úterý 31. března 2009

Aromizace v růžovém

Růžová je kráva. Nebo možná fialová, záleží na vyladění obrazu v televizi. Růžové jsou v poslední době filmy v kině. Růžových je hromada vín. Už jsem to psal u jedněch bublinek nedávno, letošek je ve znamení vín na pomezí bílé a červené. Chrlí se to na mne ze všech stran, už mi přišlo několik mailů a vůbec. Občas mám tendenci, když je něco moc velká móda, vykašlat se na to a jít proti proudu. Jenže já mám růžovky opravdu moc rád a teď to bude vypadat, že je piju a píšu o nich, protože je to aktuálně „in“. Nu což, zůstane mi alespoň „demode“ oblečení a ošoupaný klobouk :o) Dnes to bude totiž o dvou růžových vínech. Nedávno jsme si udělali radost a po nehezkém vyčerpávajícím týdnu vyrazili na večeři do Aromi, moc příjemné restaurace s italskou kuchyní.

V Aromi skvěle vaří, byť ceny jsou o kus vyšší, než by mne bavilo (abych tam chodil pravidelně). Každopádně to vypadá, že krize je nějak nezasáhla, bylo tam totálně nabušeno. Bohužel restaurace má velkou kuřáckou část, kde kuřácká znamená „zahulená“, tam by se bývalo místo našlo snadněji a dříve než v nekuřácké. Ale nelze tam vydržet, i k baru (kde jsme čekali na uvolnění stolu a popíjeli první růžové) se to odtamtud táhne. Vada na kráse. V Aromi mají na obsáhlém vinném lístku růžovek celkem sedm, ale z toho pět z nich jsou bublinky. Už dříve jsem hýkal nadšením nad Franciacorta Cuvée Imperiale Brut z vinařství Berlucchi, tentokrát vyzkoušel jejich Max Rosé. A je to nádhera! Štavnaté, živé, ovocité, hebké a nádherně pitelné, ve stylu opravdu povedených Champagne. Složení zhruba 30% Chardonnay z Franciacorty, 30% Chardonnay z Trentina, 30% Pinot Noir z Oltrepò Pavese a 10% Pinot Blanc z Alto Adige, hrozny se docela nacestují :o) Netušíte, kdo to sem vozí? A za jakou cenu jde koupit?

Druhá láhev padla už k jídlům, šlo o Bolgheri Rosato 2007 z vinařství Michele Satta. Tenhle vinař mne nadchnul už dříve, proč tedy nezkusit jeho růžové. Jeho běžná produkce jsou různé variace na „supertoskánce“. Michelle Satta je novopečeným vinařem, zabalil původní podnikání, skoupil v Toskánsku pozemky od malých vinařů, sehnal špičkové odborníky na výpomoc a investoval do moderních technologií, ale vína rozhodně nepůsobí jako nějaký vykalkulovaný „produkt“, mají neuvěřitelný charakter a kouzlo. Rosato je směs 70% Sangiovese, 20% Cabernet Sauvignon a 10% Altri, zhruba tříhodinové poležení na slupkách a pak řízené kvašení a lahvování bez čiření. Víno doporučuje vypít do roka od lahvování. Voní to úžasně, jako první se mi vybavil sladký třešňový kompot od babičky. Znáte ho, ne? Takový ten, jak na hladině plave kupa červíků? :o) Je to spíš sladce ovocité a jemně říznuté zelenějším angreštem a rybízem, líbivější ale ne vyloženě podbízivý styl, fajn. Připomnělo mi to trochu rosé z Bergeracu, trochu cabernetová rosé z horkých jižních zemí, prostě je to své. V chuti krásně suché a čisté, překvapivě plnější, delší dochuť. Škoda na aperitiv nebo jen tak letní popíjení (sedmička na sluníčku by vás mohla dost složit), o moc lepší k jídlu. Vinař za něj chce nemalých téměř deset euro, v restauraci stojí nesmyslných víc než třikrát tolik. Ale když třeba pojedete do Itálie, zkuste ho.

 

O jídle v Aromi se asi moc rozepisovat nebudu, na to jsou lepší jiní. Ve zkratce - sushi a sashimi v italském stylu (v titulce článku) fajn, ale nic zásadního. Dýňové risotto s klobáskou marinovanou v balsamikovém octě špičkové a bezchybné, jídlo z říše snů. Spaghetti s olivovým olejem, česnekem a chilli papričkami sypané čerstvým tuňákovým tataráčkem asi nejlepší aglio olio peperoncino co jsem tu kdy jedl, tuňák navrch byl už v podstatě zbytečným luxusem. Nadchl cheescake ze sýru Ricotta pokrytý pěnou z červené řepy. Kdo má k téhle zelenině stále odpor z dob školní jídelny, mohl by se tímto jídlem velmi dobře vyléčit :o) Zobraz celý článek...

pondělí 30. března 2009

Oslaďte si život, děti!

Už dlouho jsem po té lahvi pokukoval. Jasně, to víno je ještě zbytečně mladé a to nejlepší má asi před sebou, ale nešlo odolat. Výhoda, když máte více lahví. Prostě ty další odložím a budu si nadávat, ale nepřijdu o jediný vzorek ve sbírce. A trochu mne nakopl i jeden nedávný díl Winelibrary TV, kde takhle mladé Sauternes popíjejí. Mám sladké rád, moc! Tedy pokud je to víno, u kterého se od začátku počítá s tím, že bude vyrobeno jako sladké. A má vše, co k tomu patří. Takové ty slaďáky, co vznikají jako módní výstřelky z hroznů, ze kterých by bývalo bylo fajn suché víno, na ty mne neužije. A mezi sladkými víny je (nejspíše i korunovaným) králem produkce Sauternes v Bordeaux. Jejich botrytické směsky Sauvignonu Blanc a Semillonu dokáží vyzrát do koncentrovaných, komplexních a často až neuvěřitelných podivných aromat. Lze je milovat i nenávidět. Dost to záleží na tom, jestli by vám voněla zapálená pneumatika od traktoru s hruškovým kompotem a medem. Nevoněla? Inu za vyzrálý sótern zatím netřeba utrácet. Ale ten mladý, bez pneumatik a jiných plastů, ten by vás bavit mohl :o)

Château Rieussec je jedna z legend Bordeaux, „first growth“ z klasifikace roku 1855 a některými považováno za dvojku oblasti Sauternes hned po Château d’Yquem (jehož vertikální degustace jdoucí do století dávnou minulých je jistě snem každého sladkomila). Minimálně vinice Rieussecu, v jednom velkém nepřerušeném celku a s hromadou štěrku a vápence, jsou hned vedle Yquemu. Vinařství vlastní Rotschildové (ti z Lafitu, mají k němu i web) a pod jejich vedením (byť hodně se podepsal i předchozí majitel, Albert Vuillier) došlo k výraznému zvýšení kvality, především díky nekompromisnímu třídění ve vinicích a výraznější práci se dřevem. Hrozny z vinic, jež ještě nejsou připraveny pro produkci prvního vína, uplatní v Carmes de Rieussec, víně druhém a taktéž pořádně sladkém a silně alkoholickém. Produkují i úžasné víno suché, jedno z „sóternské abecedy“, „R“ de Rieussec. Nic jsem tu o něm nepsal, ale pár řádků proběhlo o kolegovi „G“ :o) Setkat se můžete i s Clos Labère (Château de Cosse), což je v podstatě též druhé víno Rieussecu, jde o sudy nakonec nevybrané pro víno první, navíc na dřevě obecně kratší dobu a tudíž pitelné dříve.

V Château Rieussec je naprosto dominantní odrůda Semillon, na vinicích je jí přes 90%. Tu doplňuje klasicky Sauvignon Blanc a malé množství Muscadelle. V prvním víně je Sémillonu 95%, v Carmes 85%, “R” je Sémillon se Sauvignonem půl napůl. Vinice mají průměrné stáří 25 let a keřů najdete na hektaru okolo 7.500, přesto je hektarový výnos pouze nějakých 15hl. První víno fermentuje ve dřevě a v sudech, z nadpoloviční části nových, zraje 18 – 26 měsíců. Carmes si v sudu poleží maximálně těch měsíců osmnáct. Obě vína před lahvováním prochází čiřením i filtrací. Ročně prvního vína vyprodukují průměrně 60.000 lahví (v opravdu špatných letech ho nedělají vůbec, někdy to může být i jen polovina) a těch ostatních tak různě, Carmes okolo 90.000 lahví, „R“ od 25.000 do 80.000 (je to takový „cash flow“ optimalizátor, uplatní se v něm jinak nepoužitelné hrozny, na trh to jde dřív a jako třešnička na dortu je opravdu skvělé), Clos Labère záleží na ročníku velmi silně a může to být 10.000 – 60.000 lahví. Čím kvalitnější ročník a více hroznů s tou správnou šedivou plísní, tím větší poměr prvního vína na úkor ostatních.

