stejně je chutnám. Prostě proto, že je to zajímavé a často vrhá nové netradiční světlo na klasické odrůdy, co známe odsud. A v nejhorším případě mohu, podobně jako je to teď novinka i s možností certifikace na Novém Zélandu (moc zajímavé!), vysadit jeden strom za každý vypitý karton zámořského vína. Kdo se přidá? :o)

Odkazy na další Brazílii: Velká ochutnávka vín z Brazílie | Merlot Desejo 2004 – Salton (Brazílie) | 5x Chardonnay & (vs.) Riesling | Projekt RAR 2002 Zobraz celý článek...

pondělí 20. dubna 2009

Někdy příběh nestačí

Opakovaně jsem tu popisoval, jak je důležitý (pro mne tedy rozhodně) u vína příběh. A nejen ten, který má víno přímo „v sobě“, třeba historie château a podobně, ale i váš vlastní. Kolik ze zážitku nedělají jen kyseliny, taniny, cukry a další složky tekutiny ve sklence, ale hromada věcí okolo. Kde jste k vínu přišli? Byli jste ve vinařství? Šlo o dárek? Nebo třeba poslední láhev získanou z krachující vinotéky? Pili jste víno poprvé při nějakém zásadním momentu ve vašem životě? To vše se na výsledném zážitku z konzumace kvašených hroznů révy vinné podepisuje. A někdy jsou vlastně ty „drobnosti“ okolo důležitější a na celkovém dojmu se podepíší více, než jak to celé opravdu voní a chutná. Mám takové lahve, kdy soustředit se na obsah prakticky nejde, protože vnímání zastírají vzpomínky. O víkendu jsem otevřel jedno víno s fajn historkou, která ale tentokrát nestačila zakrýt veskrze průměrný obsah.

Prázdnou láhev mi žena přinesla domů před pár měsíci „na očichání“, víno pila s otcem a bratrem na nějaké slezině a vyloženě je nadchlo. Tchána natolik, že ještě večer objednal z jakéhosi pofiderního italského e-shopu, jediného kde víno našel, celý case. Týdny plynuly a nic. E-shop mezitím zanikl. Další pátraní vedlo do sítě hotelů Mövenpick a konkrétně nějaké distribuční sítě ve Švýcarsku. Jak když James Bond lítá z místa na místo a všude naráží na různé padouchy, ani tohle nevyšlo. Nakonec celá mise „chci ten Shiraz z Itálie a to hned“ ustrnula na mrtvém bodě, tedy alespoň jsem si to myslel. Ale láhev jsme nakonec dostali jako vánoční dárek, vlastně (pokud si dobře pamatuji, tenkrát se toho vypilo snad až příliš) bez vysvětlení, odkud pochází.

Pokud nejste fandové do vína, viněta vás možná zmate. Největší nápis hlásá „Masseria Pietrosa“ a menší, pod plastickým (nejen vizuelně, ale i na dotek) obrazcem, pak Shiraz. Na zadní vinětě naopak dominuje nápis Shiraz a přidává se menší Tarantino. A když trochu zkoumáte, narazíte i na Cantine San Marzano. V tomhle je Itálie opravdu zábavná, dokáže často zmást i ty, kdo se ve víně vyznají nadprůměrně (viz starší historka s vínem Pecorino). Tohle je tedy Odrůda Shiraz ročníku 2006 z oblasti Tarantino a produkce družstva san Marzano (Masseria Pietrosa se tváří jako název vinařství, ale v podstatě jde spíše o řadu vín v rámci tohohle družstva). Fajn těžší zelená láhev, zkosená, takový ten „argentinský“ typ. Kovová záklopka ale korek nic moc, kratší z drti s pevnou dvojploškou. Víno voní a chutná, a delší dekantace nemá nějak zásadní vliv, jako OK jižní víno neurčité odrůdy, nejspíše směsky. Prostě slušně udělané „uni“ červené, trochu přezrálé hrozny, trochu kořenité, slušně ovocité, sem tam ostřejší tóny co jsem cítil v hromadě průmyslových vín (bakelit), v neúprosném velkém sklu občas zbytečně výrazný alkohol. V chuti sladce červeně ovocité, s výraznějším tříslem, fajn délkou a překvapivě slušnou kyselinou, ale celkově spíš jednorozměrné, jednoduché pití k jídlu. Naslepo bych tipoval nějakou směsku „mobilní síť“ (Grenache + Syrah + Mourvèdre) z velkoprodukce na jihu Francie. Není to blbé, na grilovačku a bez velkého přemýšlení, tedy kdyby stálo 3 – 5€ (protože za tyhle peníze a pro tento účel kdykoliv koupím bezproblémově pitelnou velkoprodukci z Chile a dalších zemí se srovnatelným nebo lepším senzorickým profilem), bych si to dovedl představit, ale abych si opravdu užil popíjení doma toho nenabízí dost.