Dnes budeme chutnat Carmes de Rieussec 2005. Čirá poloviční láhev obsypaná pěti šípy Rotschildů na kovové záklopce, na vinětě se dozvíme spíše jen zákonem povinné údaje, korek plný a kvalitní. Pěkná zlatavá barva, ve sklence hutné a pomalu stéká po stěnách. Intenzivní sladce medová vůně se sbírkou ovocných tónů, ananas a meruňka, pomeranč a pomerančová kůra, trochu připečené, trochu máslové, pěkné byť zatím poněkud přímočaré. Ale když to trochu zteplá, tak světe div se, přijde chlebovinka a zajímavější tóny. Chuť intenzivní a sladká především, dost kandované pomerančové kůry i s trochou hořčiny, ale tedy kyseliny by tu mělo být o kus více, působí to celé trochu neharmonicky a upřímně i prázdně v té střední části chuti. Jasně, je to hutné a medové a docela dlouhé, ale tak nějak nic moc víc. Od Sauternes čekám víc živosti a páteře z kyseliny, navíc od takhle slavného producenta by to měla být skoro samozřejmost. Další vývoj si odhadovat nedovolím. Že se tam objeví kupa zajímavých aromatických tónů je pravděpodobné, ale bez té kyseliny to stále bude „jen“ tlamolep. Sakryš, a to už jsem jednu láhev věnoval jako dárek…


Co k sladkému vínu? Dortík! Už je to víc než rok, co otevřela Erhartova cukrárna. Tenkrát o tom psal třeba Cuketka. Za celou tu dobu jsem si výlet neudělal, až teda musela přijít cukrárna přímo k nám. Návštěva donesla dort Amaretto a byl báječný! Nadýchaný, tak akorát sladký, likéru dost ale ne přehnaně, prostě paráda. O důvod víc zaskočit ochutnat i další části jejich produkce. Sauternes se k tomu moc nehodilo, o řád lépe zafungovala sklenka Ambré.

Máte rádi vnitřnosti? Nasladko? Zkuste jednoduchý recept. Na pánvičce osmahnout cibulku a kostky slaniny, přihodit kousky kuřecích jatýrek a nechat trochu propéct. Pak už stačí přidat jablko nakrájené na malé kousky, velkou lžíci medu (nebo raději dvě) a ještě nějakou dobu si s tím na pánvičce hrát. Podáváme s pečivem, popíjíme k tomu něco dobrého a lehce nasládlého :o) Zobraz celý článek...

pátek 27. března 2009

Tak to teda smíchejte…

Máte rádi červená z Burgenlandu? Třeba takovou „apelační“ frankovku? Já strašně moc a dost se pídím po zajímavých kouscích z těhle míst, nejen frankovek ale i dalších odrůd. Sice ceny nejsou nějakou vyloženě skvělé, vinaři svým vínům věří a účtují si odpovídající částky, ale s tím nic nenaděláte. Nedávno jsem otevřel láhev ročníku 2005 z „červeného“ (Rotweingut, rovnou to mají v názvu a bílá vůbec nedělají) vinařství IBY sídlícího v Horitschonu. Z třiceti hektarů připravují několik různých vín, od nebarikovaných čistých Frankovek a Zweigeltu po jejich varianty s různým vlivem sudu a také směsky. V těch se uplatňuje i odrůda Merlot. A ta je, společně s Zweigeltem, i v dnešním víně. Jmenuje se S’Blend It, vinař prý takhle jednou prohlásil “OK, let's blend it“ a jméno bylo na světě. V Rakousku se teda spíš mluví německy, ale třeba sklepmistr trénuje cizí jazyky :o)

Zelená bordó láhev, kovová záklopka, pěkný plný korek. Viněta mi nějak nesedí, ale alespoň na zadní straně přináší (v němčině) popis vína a nějaké tipy, jako třeba archivaci 3 – 6 let či doporučení víno klidně 2 až 4 hodinky dekantovat. Jelikož jsem měl jednu láhev zhruba před rokem a dost mne zklamala, skutečně jsem víno narval na víc než dvě hodiny do karafy. Ono to pomohlo i oddělení docela velké hromady depotu. Víno má temnější pěknou barvu, ale nijak zvlášť hutnou či neprůhlednou, takovou mladší rubínovku s minimem stop nazrávání (až na ten depot na dně lahve). V nose potěší efektní červeně ovocitá vůně, svěží „chladnější“ typ, tóny zrání ve dřevě spíš decentní a dobře zakomponované, vše jemné a fajn, až na nějaký lehce nějaký divný „plastový“ tón v závěru, který ovšem lze zlikvidovat menší sklenkou než na barikované Bordeaux. Vůbec v menším skle působí víno zemitěji, hutněji a lehce živočišně, sluší mu to ještě o kus víc. Pěkná, čistá vyvážená chuť, spíš středně plná a svěže ovocitá, dřevem neznásilněno ale příjemně doplněno, měkké tříslo a docela dlouhá dochuť se stopu kávy a jemnou hořčinkou. Příjemné pití, k jídlu i jen tak ke knížce. Za láhev jsem dal zhruba 350,- Kč a to je hodně peněz, nelze se ubránit srovnání s některými z mých oblíbených Bordeaux za podobné peníze (nebo levnějších) jako Beaumont, Heritage de Chasse-Spleen, Senejac, Connetáble de Talbot či La Croix Mouton. Tam je přeci jen té muziky o kus víc. Jenže zase není jednou z odrůd Zweigelt! :o)

Přeji příjemný víkend! A pokud někdo dočetl až sem, dostane bonusovou otázku. Neznáte v Praze nějakého dobrého zubaře, který by mi umožnil se zase vyspat a neskučet celou noc bolestí? A ideálně by mne vzal ještě dneska co nejdřív? Případné tipy do mailu, dík! :o) Děkuji všem za tipy a soustrast, jeden z kontaktů vyšel a vypadá to, že hezký víkend bych mohl mít i já. Stejně bych nevěřil, že když zavoláte postupně na sedm soukromých a draze placených zubních klinik, tak nikde nebudou mít místo na akutní zásah ještě ten den. Divné.
Zobraz celý článek...

čtvrtek 26. března 2009

Zlevní nám Morava? Ano, šéfe!

Teď jsem trochu trpěl se zubem a nachlazením jako bonusem, takže moc zajímavých věcí (krom nějakých umrtvujících mastiček a kloktadel na dásně) jsem nedegustoval. Ale už se to lepší, skoro bydlíme (pravda, mezi krabicemi a bez internetu) na nové adrese, začínáme tam vařit a popíjet víno, můžete se tedy těšit na další zážitky :o) Dneska spíš taková krátká zpráva. Anketa o změnách vinných návyků sice dopadla docela dobře, ale vinaři přesto reagují. Nejdříve nám na degustaci Spielbergu bylo oznámeno, že jako „reakce na krizi“ (byť s takovým tím potutelným úsměvem) přibude od ročníku 2008 víc kvalitních jakostek na úkor vysokých přívlastků. Víc lehčích čistých vín na pití, místo různých rádobykoncentrovaných a ne vždy úplně harmonických záležitostí opatlaných cukrem, by se mi líbilo. Krize nekrize :o) No a teď zase dorazil e-mail, který informuje o dalším dopadu celosvětových problémů a výrazném snížení cen u vinařství Stapleton-Springer. Myslím, že by se našlo pár dalších zavedených a známějších vinařství, kde by korekce cenové politky byla víc než vhodná. A třeba bych u nich opět něco nakoupil :o) Uvidíme, jak to bude vypadat dál. Třeba zlevní i Champagne a jiné věci z dovozu :o)

Dneska nás čeká čtvrtý díl Ano, šéfe!, tentokrát z Benátek nad Jizerou a restaurace Slepá kolej. A prý se tam, krom jiných věcí, dozvíme dost o mase, jeho cenách a přípravě. Tak uvidíme. O dojmech z prvního dílu jsem tu psal, dost mne to bavilo. Díl druhý byl „agresivnější“, skoro víc o vztazích v kuchyni a ve vedení podniku než o jídle. Zato trojka mi přišla vyloženě skvělá, dobře sestříhaná, zábavná a zároveň dost poučná. Jasně, stále se opakují a budou řešit ty samé chyby jako obrovské jídelní lístky plné nesmyslných kombinací a obligátního „katova šlehu“, ale s tím nic dělat nejde, pokud tak vypadá většina běžných restaurací. Ostatně stejné problémy stále dokola řešil i Gordon Ramsay v Kitchen Nightmares. Kdo se na Ano, šéfe! ještě nekoukal, má dnes další možnost. Dejte tomu šanci :o) Přijde mi, že v marastu současné televizní nabídky tohle dost vyniká. Předchozí díly a komentáře jde okouknout i na fanwebu www.ano-sefe.com.
Zobraz celý článek...

středa 25. března 2009

Rozluštění hádanky a něco málo výpočtů

Minulý týden jsem vám tu dával malou hádanku, a ač se zrovna moc čtenářů tipovat nepokusilo, rozluštění si zasloužíte. Mladý Pommard od fy. J. Calvet & Cie. z Beaune se dal pořídit za 5850 korun, Žernosecký burgundský samotok ročníku 1927 pak stál 17 korun za sedmičku. Pommard tedy stojí na sedmičku téměř stejně, nějakých osmnáct korun. Původní plnění Cortonu či Clos de Vougeot se dá pořídit za 40, respektive 50 korun. Dvoj až trojnásobek ceny proti pinotu z Žernosek, inu dal bych si říct i dneska :o) Château Pontet-Canet 1929 stálo „pouhých“ 24 korun, nejdražší z červeného Bordeaux v nabídce je zámecké plnění Haut-Brionu za padesát a i to suverénně válcuje již v té době legendární Château Yquem za sto deset. Berncastelský Schloßberg 1929 je v ceníku za 27 korun a Nackenheimské 1929 z Rýnských-Hesů za 19 korun. Obecně nabídka Německa byla v té době velmi široká a ceny leckdy velmi vysoké proti jiným vínům.