Jeden příběh uzavřen, čas přeřadit ho do jiné složky. A co vy? Máte vína, u kterých se vám zamlží oči a tiše vzdychnete, protože první sklenka stejného vína (byť třeba jiného ročníku) poprvé skropila vaše rty, když… ? :o) Nebo lahve, které jste dostali jako dar a bojíte se otevřít, protože pak bude těžší odpovídat na dotaz „jaké bylo“? Vína, u kterých víte, že vlastně nějak „objektivně“ dobrá nejsou, ale nemůžete si pomoct a vám prostě díky vzpomínkám sedí?
Zobraz celý článek...

pátek 17. dubna 2009

Výsledky ankety „tichá růžová vína…“

Na anketu o tichých růžových vínech se sešlo celkem 77 odpovědí a celá polovina z nich (39 hlasů, 50%) jich byla pro možnost „občas si dám, spíš náhodně“. Růžového se (nejen u nás) vyrábí stále víc, do konzumentů je lito pod tlakem a propagováno jak to jen jde. Tipnul bych si, že náhod bude přibývat :o) Druhou nejčastější odpovědí (10 hlasů, 12%) se stalo „mám rád, dám si často“, těsně následováno „piju v létě, jinak ne“ (8 hlasů, 10%). Našlo se i pár takových, co růžová vyloženě milují či je naopak považují za nudné pití a nebaví je. Ostatně kompletní výsledky najdete v tabulce níže…


Poslední možnost o růžových bublinkách jsem vkládal především proto, že ač se sám řadím do největší skupiny náhodných pijáků růžovek, tak za asi nejpříjemnější podobu považuji růžovky bublavé. Na ty mne naopak lze nalákat skoro kdykoliv :o) Máte je taky rádi? Nějaký dobrý tip, co vyzkoušet z věcí rozumně dostupných? Nebo naopak tajemné pokyny a GPS souřadnice, kde získat nějaký „špek“, láhev výjimečnou a o kterou musíte prosit na kolenou? :o)

Hezký lehce deštivý víkend přeji. Praha alespoň trochu zavoněla, jak ji to spláchlo. Už to po těch vyprahlých letních dnech bylo potřeba. Konečně půjde vypít něco pořádného červeného, aniž by se člověku řinul pot z čela :o) O žádné víkendové vinné akci v okolí nevím (nejbližší asi Vinařské Litoměřice a pak otevírání archivu v Mostě), na Moravě můžete třeba na Den otevřených sklepů v Mutěnicích. To příští víkend naopak bude na výběr, v sobotu se koná velký košt ve Strašnicích, Winefest na Mělníku a ještě Karlštejnský jarmark :o) Vůbec degustací je teď překvapivě hodněZobraz celý článek...

čtvrtek 16. dubna 2009

Hapalo nám víno

Navnaděn včerejším archivačním zápiskem u P.J. jsem vyrazil do svého archivního boxu uložit několik lahví a pár připravených naopak vyzvednout. Mám takovou teorii, že u boxu by to mělo fungovat podobně jako u tchýně. Měl by být dostatečně blízko, aby nebyl problém do něj zajet (u tchýně nechat pohlídat děti), ale zároveň dost daleko, aby nebylo možné ve večerním záchvatu vyrazit pro tu láhev „co ještě určitě musíme otevřít“ (u tchýně aby nemohla jen tak zazvonit a říct „šla jsem náhodou kolem…“). Když už jsem se vypravil a v tom chládku pobýval, rozhodl se tak trochu ověřit „skladové zásoby“ a zapsat si, kde zhruba která láhev je. Čím míň s nimi budu hýbat, tím lépe. V úplném závěru jsem se ještě vylovil a prohlédl si jeden pěkný kousek, na který se moc těšil. Sice jsem věděl, že ho stejně domů nepovezu a zatím nechám zrát, ale nedalo mi to. Chyba. Při ukládání zpět mi vyklouzl z ruky a rozprskl se na podlaze…

„Zobáky“ ve vyzrálejší podobě, Les Becs Fins 2005 z vinařství Tardieu Laurent, tedy neochutnám. A tak slibně tohle víno vypadalo na degustaci! Leda bych si koupil novou láhev. Jenže tahle byl navíc dárek, o to víc mne to mrzí. Ta vůně, když se víno rozlévalo po dlaždicích na podlaze, byla vyloženě opojná. Měl jsem chuť vzít nějaký větší ze střepů a zbytek vína z něj vysrknout, ale udržel se. Finanční ztráta není nějak tragická (tedy kdybych novou láhev koupil), spíš ten nepříjemný pocit, že jsem nešikovností zničil pěkné víno, které navíc dobu předtím opečovával a nechával v klidu zrát. Co naděláte.

Podobné blbosti mne vždycky nakopnou k úvahám, jak si někdy život zbytečně komplikujeme. Archivní box? Přímo dole v baráku máme večerku, cestou domů vezmu jednoho či dva „klokany“ a bude… :o) Přestanu se zabývat tím, jak asi bude vypadat nový kovový uzávěr na šampaňská. Nechá mne chladným, že většina výsadeb odrůdy Albariño v Austrálii je vlastně Savagnin Blanc. A už vůbec mne nebude zajímat, kde asi tak sehnat víno z v Peru pěstovaného „ztraceného klonu“ odrůdy Petit Verdot. Ale přejít k popíjení klokanů jen pro ten alkohol, když už jednou propadnete tomu všemu úžasnému okolo vína, není zrovna příjemná představa. Ze všech těhle hloupých úvah mne naštěstí vytrhla jiná láhev, taktéž dárek, otevřená k večeři. Nádherné a trochu exotické víno, u kterého jsem po dlouhé době doma popsal poznámkami celou stránku. Jenže o něm zatím vím strašně málo. Až vypátrám víc, určitě se podělím…
Zobraz celý článek...

středa 15. dubna 2009

Levně ale bez nadšení

Objevit levné víno, které bych si mohl dovolit pít denně (tedy kdyby mne bavilo pít stále dokola stejné víno) a zároveň mne opravdu bavilo, se mi hned tak nepoštěstí. V kategorii do sto korun už jde spíš o malý zázrak (momentálně za něj považuji Mělničinu 2007), mezi 100 – 200,- Kč už se naštěstí dají objevit hromady skvělých věcí. Tentokrát to ale nevyšlo. O vínech Dr. Loosen už jsem tu psal několikrát (Riesling Trocken 2006, Dr. L 2006, Riesling Kabinett 2004 Wehlener Sonnenuhr), jejich produkce mne opravdu baví a považuji je za jednu špiček Mosely, málokdy mne od nich něco zklame. Takže pokud by k tomu mělo dojít, jejich úplně základní víno je k tomu asi ideální, že? :o) Villa Loosen Riesling feinherb 2007 je základní jakostka, podle všeho z přebytků jejich vlastních hroznů a také nějakých těch dokoupených od dalších pěstitelů (ve Falcku zase najdete pod jménem Villa Wolf základní odrůdová vína od jejich zdejšího vinařství J.L. Wolf).