No a teď k těm výpočtům, je to spíš takový dotaz do pléna. Na nedávné degustaci se obchodní zástupce Vinařství Spielberg chlubil, že jejich vína zrají v sudech François Frères v ceně 45 tisíc za kousek, navíc stoprocentně všechno v nových. Ponechme jako vedlejší téma, že chlubit se sto procenty nového dřeva už vyšlo z módy, i u velkých vín se pečlivě pracuje s množstvím sudů nových, použitých i několik let a ležením ve velkých nádobách, kousat mez zuby třísky ztrácí na popularitě. Neřešme ani to, proč pro víno celkem běžné používat sudy docela exkluzivní, která třeba v Burgundsku kupují spíše vyhlášené značky, když nabídka je široká a variant mnoho (ale tomuhle sklepmistr jistě rozumí řádově lépe než já). A teď počítejte se mnou. Barikové sudy mívají tak těch 225 litrů, což znamená, že litr zrání vína v novém sudu (pokud nepočítáte „amortizaci“ i pro roky příští a další použití či prodej staršího dřeva, což je tak jediný faktor, který může dát odpověď) přijde na dvě stovky, tedy nějakých 140,- Kč na sedmičku. Pak je tu láhev, korek, viněta. No a taky kvalitní obsah, samozřejmě. Jak je možné, že to víno stojí pod sto pade? :o) Řeč byla o jejich Zweigeltrebe 2006 v pozdním, kde bych tedy navíc rok v novém dřevě netipoval. Ale víno je to pěkné, překvapivě svěží, živé, ovocné a dřevem decentně potržené pití celý večer a ty peníze bych za něj klidně ještě jednou dal. Jen s tím PR velmi drahých nových sudů okolo jsem pojal podivné podezření, že jsem tak trochu tahán za nos :o)

Co vy a sudy? Slyšíte na známé značky sudařství, nebo zastáváte názor, že ve víně by měl být poznat původ hroznů a ne kde rostl ten dub? Hledáte ve vinařstvích (či jako vinař přímo používáte) lýkem opletené použité sudy od Leroy a doufáte, že něco z charakteru v nich vyzrávaných vín přejde i do nové várky? Co na to Jan Tleskač?
Zobraz celý článek...

úterý 24. března 2009

Něco málo z botanické zahrady

Po nedávné degustaci vinařství Spielberg jsem odcházel s rozpaky, zda jejich vína stojí za pozornost (reportek rozepsán, ale nějak nevím, co s tím), ale zároveň naštvaný sám na sebe, že jsem v poslední době skoro vůbec nepil domácí Modrý Portugal. Vůbec nechápu proč, dřív mne tahle odrůda dost bavila, málokdy jsem narazil na nějaké vyloženě výjimečné víno, ale na popíjení co baví a neunaví jsem jich objevil hromady a vždy míval doma zásobu. Projel jsem tedy seznam lahví co mám doma teď a zjistil, že portugalu vlastním pouhé dvě lahve. Jednu z produkce P.J., moc zajímavou mladičkou záležitost co si ještě šetřím, a pak pozdní sběr 2006 z Botanické zahrady hl. m. Prahy a Vinice svatá Klára. No a než nějaké dokoupím, padla botanická :o)

Je toho jenom půllitrová láhev (očividně směřováno jako suvenýr z botanické), ale má pěkný plný korek a vinětu s obrázkem vinice. Zadní viněta překvapivě prozradí kupu detailů, od dne sběru hroznů (6.10.2006) až po kompletní analytické hodnoty. A taky že šarže měla velikost 606 lahví, tedy žádná velkoprodukce :o) Sice jde o pozdní sběr, ale alkohol je nizoučkých 11% a přišlo mi, že víno je na čase otevřít. Barva spíše řidší, granátového odstínu s lehce nazrálým okrajem. Vůně mne baví. Krom nějakých těch peckovin a snad malin je tu trocha příjemné apatyky a lehce selské tóny „vesnický dvoreček“, taková příjemný divočejší smrádek prostě. A k tomu nějaká ta lehká těkavka, ale tentokrát mi nějak nevadí. Příjemné suché, lehoučké, ovocité a trochu bylinkové, svěží a živé, spíš jednodušší a kratší, ale moc příjemně se to pije. Dostal jsem to jako dárek a cenu netuším, ale mám obavu, že úplně odpovídat obsahu lahve nebude. Každopádně když vám v botanické budou nutit nějaké víno, tak se bát nemusíte :o) Vůbec přímo v Praze se produkují čím dál zajímavější kousky. Globální oteplování? :o)

A mimo dnešní láhev… při balení věcí ke stěhování na nás z jedné skříňky vypadla sada dvou podivných sklenek, tak nějak mi evokují „urinální účel“, ale jako sklenky na sekt fungují stejně dobře :o) Teda doufám, že skutečně nejsou z nějaké polikliniky, očividně jde o dost starý kus skla. Velmi podobný tvar má i Riedel Sommeliers 4400/88, sklenka na Prosecco, sekty a Kir a koktejly z šampaňského :o) Pro sekt tenhle tvar není netypický, ale dneska už ho dost válcuje klasická „flétna“. A ta mi přeci jen sedí nějak víc. No a konzumované bublinky, Bohemia Sekt Prestige Brut? Už jsem to myslím psal několikrát, většinou jde o dost chutný univerzální sekt za veskrze přijatelnou cenu. Chrlí toho poměrně hodně, takže šarže se mezi sebou znatelně liší, pil jsem kousky opravdu výborně i dost nudné s až lehkou „hospodský hadr na podlahu“ pachutí. To byl i poslední případ. Jenže kontrolujte si v supermarketu ty šarže, že jo…
Zobraz celý článek...

pondělí 23. března 2009

Když kulminoval okus srnčí

Víno je zvláštní sloučenina s velmi specifickou vlastnosti – dokáže na sebe vázat vzpomínky. A pak, když přivoníte či se napijete, je zase uvolní. A nejzvláštnější na tom všem je, že ne vždy musí jít o vzpomínky spojené s tím kterým konkrétním vínem. Ucítíte kandovanou pomerančovou kůru a jste zpět v dětství, na chalupě u babičky, a potajmu lovíte tuhle delikatesu z plechovky, kterou má schovanou na poličce nad sporákem. Ke kůře se přidá nějaká ta kouřovinka a hned zase vybíháte z chalupy a běžíte na druhý konec zahrady, kde se mezi stromy skrývá tajemný altán s ohništěm a kupou skrýší. Víno dokáže vyvolávat neuvěřitelně silné emoce, z ničeho nic se přes vás převalí a nemůžete s tím nic dělat. Vína se zajímavým příběhem to dokáží dvojnásob. I tohle je důvod proč je pít.

Nedávno mne úplně převálcovala láhev Chambolle-Musigny 2004 od Leroy, podobně jako jedna láhev dříve zakoupená společně všemi účastníky a zaměstnanci AdVivum po degustaci. To víno mne nadchlo už dříve, vzhledem k ceně si ho domů nekoupím, ale těším se na každé další setkání s ním ve společnosti, byť po jedné či dvou degustačních sklenkách. Příběh ročníku 2004 u Leroy jsem tu popisoval dříve a tohle víno s ním. I tentokrát bylo bohaté, bylinkové, komplexní, intenzivní a přitom tak jemné a elegantní. Je tam všechno – pižmo, ovoce, květiny, dřevo, láska, smutek, nenávist, radost i smrt. Alespoň to říkají moje poznámky, nezvykle roztřesené a ještě hůř čitelné než obvykle. A taky tam mám, že mi neuvěřitelně připomnělo depresi z návštěvy muzea dopadu atomovky v Hirošimě, hodiny s odpočtem od dopadu bomby i posledního jaderného testu, a zároveň i uvolnění a klid následné cesty na nádherný ostrůvek Myjadžima. Citovka. Bude-li někde možnost tohle víno ochutnat, neváhejte. A nenechte se rozhodit „nesoutěžní“ řídkou cihlovou barvou :o)


A proč ten titulek? Nedávno mi účastník jedné domácí ochutnávky zase připomněl, jak strašně jsou příběhy důležité. Z předvánoční vertikálky Cuvée Špigle od Richarda Stávka mu v hlavě utkvěla právě tahle věta. Richard totiž ročník 1999 popsal takto: „Mimořádný ročník, ten rok kulminoval okus srnčí, takže redukce. Sklizeň velmi pozdní, hrozny šetrně podrceny, studená macerace 4 dny, pak se to samovolně rozjelo, po dokvašení to bylo ještě 2 týdny na slupkách, lisovaní, spojil jsem podíly samotoku i z lisovaní, pak to šlo do demižonu. NIKDY TO NEBYLO V SUDU. A tomu většina lidi nevěří. Někteří dokonce hádali barik :-) Lahvováno postupně, tady ty poslední lahve někdy 2005. Čiřeno vaječným bílkem, minimální siření.“ A je vlastně důležité, jak to celé chutnalo, když redukci prováděla nezvaná jednotka srnek? :o) Ale ano, protože šlo o jedno z nejzajímavějších domácích červených. Bohaté, nazrálé, vůně různorodých koření, hrozinek, perníku a anglického vánočního pudinku (toho sladkého, nemyslím želatinový slizík). Vyvážené, pěkně dlouhé, harmonické, se super kyselinkou. Je potřeba víc? Deset let věku. A pak že vína z Moravy nedokáží vyzrávat do krásy.

Jaké víno vás v poslední době nejvíc dostalo? Srazilo do kolena, vyvolalo hromadu vzpomínek a emocí? Jaký je váš oblíbený příběh okolo vína? Vyhledáváte právě taková silná vína, nebo spíš chcete pít dobrý nápoj za rozumné peníze? Sugerujete si vůni té které konkrétní vinice hned potom, co si přečtete její jméno na vinětě? :o) Zobraz celý článek...

pátek 20. března 2009

Výsledky ankety „Píšete si degustační poznámky?“

Tentokrát, asi vzhledem k obsáhlejší sadě dlouhých otázek, hlasovalo v anketě pouze 61 návštěvníků tohoto blogu. Největší počet z nich, 22% (14 hlasů) si píše poznámky velmi pravidelně, jen občas nějakou láhev vynechá. Je o trochu méně z vás, 19% (12 hlasů), si degustační poznámky vůbec nepíše, protože nevidí důvod. Společně s dalšími variantami „ne“ je to necelá polovina z vás. Zkuste to, ať již znovu nebo poprvé ;-) Možná zjistíte, že když se to dělá systematicky, přijdete na netušené věci :o) 13% (8 hlasů) z vás si poznámky píše krom momentů, kdy víno pijí při nějaké formálnější příležitosti a „nehodí se to“. Chce to vymyslet nějakou nenápadnou metodu :o) I varianta poznámek jen k velmi dobrým vínům si našla svých 9% (6 hlasů). Kompletní tabulku naleznete níže.


Pokud máte chuť, můžete do komentářů napsat, proč poznámkujete jen ta velmi dobrá vína či co vás na degustačních poznámkách začalo štvát natolik, že jste s nimi přestali. Zajímá mne to :o) A jinak si užijte víkend, pokud jedete na Festival otevřených sklepů, tak dvojnásob. Zobraz celý článek...

čtvrtek 19. března 2009

VOC u nás i na Slovensku

Tak to vypadá oficiálně. Po zprávě o zavedení DSC - District of Slovakia Controllatus je tu i novinka v podobě VOC Znojmo. Ministerstvo zemědělství dnes uveřejnilo tiskovou zprávu, ve které informuje, že „koncem února udělilo po náročném a bezmála dva roky trvajícím schvalovacím procesu historicky první povolení přiznávat vína originální certifikace (VOC)“, které dnes nabývá právní moci. Principielně by mělo jít o to, že místo toho, aby víno bylo zatříděno s nějakým přívlastkem Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí , tak může být zatříděno jako VOC Znojmo občanským sdružením stejného jména, k čemuž by mělo dojít jen za předpokladu, že „odpovídá přesně daným souborům charakteristik odrůd Ryzlink rýnský, Veltlínské zelené a Sauvignon ze Znojemské podoblasti“. Myslím, že Znovín už tiskne nové viněty :o)

O VOC už toho bylo napsáno spoustu a vedla se kupa různých debat. Osobně jakýkoliv posun od přívlastkového značení k systému výrazněji propagujícímu místo původu vítám a jen doufám, že se VOC Znojmo hned na začátku nějakým hloupým způsobem nezdiskredituje. Současný systém je jednostupňový, nejsou tam žádná Cru či vyšší klasifikace, v zásadě velmi jednoduchý a snad, pokud bude dobře komunikován, snadno vysvětlitelný. Je tedy důvod k oslavě? Kdo si dnes připije nějakým pěkným mladým veltlínem?

Odkazy: Tisková zpráva MZe | VOC Znojmo | AOC, DOC, VOC, Cru a Morava | Nejen VOC za dobu mé nepřítomnosti… | Svatomartinská vína – trénink na apelační systém?
Zobraz celý článek...

Perfektní růžové před chorobou a hromada ovcí

Ne, že by na to nějaká doba vhodná byla, ale teď se mi to nehodí teda vůbec. Schvátila mne choroba jakási, na víno nebudu mít chvilku ani pomyšlení. Horký čaj, a to ještě jen možná, občas proložím slivovicí. Pravda, i té bych mohl degustovat několik druhů, bohužel už všechny ty, co doma máme, znám. Jedna je dokonce vítězná :o) Ještě než jsem nemoci podlehl úplně, podařilo se mi absolvovat moc příjemnou jídelně-vinnou degustaci, o které se rozepíšu později. Jejím hlavním objevem, jak se na celý tenhle „drink pink“ rok plný propagace růžového (nový roseportal.cz, Cena F.I.J.E.V. za nejlepší článek o růžovém víně) sluší, je barvy právě takové. Možná více do jiskřivě načervenalé. A nádherně bublá, ze sklenky stoupá k hladině něco, co nejvíce připomíná ohňostroj!

Vlastně jsem ho chutnal už dříve a také o tom psal, i tenkrát se mi moc líbilo, ale tentokrát nadchlo. Champagne Tarlant Rosé Zero alias Brut Nature, tedy naprosto bez dosážního likéru, je vyroben smícháním 85% Chardonnay a 15% Pinot Noir, Pinot maceroval na slupkách zastudena 12 dní, celá směs pak ležela jak v nerezu, tak ve velkých dřevěných sudech (tam specielně reserva z let minulých). Vůně vás do nosu praští docela intenzivně, dere se ze skleničky ven se vší svojí mineralitou a především vůní ovocnou, nejvíce nám připomínala krvavé španělské pomeranče. Chuť možná někoho zaskočí, u růžového občas čeká nějakou tu hladkost, sem tam i líbivý zbytkový cukřík, ale toho se zde nedostává. Tohle víno je tak suché, jak to jen jde. Nádherná kyselina, říznost, ale to vše elegantně, čistě, obaleno mineralitou a ovocem a zakončeno hezkou dochutí. Podloží vinic křupe mezi zuby :o) Prožene se ústy, čistí patro a nabuzuje na další degustační zážitky :o) A je jedno, jestli to bude jídlo, jiné víno nebo další sklenka tohohle. O moc zajímavější rosé bublinky jsem zatím nepil. Tak alespoň že poslední vinný objev na předem neurčenou dobu byl takový :o) Navíc má Tarlant web narvaný informacemi, je tam kupa fotek a videí a provozuji Champagne Blog. Prostě to stojí za návštěvu.



P.S. Nemohu si pomoct, možná je to teplotou, ale musím se s vámi podělit o jedno video, na které jsem včera narazil. Nic pro ochránce zvířat, jde o reklamu na Samsung s kupou svítících ovcí :o)
Zobraz celý článek...

středa 18. března 2009

Malá středeční cenová hádanka

Pomalu (ale jistě) se peru s článkem o nabídce a cenách vína v letech dávno minulých, který jsem sliboval už v článku s historickou vinnou ročenkou od Lobkowiczů. A než to dokončím, tak pro vás mám malou hádanku. Za kolik si tak myslíte, že se v roce 1936 dal v Praze koupit soudek červeného vína z Burgundska, konkrétně Pommardu? A myslíte, že na sedmičku přepočtená cena bude vyšší nebo nižší než Žernosecký burgundský samotok ze zámeckého vinařství? Kolik si tak myslíte, že u nás mohla v té době stát sedmička Château Pontet-Canet 1929? Bude dražší nebo levnější než ryzlink, Berncastelský Schloßberg, stejného ročníku? A co takové Nackenheimské 1929 z Rýnských-Hesů? Pro usnadnění doplním, že litrovka Johnnie Walker „Red Label“ Whisky se tenkrát prodávala za 85,- Kč :o)

Mimochodem, když jsme u těch cen, ve Francii se objevila skupina „vinných teroristů“ (neplést s terroiristy, ti jsou užiteční :o), říkají si CRAV – Le Comité Régional d’Action Viticole – a jejich nedávnou akcí bylo vypuštění 11.000 hektolitrů vína z cisteren do kanalizace (a přilehlé řeky). Prý jde o boj proti dovozu vína z Itálie a Španělska a nesmyslnému tlačení cen dolů. Více informací najdete na webu Telegraphu. Kdy se objeví záškodnické jednotky vypouštějící nerezové tanky plné dovozu z Chile a Makedonie, vína určeného ke kupážování Moravy? :o) Asi nikdy, tak horké hlavy jako obyvatelé jihu Francie nejsme :o)
Zobraz celý článek...