Feinherb na vinětě značí, že nemáme tu čest s úplně suchým vínem. Tenhle historický výraz má poněkud volnější výklad, někdo ho používá na vína projevující se v podstatě jako suchá, ale která se jako taková už nevejdou do zákonných tabulek co tento pojem definují. Jiní jím nahrazují méně populární halbtrocken. A Riesling Villa Loosen? Nejsem si jist :o) Láhev je zelenomodrá vysoká pistole, slušná viněta, šroubový uzávěr. Víno má pěknou trošku vyšší barvu, ve sklence se točí hromady bublinek a pomalu mizí. Vůně je svěží, intenzivní, květiny a med, příjemný ryzlink. V chuti lehčí, dost kyselinek a zároveň dotyk cukru s lehkou hořčinkou ke konci, ovšem jako celek dost ploché, hodně jednoduché a poněkud rozhárané, jednotlivé složky nejsou příliš v harmonii a tlučou se mezi sebou. Možná to potřebuje ještě nějaký čas, ale přiznám se, že příště raději sáhnu po suchém Dr. L., byť je dražší (tohle mne přišlo na 6€).

Pod tlakem růžové kampaně (a jelikož doma nic nemám, zásilka je teprve na cestě) jsem v Tescu zakoupil láhev Moravské Růženky 2007 z odrůdy Rulandské Modré v pozdním sběru. Jde o podobný případ jako vína Vinextra, Pro Beskyd Fryčovice a následně především supermarket tuto řadu vín připravuje Nové Vinařství. Ambaláž je fajn, čirá láhev s modrým plastovým špuntem a „letní“ vinětou se mi líbí. Po otevření lahve jsem si všiml, že se ve víně převaluje takový jakýsi nehezký mrak čehosi, který možná stojí za lehkou „zatuchlinou“ ve vůni. Dostatečným mícháním a hrátkami s teplotou se nečistého tónu lze sice částečně zbavit, ale stále o něm vím. Jinak je tam ale dost jahůdek, pěkné svěžesti v chuti s lehkým dotykem cukru a celkem fajn se to pije. Žena zatuchlinku řešila podchlazením a kostkami ledu, já si otevřel něco jiného a průběžně čichal, co to víno dělá :o) Jednoduché a nenáročné pití, ovšem zároveň nevidím důvod dát si ho znova. Možná prostě a jen stálo v tom regálu moc dlouho a už dávno mělo být vypito. Cena tak různě dle nálady marketu a počasí, obecně od stovky výš, standart někde 119 – 129,- Kč.

Aby to nevypadalo, po včerejším výpadu na jejich nové šumivky (momentálně uvedeny na jejich webu reklamním textem „Nové Vinařství opět o krok napřed - první kvalitní Frizzante v České republice“), že mám něco proti tomuto podniku… nedávno jsem pil tři jejich mladé základní kousky z řady Cépage (Sauvignon, vlašák, rýňák) a za ty peníze byl spokojen, s efektní ambaláží ideální dárková záležitost a pár těch Sauvignonů jsem koupil pro návštěvy, které prosí o něco suchého a aromatického (no fakt, už se mi to dvakrát stalo :o). Možná bych si měl znovu projet i řadu Cuvée, jejich první Lange’warte mne svého času opravdu nadchlo, ale od té doby jsem jej, z prostých důvodů cenové politiky, nechutnal. Dost by mne zajímalo, kam se do dnešních dnů posunulo…
Zobraz celý článek...

úterý 14. dubna 2009

Povelikonoční vinný telegram

Kachna. Stop. Báječná nádivka. Stop. První letošní oheň a opékání buřtíků. Stop. Vůně naftalínu v peřinách. Stop. Čerstvý špenát ze zahrádky. Stop. Údiv nad sortimentem supermarketu Kauflaund. Stop. Ještě větší údiv nad nabídkou jednoho nového vinařství. Stop. Kamarádka úspěšně porodila, důvod pro láhev příjemného sektu. Stop. Objevena jedna už skoro historická knížka o víně se spoustou zábavných informací. Stop. A taky nějaký ten ryzlink a zweigelt a vůbec. Stop. Vedra způsobují požáry a nechuť k práci. Stop.

Velikonoční přežírání asi mohu vynechat, to vypadalo u všech nejspíš dost podobně. Množství jídla na stole se měnilo úměrně vzdálenosti od prarodičů. Kdo měl to štěstí, že slavil přímo u nich, nejspíš preventivně kupuje novou baterii do váhy a přemýšlí, jak nadbytečná kila shodit.