úterý 17. března 2009

Dozrál čas pro suchý Ryzlink

Alespoň to tedy v úvodu svého webu říká Dr. Martin Tesch a já musím pouze souhlasit. No znáte nějaké lepší a univerzálnější tiché víno, než suchý ryzlink? Já tedy ne. Jeden večer nám na stole přistál párek s čočkou, vajíčkem a okurkou. Co k něčemu takovému otevřete, když ne pivo... samozřejmě suchý ryzlink, když si nejste jisti :o) Ten, co jsem pil já, se skrýval ve vysoké zelené lahvi zavřené černým stylovým screw-capem, s jednoduchou fajn vinětou a tak trochu „pro MTV generaci“ a „cool & trendy“ marketingovou aurou, ovšem spojenou s vínem přírodním a prý tak řízným, že se hodí i na zapíjení ostrých předmětů. Navíc z rodinného vinařství s třísetletou historií. Uvidíme.


Martin Tesch má doktorát z mikrobiologie a možná proto je design jeho lahví i webu takový pěkně čistý. Zato u vín si s moderními technologiemi nehraje, Riesling Unplugged 2006 Kabinett z Nahe je přírodní záležitost, z třicetiletých organicky vedených vinic, bez docukřování či nějaké koncentrace moštu, bez zásahů aromatickými kvasinkami, prostě „odpojené“ od moderních postupů, přirozené. A s tou arou vína pro mladou generaci, o které jsem psal výše. Tesch vyrábí a hodlá vyrábět jen vína úplně suchá a tohle už o moc sušší být nemůže :o) Má pěknou barvu, hlubší, sem tam bublinka. Voní to jako ryzlink, komplexní balík různých druhů medu, bylinky, květiny, trocha barev a laků, vše jemné ale důrazné. Chuť krásně suchá, živá, ještě trochu zaperlí. Velmi, velmi pikantní kyselina, fajn délka, mineralita a medová podbělová dochuť. Skvěle se to pije, na 12% alkoholu není vůbec těžké, jen chuťově výrazné a intenzivní. A stojí u dovozce v ČR pod dvě stovky. Ať už je tenhle „unplugged“ kousek marketingovým trikem či ne, je to zatraceně příjemné víno. Myslím, že ještě nějakou láhev bych doma zvládnul a rovnou projedu i ta další od Tesche, suché pozdní sběry z konkrétních vinic. Pokud máte nějaký tip, co z nich zkusit určitě a nejdřív, dejte vědět :o) Zobraz celý článek...

pondělí 16. března 2009

Konec nostalgie

Mám tak trochu hromadící povahu, prostě se nerad zbavuji věcí. A zabordeluji jimi byt. Jenže jak se začínáme stěhovat, přišel ideální čas na likvidaci spousty zbytečných „alkoholických“ reliktů minulosti. A tak jsem rozdupal krabice od single malt whisky, dalších destilátů a šup s nimi do papíru. K čemu taková výstavka? Nejhorší to bylo s lahvemi, ty u nás doma prostě zůstávají tak dlouho, dokud z nich nesundám vinětu. A když se to nepovede, láhev putuje někam dozadu a čeká na druhý pokus. Takhle se nám jich v předsíni, zaprášených a cinkajících při každém pokusu je překročit (blokovaly cestu k vysavači), válelo mnoho desítek. Už jsou pryč. Konec nostalgie, když nepomohla jedna ze dvou základních metod (ponoření do horké vody či nalití vroucí vody přímo do lahve), tak láhev šla. Možná bych těch vinět zachránil víc, ale trpělivost na jejich odřezávání žiletkou a podobné operace prostě nemám. A přiznám se, že pár lahví jsem uložil a převezu, z nich prostě tu vinětu chci a musím zkusit sundat znovu :o)

Vlastně už jsem přestěhoval i pytel korků, pro něj možná nějaké využití najdu. I pro výstavku „těch zajímavějších“ korků, na které se práší v jedné z polic knihovny. Občas tam přibude i nějaká záklopka či agrafa z bublinek. Hromady zbytečností, ale jednou je to víno koníček, že. Vlastně jsem podobným účelem postupně nakupil i různorodé vinné sklenky, z nichž velkou část už asi nikdy nepoužiju. Vypadá to na malý bazar pro stěhovací brigádníky :o)


Hromadíte? Nebo nemilosrdně vyhazujete lahve od vína a destilátů hned potom, co splní svůj účel, tedy vydají obsah? Co ještě se, krom časopisů, vinných knih a degustační poznámek, dá kupit?

Odkazy: Páteční korkohrátky | Co si k vínu přibalíte? | Zápis z jednání anonymních alkoholiků | Vášeň až do dna Zobraz celý článek...

pátek 13. března 2009

Povedené, tvrdé, dobré, poněkud nudné…

… jednodušší, překvapivě bohaté, ostré a hrubé, krásně pitelné… když se koukám na sbírku adjektiv, jež jsem si zapsal k Château Beaumont 2004, které jsem měl možnost v posledních dvou letech chutnat docela často, tak vypadají jak k několika různým vínům. Totální degustátorská neschopnost, obrovský vývoj vína, vliv podmínek, nekonzistence v rámci různých lahví? Jednou jsem ho pil úplně mladičké a čerstvě po přivezení, jindy zase z malé OIVky na davové degustaci, před rokem zase na domácí ochutnávce s tematikou různých podob červeného vína. Naposledy láhev otevřel „jen tak“, docela narychlo k stejně tak rychle spáchanému plátku hovězího, a nalil do pořádné sklenice. Víno bylo o trošku chladnější než by mělo být, dostalo méně času na rozdýchání než bych mu dal běžně, přesto až překvapivě nadchlo. Bylo to prostě tím, že jsem se krásně utahal v průběhu dne a pohodou večera se sklenkou slušného vína? Nebo se to víno teprve teď dostalo do rozumné formy? Nejspíš, frekvence těch kladnějších výrazů stoupá s časem. Každopádně jsem rád, že ho mám ještě pár lahví.

Château Beaumont je velké Cru Bourgeois z Haut-Médocu, konkrétně vinice najdete u obce Cussac-Fort-Médoc, a pod velké si můžete představit i přes půl milionu lahví prvního vína (Beaumont) a čtvrt milionu druhého (d’Arvigny). Produkují i blíže neuvedené množství vína třetího (Les Tours de Beaumont). Keře jsou vysázeny v koncentraci okolo 6666 kousků na hektar a jejich průměrné stáří je zhruba dvacet let, z odrůd zatím ještě lehce převažuje Cabernet Sauvignon (53 %), následován Merlotem (40%) a to vše doplněno pár procenty odrůd Cabernet Franc a Petit Verdot. Je tam trend posilovat ve směsi Merlot, dříve byl Cabernet o dost dominantnější. Na vinicích hospodaří „přírodněji“, Agriculture Raisonnée to je, od ročníku 2004 certifikována Terra Vitis. Hrozny macerují tři týdny za kontrolované teploty v nerezu, zrání probíhá 12 – 14 měsíců v barikových sudech, z nichž je ale každý rok jen třetina nových. Parker tohle víno popisuje jako jedno z nejlépe udělaných Cru Bourgeois a to navíc za slušnou cenu. Za návštěvu podle všeho stojí i vlastní velmi hezký zámeček tohoto vinařství :o) Na webu mají další informace, třeba docela obsáhlý press kit.


Víno je v zelené bordó lahvi s kovovou záklopkou a slušným plným korkem. Viněta úplná klasika, včetně obrázku zámečku a prakticky žádnou informací navíc nad rámec zákonných požadavků. U téhle kategorie „konzumního“ vína a výrazně exportní záležitosti mne trochu překvapuje (ale nevadí), že tam není nějaká ta zadní viněta s promo popisem. Barva dost hluboká, mladičká temná švestka, jen lehce nazrálá. Voní to velmi živě, prostě jako mladé Bordeaux. Dominuje tmavé ovoce pěkně obalené vzácným dřevem, je tam trocha živočišnosti, zajímavá mořská „jódová“ vůně, celkově překvapivě bohaté, příjemné a prostě velmi slušné. V chuti krásně suché, čisté, středně plné a šťavnatě ovocité s tak akorát dotykem dřeva i fajn délkou. Nějaké to moře přechází i do chuti. Výborně pitelné, dost typické dobře udělané Bordeaux, líbí se!

Beaumont má na našem trhu už několik let slušné zastoupení, hodně ho propagoval (i skrze časopis Víno & Styl) Adolf Kalina. Viděl jsem ho za ceny různé, větší webové obchody ho mají v rozptylu od nějakých 370,- Kč po 670,- Kč, v obchodě už jsem u něj viděl dokonce patnáct stovek, v restauraci jednou u ročníku 2001 i částku 2.800,- Kč. Ale v En Primeur se dá typicky pořídit třeba za 250,- a za tyhle peníze rozhodně stojí. Když se nechá trochu uležet, je to skvěle pitelný klasický Médoc. Na nic si nehraje, ale vzhledem k objemu produkce i zacílení víno nabízí obvykle dost příjemný zážitek.

P.S. po dopsání článku jsem začal hledat nějaké ty degustační poznámky a body k tomuto vínu na internetu a vypadá to, že i ostatní jej hodnotí docela různorodě v čase :o) Viz třeba Wine Doctor, kde je i pěkný popis historie château. Zobraz celý článek...

čtvrtek 12. března 2009

Bossové obchodu s vínem – The Firm

Před dvěma lety se mi poštěstilo účastnit degustace v prostorách legendárního Berry Bros & Rudd, údajně nejstaršího trvale fungujícího obchodníka s vínem. A naprosto mne nadchli. Tenkrát jsem psal reportáž pro O Víně, něco z úvodu si vypůjčím. Pokud se trochu ponoříte do světa velkých vín, nemůžete webové stránky BBR a texty nákupčích a spolupracovníků této firmy minout. Firma sídlí již od roku 1698 na adrese 3 St James's Street (což je však pouze jejich nejviditelnější a nejznámější „promo“ část, logistické a řídící centrum se stovkami tisíc beden vína je v městě Basingstoke). Od dob krále Jiřího III. dodávají vína na královský stůl, jejich archivní sklepy obsahují některé absolutní vinné legendy. Ale firma neusíná na vavřínech. Její aktivity se rozrůstají, mají nově obchody třeba v Hong Kongu a krom prodeje pořádájí i všemožná školení a kurzy. Disponují vlastní sérií vín a destilátů, kdy se nejedná o nějaké „obyčejné“ věci přelepené firemní vinětou, ale pečlivě zpracované kousky, za které by se nemuselo stydět žádné château ani palírna. Však je pro ně připravují i známé osobností, jejich „house claret“ (zkoušel jsem Berrys' Extra Ordinary Claret a byl výborný) například Jean-Michel Cazes ze Château Lynch-Bages.

Samostatnou kapitolou je pak způsob prodeje, které je dokonalou kombinací „kamenné“ klasiky, individuálního přístupu ke každému zákazníkovi a moderních technologií. Firma spustila e-shop již v roce 1994 a stránky jsou dnes krom „katalogu“ i studnicí informací a zábavy. Dokonalý je i jejich původní londýnský obchod. Dělí se na dvě části. V té úplně „historické“ si připadáte tak trochu jako v muzeu vína. Vejdete, vše je stovky let staré, lidé se k vám chovají mile, všichni se usmívají. A najednou si všimnete, že v jednom z dřevěných stolů je perfektně zakomponován internetový terminál. V klidu si naházíte vína „do košíku“ a někdo vám je z podzemních skladů přinese. Nádhera. Ale základní forma prodeje je rozhovor se sommeliérem. Ten si vyslechne vaše požadavky a doporučí konkrétní vína v různých cenových relacích. Vysvětlí vám, které vaše požadavky si odporují, co by doporučil a proč, jaké jsou možnosti. Ideální. Další (maličká) část obchodu je moderní, má velký chladicí box s výběrem desítek vín různých cenových kategorií a slouží k rychlému nákupu ze široké nabídky vín pro každou příležitost. Má i vlastní vchod, byť je přímo spojena s tou původní historickou částí. Pro lepší získání představy doporučuji zaskočit na www.bbr.com/GB/about/cellartour.lml a udělat si „virtuální procházku“ obchodem.

Proč to všechno píšu? Televize BBC totiž natočila hodinový dokument Wine – The Firm, který (na pozadí ekonomické krize a změn, které přináší) vypráví o obchodu s „fine wines“, a jehož hlavní hvězdou jsou právě Berry Bros & Rudd. a jejich tým odborníků. Na lehce (a tradičně) schematickém pohledu na Bordeaux a Burgundsko je ukázáno, jak to celé funguje. Podíváme se do zákulisí vyjednávání o cenách a rozhodování, kolik z rozpočtu (v ročníku 2005 to bylo šedesát milionů liber) protočit v kampani En Primeur a za jaká vína. Hlavním mužem těchto rozhodnutí je Simon Staples, který si rozhodně nebere servítky. Jeho fotku z Facebooku, která se mi nejvíc hodí k celému vyznění dokumentu, jsem hodil do titulky :o)

Další důležitou osobou v nákupech BBR je Jasper Morris, Master of Wine, který vyhledává nové vinaře v Burgundsku (a píše o něm velkou knihu). Velmi se mi líbil jeho postoj, že z velké části vybírá nejen podle kvality vína, ale hodně kvůli osobě vinaře a toho, jak na něj působí, jakou má filozofii a co pro její naplnění dělá. Oddělovat osobu vinaře či dojem z vinařství od reálné kvality vína se mi někdy moc nedaří a jsem rád, že nejsem sám :o)


Rozdíl mezi Burgundskem a Bordeaux je vykreslen na příkladu dvou naprosto protichůdných vinařských podniků i charakterů vinařů. Na jedné straně stojí stydlivý David Clark (Domaine David Clark), původně inženýr týmu Williams v závodech F1, jeho maličké vinařství o pár sudech, nákupy nových vinic po doslova několika řádcích, blog o víně (kde počet návštěvníků prý zvyšuje jeho matka) a v zásadě „svolení“ od Jaspera Morrise, aby zvýšil cenu svého vína (protože BBR kupuje polovinu jeho produkce a propaguje jej společně s velkými a zavedenými jmény). Na straně druhé pak tvrdý, nekompromisní Jean-Guillaume Prats a Château Cos d´Estournel s obvyklou produkcí hodně nad čtvrt milionu lahví, hořkostí že není Premier Cru Classé, výstavbou nových supermoderních sklepů a diktátem cen.

Především u Bordeaux, které je základem prodejů BBR, je boj o ceny zobrazen velmi pěkně na „zákulisních“ jednáních u velmi problematického (spíše vína na rychlejší pití, dva velmi drahé a lepší ročníky předtím, kurzy měn, ekonomická krize, …) ročníku 2007. Prats bojuje tvrdě, ale BBR dávají jasně najevo, že ač je to jeden z jejich hlavních partnerů a jejich vína distribuují již od poloviny devatenáctého století, nemají problém jeden ročník úplně vynechat, pokud cena nebude správná. Prats bojuje, mlží, straší tím, že víno raději nepustí na En Primeur trh, než aby ho dával pod cenou. V ročníku 2005 koupila BBR zhruba 2000 beden Cos d´Estournel. U ročníku 2006 jich bylo již jen šedesát. Když Prats konečně oznámí cenu (čeká se na další château, body od Parkera a vůbec je to taková pokerová hra), BBR splní svůj slib a v podstatě ten ročník vynechají (koupí jen deset beden). Dost se mi líbila i scéna, kdy Prats jede na Château Lafon-Rochet, vinařství ve stejné apelaci, a televize se ho ptá, které víno je dražší. Prats odpovídá, že jeho. Na dotaz proč pak přichází odpověď: „protože to říká trh.“ Odmítá říct, které víno je „lepší“. Prostě trh rozhoduje, co se prodává za víc peněz. A na tomhle je vlastně postavena celá slavná klasifikace z roku 1855.

Na závěr je Prats přítomen v prostorách BBR na degustaci s několika váženými zákazníky a všichni dostanou naslepo láhev. Mají si tipnout ročník a původ. Prats víno správně zařadí do srdce Bordeaux a dokonce i apelaci si v podstatě tipne. Ročníky lítají všemožné, liší se v desítkách let, ale v zásadě jde vždy o tipy na velké ročníky minulého století (jako např. 1982, ale přicházejí i tipy na víno z let třicátých). Překvapené skupině odhalí Simon Staples láhev z roku 1870, která ležela nepohnuta v jejich sklepích od nákupu.