Po dlouhé době jsem zavítal do Kauflandu a při té příležitosti si projel (dost tristní) nabídku vín. Zaujala mne série kousků z Alsaska pod jménem Michel Wust, bohužel fotka z mobilu je nepoužitelně rozmazaná. Sylván za 139,-, Riesling o třicet dráž a byl tam i nějaký směsný Edelzwicker. Co mne ovšem zaráželo byla sem tam nálepka „prestige“ a především bohatý rozptyl ročníků, oboje nijak nerozlišeno cenou. Sylván stál v 05, 06 a 07 úplně stejně, vedle sebe se tyčila směs ročníků a v supermarketových podmínkách to celé nebudilo moc velkou důvěru. Chutnal je někdo? Má smysl investovat a ten Sylván zkoušet?

Na oslavu narození potomka jedné kamarádky jsme včera popíjeli rýnský brut Riesling Sekt 2006 vinařství Hupfeld. Posloužilo to vlastně i k zapití téměř dokončeného stěhování (v krabicích už jsme jen částečně), ale obecně si důvody pro otevření bublin hledat nemusím, víno jako víno :o) Hlubší barva, pěkné perlení, vůně i chuť květinová, čistá, s medovými tóny. Fajn délka, suché ale s jemným zaoblením cukru, nijak komplikované spíš jednoduše pitelné, vyvážené. Odrůda je krásně poznat, působí to poctivě a přirozeně. Vzpomněl jsem si přitom na nabídku jednoho našeho nového vinařství, které právě pouští na trh méně alkoholické (10%) polosladké sekty s efektní vinětou a „cool“ jmény (ROSECCO2 a MOSECCO2), ovšem při pohledu na detaily se dočtete: „při výrobě bylo víno se zachovaným přírodním zbytkovým cukrem dosyceno CO2“. Přiznám se, že mne to trochu děsí. V téhle době, kdy se sem valí kupa levných a přitom často kvalitních vín (a bublinek) jít cestou sycené produkce tak maximálně do supermarketů (ovšem nabídka přišla od běžného obchodníka, ne řetězce) místo snahy zaujmout kvalitou… ale třeba netuším, kdo je jejich cílovka a té to bude jedno. Že by ti, kdo pijí ročně jen jednu láhev bublin a je to „demíčko bohémka“?

Při projíždění knihovny u příbuzných jsem narazil na Nový brevíř o víně od Jindřicha Haufta, vyšlo to v roce 1989. Docela zajímavě napsaná knížka, najdete v ní pěkný přehled známkových vín dob dávno minulých, hromady vinných rčení, recepty na koktejly i jídla, přehledy odrůd, úsměvné profily zemí vínu zaslíbených, všelijaké rekordy, historky, tipy na správné podávání a konzumaci vína. Skutečně taková „rukověť začínajícího pijáka vína“, byť nyní těžce neaktuální. Ale pobavit dokáže stále. Kupříkladu jsem se dočetl o jakémsi rekordním gigantickém keři révy, který kdesi v Kalifornii v předminulém století dával průměrně 7 tun hroznů, když to vyšlo tak i devět. Nebo o obskurních povolenkách na konzumaci alkoholu v Tanzánii pro „degustátory“, kde úroveň D povoluje pít maximálně litr piva, ale A už libovolné množství čehokoliv. Si to představte, že jdete na úřad žádat o něco takového :o) Projeďte knihovny, třeba na tuhle knížku taky narazíte, na horké letní odpoledne na lavičce s lahví lehkého bílého nebo vinného střiku jako dělaná.

Ještě jednou Kauflaund. Nakonec jsem neodolal a přeci jen si tam něco vybral, zaujalo mne pár kousků z Rakouska a za 99,- Kč zvítězila Blaufränkisch Reserve, jak praví popisek dovozce (Budamont) „velmi stará odrůda v rakouské vinařské historii“. Napsat, že je to vlastně všem dobře známá Frankovka, by asi nefungovalo tak dobře. Víno je to spíš lehčí, jednoduché a kratší, ve vůni pěkná linka ostružin, jednoduše pitelné a svým způsobem líbivé, vlastně i ta mírná oxidace tam nevím proč sedí. Tak trochu mi to evokuje lehce naoxidovanou sudovku určenou původně pro stáčení cyklistům do PETky, která kdo ví proč skončila v lahvích. U ohně na jen tak pití to fungovalo, doma bych s tím nejspíš měl problém. Vlastně je na tom krásně vidět, že (skoro) každé víno má nějaké své správné zacílení a i na to by se měl při kritice brát ohled. Možná místo bodů zavedu do recenzí označení ve stylu: žumpa, svařák, k ohni, nenáročná návštěva, klidný večer s knihou, romantická večeře, … Zobraz celý článek...

pátek 10. dubna 2009

Novorozenci z Bordeaux s příchutí druhé světové

Chystal jsem se uvést dnešní článek zábavnou historkou o tom, jak jsem před degustací mladých „sudových“ Bordeaux 2008 vyrazil k zubaři a vína pak testoval s umrtvenou půlkou pusy. U zubaře jsem ale nakonec „machroval“, rozhodl se pro víno trpět a nechat ošetřit bez umrtvení. A jako na potvoru nemůžu ani popisovat tu zdrcující bolest, kterou bylo nutné podstoupit, abych v klidu ochutnal jeden z nejproblematičtějších (z hlediska obchodního, ne ve smyslu výsledné kvality vína) ročníků Bordeaux za dlouhou dobu. Vůbec to nebolelo. Sakra, nebude ze mne vinný mučedník :o) Každopádně včerejších ochutnávka byla skvělá a navíc moje první letošní, která se celá odehrávala venku, na terase Villy Richter. Tomáš Dominec zde představil několik desítek červených, bílých a bílých sladkých Bordeaux 2008 a doplnil je téměř třiceti víny staršími, putovat šlo od ročníku 2007 až do hluboké historie s lahví prvního poválečného vína, ročníku 1945.

Ale nejdříve k těm nulaosmičkám. Neochutnal jsem jich nějak závratné množství, berte to jen jako malé shrnutí mých pocitů po přečtení hromady článků na webu konfrontované s ochutnáním. Ta vína mne bavila. A to hodně! Většina ukazovala živé, krásné ovoce a skoro vybízela k pití hned (podobně jako 07), ale zároveň nešlo jen o tohle, měla i pěkně postavené tělo, dost tříslovin a celkově ukazovala, že se určitě hezky rozvinou. Nebyla, až na nějaké výjimky (Smith Haut Lafite v červené, Le Conseiller od Janoueixe) nějak zbytečně překoncentrovaná a nabušená, projevovala se spíš „klasicky“. Takže vína budou k pití dřív než za desítky let, ale zároveň se ta opravdu dobře udělaná udrží. Myslím, že by to časem mohlo být (tím stylem pití) podobné ročníkům jako 2004. Otázkou jsou opravdu ceny, protože pokud nespadnou fakt hodně, tak v podstatě za podobné peníze bude stále ještě možné kupovat právě 2004 či 2001, které poskytnout příjemné pití a bez čekání. Řeč byla o červených. Bílá jsou též výborná, ale přeci jen loni mne třeba bavila o dost víc. I tak myslím půjde najít skvělé kousky, cena však bude hrát roli hlavní :o)


Kupa vín mne dost potěšila, skoro nic vyloženě nezklamalo (krom kousků jako Le Gay, ale to spíš proto, že jsem po loňském úspěchu čekal víc), leccos nadchlo. Detailní poznámky asi nemají moc smyslu, stejně ti, co nakupují En Primeur, vybírají podle svého vkusu a doporučení odborníků a obchodníků. Já třeba musím v tomhle ročníku mít Chasse-Spleen, La Conseillante bych si dovedl představit ve víc než jedné lahvi, Le Conseiller beru i přes jeho moderní nabušenost (a v současné podobě vůni neuvěřitelně připomínající divočejší Cabernet Moravia :o). Zajímavý úlet byl Soutard, na první ovonění neodbouraně jablíčkové, hromada kyselin a v prázdné sklence vyloženě animální tóny. S ročníkem posunutým o pár týdnů (pozdní sběry hroznů) bylo tohle víno ve fázi ne úplně vhodné prezentování, ale tak divné, až bych ho fakt chtěl vidět v podobě finální. Určitě budu letos znovu uvažovat o Château Talbot, krásně živá ovocitá záležitost s pěkným tělem a dlouhatánskou dochutí to je. Z bílých suchých nadchlo Doisy-Daëne, neuvěřitelně intenzivní a na kyselinkách postavené, svěží, báječné, zábavné. Takový Smith Haut Lafite v bílé bavil skoro stejně, ale byl úplně jiný, bohatší, komplexnější, nabušený a intenzivní, s fajn dřevem a neuvěřitelně dlouhou dochutí. To bude nádherné víno! Co se vše nedá provést mícháním Sauvignonu Blanc a Sémillonu :o)