Dokument odvysílala BBC před pár týdny, bohužel z jejich webu nejde v ČR (bez různých podivných oklik) přehrát a nikde jinde jsem ho zatím nenašel. Dost mne to mrzelo, reakce byly totiž pozitivní a po shlédnutí je mi jasné proč, za vidění to rozhodně stojí. Stačil ale nějaký ten mail a po příjemném rozhovoru se Simonem Staplesem dorazilo za dva dny letecky DVD. S ručně psanou poznámkou, ať si ten film užiju. Holt mají marketing zvládnutý :o) Na DVD je bohužel napsáno, že je zakázáno jej kopírovat :o) Ale pokud bude mít někdo zájem, rád ke shlédnutí zapůjčím. Zobraz celý článek...

středa 11. března 2009

Stěhování s Barberou

V poslední době jsem hodně často uvažoval o tom, že se odstěhuji z Prahy. Ne úplně daleko od ní, ale do malého domečku se zahradou, stromy, vinicí. Už jsem i nějaké ty objekty v Klech u Mělníka okukoval, ale „romantické představy“ tohoto typu nakonec zavrhl. P.J. píše na svém blogu téměř apokalypticky o tom, kam se řítíme, a v lecčems má jistě pravdu. Cuketka zase provádí experiment vesničan. Já už dobu (silně ovlivněn Tmou od Ondřeje Neffa a Cestou Cormaca McCartyho) vymýšlím ideální evakuační zavazadlo :o) A všichni chceme jíst a pít bio. Ale ve většině jsou to jen takové zábavně ulítlé hříčky. Vlastně to celé píšu z toho důvodu, že veškeré „přiblížení přírodě“ u mne padlo a za pár dní, tedy pokud nezkrachují jednání nad smlouvou, se stěhujeme zase do bytu. Možná s výhledem na park a vinici, ale stále byt v Praze. Jsem prostě příliš měkký na to, abych s těmi plány něco udělal. Zatím příliš pohodlný na to, abych se sebral a řekl „už dost“. Každou chvíli tu s nějakými „eko“ a „bio“ příspěvky plaším, ale realita je taková, že v duchu těch nejlepších tradic globalizovaného světa konzumuji zdroje nad poměry, které si lidstvo jako celek může trvale dovolit. A na stěhování do většího se těším. Není nakonec provoz bytu ve velkém domě ekologicky méně nákladný, než vlastní domek pro pouhé dvě osoby?


Nepíšu to vlastně ani jako nějakou zpověď nebo omluvu, ale z naprosto přízemního důvodu. Spíš prostě proto, že v době opatrného přesouvání lahví a překládávání hromad knih do krabic od banánů budu mít ještě méně času než teď, takže očekávejte blogovací výpadky a nelekněte se :o) A než se povede, vzhledem k tradiční pružnosti některých firem v ČR, přeložit internet, tak to asi taky bude chvilku trvat. Ale co, na příští domácí ochutnávce už se nebudeme tak tísnit a já skončím se stěžováním. Je jen škoda, že tam nebudeme mít podobně úžasný sklípek, jako ten na fotkách výše :o) Na ten je potřeba právě domeček. Nebo by mohlo jít o schody do bytu o patro níž, nějaké zatemněné a správně neekologicky temperovaná garsonky :o) Jen se přiznejte, taky by se vám něco takového líbilo. Přírodní nepřírodní, za oblíbeným vinařstvím či nějakou vinorodou oblastí klidně pojedete stovky kilometrů autem nebo dokonce poletíte. A budete přitom pálit hromady cenných surovin, které by jisto šlo využít mnohem lépe. Všichni chceme víc, než bude (již brzy) možné dostat.

Konec blbých nálad. K definitivnímu stěhovacímu rozhodnutí jsem otevřel víno, na které si myslel už dlouho. Šlo o jednu z vypíchnutých lahví loňského roku, Barbera d’Alba Vigneti Cerreto 2003 z Azienda Agricola Roberto Voerzio. Reportáž z degustace tu byla před rokem, tenkrát mne vyloženě nadchlo. I teď bavilo. Těžká zelená bordó láhev, kovová záklopka, pěkný plný korek. Velmi hluboká, temně višňová barva, trochu zralejší na okraji a kupa depotu. Vůně je intenzivní, vyzrálá, bohatá. Ovocitost je spíše jižního přezrálého typu (2003 se nezapře), sladší, ale přesto ne utahaná a svým způsobem elegantní. Objevují se zajímavější tóny, mně se tam líbí asfalt, žena spíše mluví o křupavém listovém těstu s borůvkami. V chuti suché, spíše plné a intenzivní, pěkná ovocitost, projev dřeva, vyzrálejší tóny, docela dost kyselin a skvělá pitelnost i délka. Prostě krásné víno pro nějaký výjimečnější moment. Zobraz celý článek...

úterý 10. března 2009

Česká vína ve Slaném a bingo z vad

Minulou sobotu, 7. března 2009, se ve Slaném konal košt vín, kterého se účastnilo na sto padesát vzorků téměř třiceti vinařství/vinařů z Čech. A komu by to nestačilo, mohl si dát jablečný mošt či medovinu :o) Akce navazuje na již tradiční „otevírání sudů“ Vinařství Kvíc v předchozích letech, sklepmistr Petr Rychtařík pořádal i tento košt. Pokud jsem to správně pochopil, tak akce si nekladla za cíl prezentovat vše, co se v Čechách produkuje, ani vytvořit nějaký reprezentativní průřez, šlo spíš o takový (můj pocit, mohu se plést) semináhodný výběr „co kdo dal“, nějaký přesný směr to celé nemělo. A pokud ano, tak jsem ho prostě nedokázal objevit :o) Důležitý podíl jistě tvořila mladá vína a tedy první možnost je ochutnat, ale tuto část doplňovala kupa vín ročníků 2007 a 2006, společně se vzorky „archivními“. Prostě bylo z čeho vybírat.

Překvapilo mne, kolik vín ukázkově prezentovalo nějakou vadu. A to nejen u malých producentů, ale i u vzorků z větších a známých podniků. Skoro jsem tam začal hrát takové jako že „bingo“, prostě se snažil získat do poznámek alespoň pět různých vad. Povedlo se! Nešlo jen o vína korková, kde s tím vinař prostě nic neudělá, ale i vzorky jasně přesířené, brutálně zoxidované, znovu rozkvašené, zlomené věkem… byla to docela sranda, už dlouho jsem podobný rozptyl kvality a procento vyloženě nepovedených a nepitelných kousků nezažil. Na druhou stranu skoro lepší tohle, než kdyby to vše byla úplně stejná, průmyslově unifikovaná, vína :o)

Vinné objevy? Nějak moc jich nebylo, ale pár vín mne skutečně zaujalo. Líbilo se mi jemné Sylvánské zelené 2007 pozdní sběr od Lobkowiczů z Roudnice. Bavil květinový, lehký, čistý a nádherně pitelný kabinetní Ryzlink 2007 z Kutné Hory, připomněl mi vůni žebříčku a vůbec potěšil. Zaujal zemský Ryzlink 2006 od Jaroslava Steklého z Žalhostic, byť tedy spíš zvláštní „peprmintovou“ vůní, ale rád bych ho zkusil znovu. Moc potěšil kabinetní Ryzlink 2006 opět od Lobkowiczů z Roudnice, ukázkový projev odrůdy, lehčí styl a skvěle se pil. Za pozornost stojí i Ryzlinky od Luďka Vondráka z Mělníka, zde byl ročník 2006 v pozdním a ve výběru, obě vína polosuchá, hutnější, medová, nabušená ale pro mne v závěru tak nějak hrubá a s nedostatkem elegance. Ale mnohým budou vyhovovat více než ty lehké a „tenčí“ kousky. Vyloženě nadchnul zemský Ryzlink Rýnský 2005 od Miloše Hány (Mělník Mlazice), připomněl mi zralejší Alsasko v podobě co mám nejraději. Suché, aromaticky docela výrazné s jasným petrolejem, bylinkami, trochou medu, svěží, spíše lehčí, krásná kyselina a výborná pitelnost. Moc pěkné! Ročník 2004 stejného vína mne už příliš nebavil, aromaticky nebyl zdaleka tak zajímavý, v chuti dominovala kyselina a ve srovnání s mladším bratříčkem to bylo o řád horší víno. A jak tak koukám, tak z dalších bílých odrůd už asi nic vyloženě nevypíchnu.


Z červených mi celkem chutnalo hutnější a medicinální zemské Svatovavřinecké 2006 Zdeňka Antoše z Žalhostic. Naopak trochu zklamal Vavřinec 07 v pozdním z Kutné Hory, odkud ho mám moc rád, ale teď byl velmi sevřený a „neutrálně červený“, asi chce čas, nejspíš prochází svou nejdementnější fází :o) Zaujal jakostní Dornfelder 2007 od Lobkowiczů z Roudnice, víno hodně temné, ovocité, plnější, aromatické, hutnější s pěkným tříslem, dobře udělané. U odrůdy Rulandské Modré jsem ochutnal prakticky vše v nabídce a přiznám se, že pro nákup domů bych se pro něco rozhodoval jen těžko. Opět mne bavila Kutná Hora a jejich zemský ročník 2006, dost povedené. Skoro univerzálně nadšení vyvolávající výběr Rulandské modré 2006 od Štěpána Weitosche z Kralup jsem pil už láhev doma a na mne je to prostě moc přezrálé, bez elegance, nechal bych tomu čas a uvidí se (mám ještě dvě lahve, takže pokus lze udělat snadno). Takový moc horký a „přejetý“ mi přišel i pozdní sběr 05 od Lobkowiczů (Roudnice), to už mne o něco víc bavil výběr 07 z Žernoseckého vinařství, který je sice mladičký a sevřený, ale vypadá to, že by mohl být výborný. A příjemně mi voněl i pozdní sběr 07 z Výzkumné stanice vinařské Karlštejn, i v chuti to bylo (až na lehkou hořčinu ke konci) docela fajn. A hořká medovina na konec celou degustační trachtaci uzavřela :o)

Dost mne zamrzelo, že muškátek od P.J. nebyl po (velmi nedávném) lahvování v kondici, z demižonu byl totiž skvělý, ale tady (jemně řečeno) „k dalšímu napití nelákal“. Zaslechl jsem i poznámky dalších účastníků (pronášené vedle P.J., holt nikdy nevíte, kdo stojí kousek od vás) „na Barrandově by to dělat neměl“. Lehkému faux pas jsem se smál do chvíle, než se ke mně po pár poznámkách přitočil pan Miroslav Singer se svým otcem a taktéž mne lehce „poupravil“. Ještě štěstí, že jsem se pletl jen v detailech a vína naopak chválil, na degustaci byla jedna těch mnohem zajímavějších, byť bohužel strašně mladá (vše čerstvé 08), ještě velmi živá a spíše náznak budoucího projevu. Nu což. 