O výlet do historie a nadšení se mi postaral Canon La Gaffelière 1985, víno vyzrálé, hutné, bohaté, krásné. Batailley 1969 už bylo posunuto do vůní čajových výluhů, ale stále šlo o příjemně pitelnou záležitost. Ročník 1945 je v Bordeaux legendární, Château Lafitte-Carcasset má pak k tomuto statutu hodně daleko, přesto toto spojení zafungovalo. Víno vonělo nádherně, vyzrále a bohatě, likérově, opět s těmi čajovými výluhy a květinami, ale v překvapivě elegantní podobě. V chuti se stále drželo tříslo a vylézala kyselina, celek byl však překvapivě šťavnatý, stále živý, víno krásně pitelné. A rozhodně skvělá zkušenost. Vůbec tam šlo ochutnat vyzrálá (i přezrálá) Bordeaux za vlastně výborné ceny, systém byl totiž víněnkový a šlo se i dohodnout na poloviční ceně za porci k degustování a ne pití. Teplý podvečer, příjemný větřík, zajímavá vína… co si přát víc? Snad jen někde stranou ogrilovat kus masa :o)

Obchodníci se, jak už jsem psal v minulém článku, prostě snaží upoutat a nadchnout jak jen to je možné. Ročník 2008 nemá vůbec lehkou pozici a prodávat je třeba. S chutí těch vín na patře jsem byl tenhle podvečer v náladě nakupovat. Snad mi ji ceny zase neseberou :o)

P.S. Neodpustím si malou poznámku k některým účastníkům… fakt vám není trapné si v tom chumlu degustujících zapálit? To tam opravdu chodíte jen zamachrovat mezi lidi „já taky piju Bordeaux“, vína jako taková vás nezajímají a máte drzost kazit to ostatním? A vy, paní, opravdu netušíte (po těch letech, co je na sebe lejete), jaká je rozumná dávka parfému, když už s ním jdete na degustaci? Bylo nutné od vás poodejít tak deset metrů, jinak se té sladké vůně (v dávce schopné skolit slona) nešlo zbavit. Ještě že to mohlo být venku a vítr se snažil seč mohl. Uvnitř bych to nejspíš zabalil o dvě hodiny dřív a naštvaně odešel. Tož asi tak. Zobraz celý článek...

čtvrtek 9. dubna 2009

Podvečer, večeře a ráno s víny Leroy

Jsem si tak říkal, jak tenhle článek pojmout. Jako obhajobu zážitkové gastronomie i v těchto těžkých časech na srovnání s jednou novou kantýnou, která nedávno otevřela na místě po zkrachovalém Bio Café? To by bylo příliš laciné. Ale zase jen popisovat jídla a házet sem fotky mne obvykle nebaví. A když k degustačním poznámkám nebudou i nějaká ta fakta o vinařství či apelacích, na které teď opravdu nemám náladu (viz včerejší článek), tak to bude mít pramalou hodnotu. Vlastně i tahle témata jsme na včerejší večeři řešili - co komu řeknou degustační poznámky, zda je má smysl psát i k prakticky nedostupným vínům a podobně. Ve Ville Richter, konkrétně restauraci Piano Nobile, se podávalo menu ušité šéfkuchařem Petrem Hajným na míru pěti vínům z nabídky AdVivum, tři z nich byla z Maison Leroy (Meursault 1999, Puligny-Montrachet 1996, Meursault 1986), o aperitiv a doplněk prvního chodu se postaral brut od Billecart-Salmon, k dezertu pak podávala má oblíbená sherry, Cream Isabella od Valdespino (někdy zkuste, nádherná věc a cenově v pohodě dostupná, navíc otevřená v chladničce vydrží velmi dlouho s minimální změnou kvality). Šlo o další díl letošního pásma burgundských degustací a rozhodně velmi zajímavý večer (účastníci se navíc druží o něco víc než na začátku, takže už to není jen degustace, ale přátelské posezení se „starými známými“ a lidmi s podobným vinným postižením). Tak alespoň pár drobností, co mi zrovna teď leží v hlavě.

Leroy jsem tu opakovaně popisoval způsobem, jako bych se snažil vyprávět nějaký mýtus či legendu. Mnohá jejich vína na mne tak totiž působila. Samozřejmě už jsem pochopil, že i v tomto vinařství pracují jen lidé z masa a kůže, takže leckterá vína jsou vlastně dost „normální“ (bílý Corton Grand Cru 1998 mi ze všeho nejvíc připomínal Chardonnay z vinice Floriánky od Vyskočilových z Blatnice pod Svatým Antonínkem). Jenže procento vín, které zajiskří, dokonale sednou, omámí, nadchnou a zahrají na ty nejniternější emoce je prostě mnohem vyšší než u kteréhokoliv jiného vinařství, které jsem měl možnost ochutnávat. A klidně to ještě několikrát zopakuji, protože něco podobného už jsem tu určitě psal. Třeba někoho přesvědčím, aby časem risknul ochutnávku a přesvědčil se sám, zda plácám úplné nesmysly nebo na tom něco málo je.

Fascinuje mne, že vytáhnete z dvacet tři let staré lahve vesnické apelace ohnilý korek a pod ním se skrývá malý zázrak. Víno měděné barvy, vyzrálé až do oxidativních tónů sherry, neuvěřitelně bohaté a komplexní. Které se ve sklence stále mění, voní po všemožných destilátech a zákvasech na ně (nejsilněji hruškovice), v chuti je stále ještě vyvážené, harmonické, neuvěřitelně dlouhé. Jedete domů tramvají, svíráte v ruce prázdnou láhev a fetišisticky k ní čicháte. Okolí se na vás dívá divně, ale komu na tom záleží. Jsou to ty momenty, které velká vína (a tohle takové je, byť třeba ne „papírově“ dle apelace) umí poskytnout, které stojí za občasné „zbytečné utrácení“. Jen občasné, spíš výjimečně, aby si člověk moc nezvykl. A zůstalo mu něco na nájem či ošacení dětí.

Ve Ville Richter umí skvěle vařit a i snoubení s víny se jim hodně povedlo (zájemcům mohu poskytnout detaily, možná to někdy večer připíšu do poznámek). Výhled z restaurace a přilehlých prostor na Prahu stojí za všechny peníze. Tedy… tohle rčení je trošku přehnané. Jsem rád, že jsem jejich jídla mohl ochutnat v rámci této akce, byla opravdu skvělá a na tenhle večer budu rád vzpomínat. Ale sám si tam na večeři nezajdu, ať už to na mne působilo jakkoliv dobře. Jejich ceny vín a předražení u naprosto běžných i vzácnějších lahví je nestoudné a u některých položek až urážlivé. Nejsou v tom sami, ale podporovat se mi to nechce. Jeden z účastníků degustace přišel s teorií, že majitel ta vína vlastně ani nechce prodávat, šetří si je ve sklepě pro sebe. Ale když se náhodou někdo chytí, tak je z toho alespoň „pořádnej vejvar“. Lepší teorie mne nenapadá. Jasně, obrovské investice do celého toho podniku je nutno zaplatit. Ale tím, že odradí kupu lidí nesmyslnou cenovou politikou u vína (a že nejsem jediný, kdo má úplně stejný názor), se jim to nepovede. Za prostředí, špičkové jídlo a kvalitní servis rád nějakou to korunu vydám. Ale skoro osm stovek za jednoduché základní nebarikované Bordeaux s cenou v nákupu maximálně 130,- Kč ani omylem. Až budu mít někdy cestu kolem, spíš se vyvalím na přilehlé zídce, budu čučet na město pod sebou a objednám jedno malé pivo :o) Zobraz celý článek...