Dorazila kupa lidí, k dispozici bylo dostatek zajímavých vín od více či méně známých vinařství, na degustování bylo k výběru (pro skelné úchyly jako jsem já) mezi OIV a větší sklenkou s logem „Vína z Moravy, Vína z Čech“ a vůbec to působilo pohodově. Na fotce výše můžete vidět tým z restaurace La Dégustation (přivezl si na hodnocení vlastní Riedel Riesling sklenky :o) společně s pořádajícím, panem Rychtaříkem. O akci se jistě bude psát i jinde, první report už se objevil, další jistě přibude na O Víně. Ochutnat vína z Čech takhle na jednom místě se nepoštěstí úplně často (další variantou je třeba Winefest v Mělníce) a ač kvalita nebyla vždy zrovna oslňující (a některé vína byla vyloženě otřesná), jsem za tuto možnost rád. Když v Salonu Vín pro letošní rok není ani jediný vzorek z Čech, musíme si ta zajímavá vína vyhledat jinde :o) Zobraz celý článek...

pondělí 9. března 2009

Ano, šéfe! Mrknu se i příště

Tak první díl nového napjatě očekávaného „kulinářského“ pořadu je za námi a na webu vzbudil docela velké haló. Oprávněně? Moje žena se před začátkem vysílání Ano, šéfe! nejvíce bála toho, že se jím jinak velice sympatický a schopný šéfkuchař Zdeněk Pohlreich, který jí učaroval na Prague Food Festivalu, naprosto znemožní. Premiéry v televizi jsem stihnul jen posledních dvacet minut, momentálně základní televizně-gurmánské vzdělání doplnil tedy až záznamem na internetu. Poučen z předchozích nezdarů různých kuchařských pořadů, v tomto případě navíc tak trochu „reality show“, jsem se též obával nejhoršího. Inu nestalo se, tenhle pořad je vlastně dost fajn! A pokud bude pokračovat v podobném duchu, rád se podívám znovu. Přináší do našich zatuchlých vod něco nového. Upozorňuje na typické nešvary v pohostinství a při troše štěstí může něco přinést nejen provozovatelům zachraňovaných restaurací, ale především zákazníkům, běžným hostům, kterým ukáže, že to jde i jinak než s přepáleným tukem, úchylnou oschlou oblohou a hromadou mražených potravin. A to se počítá! A sem tam nějaké kuchařské tipy, jako třeba u porcování kuřete, se též mohou hodit.

O Ano, šéfe! se píše všude možně, takže zabíhat do detailů nehodlám. Však si to přečtěte třeba tady. Doplním spíš pár svých prvních dojmů. První díl tak trochu vypadá, jako kdyby se do konceptu pořadu Kitchen Nightmares (s Gordonem Ramsay), na jehož licenci je Ano, šéfe! postaveno, lehce přimíchala i Hell’s Kitchen. Pohlreich naplní restaurant najmutými lidmi a nechá personál slušně vymáchat v jejich obrovském jídelním lístku, který nemohou zvládnou rozumně a včas vařit a servírovat. A vše provází tak trochu sadistický smích. Povedené.

Sem tam mi vadí rozklepaná kamera a někdy ne moc kvalitní zvuk, společně s poznámkami jako „stačí, stop“ mají nejspíš navozovat dojem co největší autentičnosti všeho, co se na obrazovce děje, ale působí spíš poněkud amatérsky. Ale zase poslat kameru do hajzlu v momentě, kdy potřebuje místo na přípravu jídla, to je fajn :o) Pohlreich má vůbec často výborné a pohotové hlášky. Obzvláště se mi líbilo „Nevaříte řecký jídla. Myslíte si, že vaříte řecký jídla“ a pak komentář u dvou různých koření na čínu: „To je stejná čína jako tahle, nebo je to jinej kanton?“ :o)

Trochu nedotažený mi přijde závěrečný anonymní test se skrytou kamerou, kdy se snaží zjistit, zda restauraci zásah šéfkuchaře nějak pomohl. Rozhodně by bylo lepší, kdyby tam dorazilo v různých časech více lidí, ne jen sám Pohlreich. Určitě u případných úspěšnějších „proměn“, u restaurace Hrádek to asi bylo jedno. V tomto případě byl konec dílu dost depresivní a tvrdý. Jenže tvrdý je v dnešní době asi celý restaurační byznys a provozovat ho stylem „já bych rád restauraci / hospodu / bar, mám nějaké volné prostředky, tak to zkusím…“ nejde. Ostatně se přiznejte, kdo z vás měl/má takový malý sen mít svůj malý podnik, ale ví o tom v podstatě houby? :o)

Minimálně ze začátku vypadá Ano, šéfe! jako reklama na Café Imperial, tedy jeden z Pohlreichových podniků. Inu proč ne. Na druhou stranu si říkám, zda se pan šéfkuchař náhodou v poslední době nevěnoval více televizi a svému novému podniku, Divinis (na který jsem reakce vesměs velmi kladné), a samotný Imperiál trochu nepustit ze zřetele. Naše poslední návštěva s očividně (mohu se plést, ale vypadal i chutnal tak) prefabrikovaným supermarketovým houskovým knedlíkem napovídala, že mu tam leccos utíká mezi prsty :o) Ale teď, při propagaci kterou má v televizi (a v regálech supermarketů, v Tescu jsou na pořad a Pohlreicha reklamy), si myslím dají pozor a bude to tam fungovat mnohem lépe.

Jako velmi podivná ironie působí jeden ze sponzorů pořadu a reklama v jeho závěru. Potom, co Pohlreich vyhází několik litrů kečupu s tím, že z toho slušní lidé nevaří, najednou koukáte na špagety a promo Heinzu. Mám jejich kečupy rád, doma vždy nějaký je (byť z něj asi vyloženě nevaříme, ale na občasné dochucení se hodí a nestydím se za to), v kontextu prvního dílo to bylo vyloženě k zasmání :o)

A to je asi tak vše z mých nesourodých poznámek k prvnímu dílu, příště už budu zas otravovat spíše s vínem. Bavilo mne to a rozhodně bylo poučnější, než jsem původně čekal. Těším se na díl druhý. A hodně mne zajímá, jaké bude finální skóre po prvních deseti zachraňovaných restauracích. U kolika to asi tak vyjde a postaví se na nohy? Polovina? Méně?
Zobraz celý článek...

pátek 6. března 2009

Výsledky ankety „Krize? Měníte vinné návyky?“

Poslední anketa dopadla, minimálně z pohledu těch našich optimističtějších ekonomických odborníků, velmi dobře. Celkem 49 (55%) z 88 hlasujících, tedy nadpoloviční většina, sice příchod krize pozoruje, ale tak vážně, aby nějak musela reagovat ve své spotřebě vína, to nevidí. Dalších 27 (30%) krizi ani nepozoruje. Podobná anketa je teď populární na vinných webech v USA, UK a dalších zemích, ale tam dopadá přeci jen trochu jinak :o) Pouze minimum hlasů přišlo pro další nabízené varianty, jen čtyři z vás pijí méně (ale stejná vína jako dříve), další dva pak méně a levnějších vín, jeden stejně ale levnějších lahví. To už víc, celkem čtyři, přechází na destiláty :o) To docela chápu, o víkendu jsem objevil báječnou a cenově velmi dostupnou whisky, Islay Mist 8y/o, kouřový rašelinový charakter Islay je tu v dostatečné síle (směs je postavena na Laphroaig), ale sedmička přitom stojí jen něco přes 350,- Kč a skvěle se to pije na ledu i bez něj. A to se, přátelé, vyplatí! :o)


Taková krize se může hodit i k tomu, že se konečně dostanete k dlouho uskladněným lahvím, které zatím odkládáte. Tak nějak se vám podařilo obhájit jejich cenu při nákupu, ale teď je vám líto je otevřít. Nebo třeba hromadíte i lahve levnější, stále nové zajímavé kousky, ale už to nestíháte pít. Ano, i tací jsou mezi námi a je jich překvapivě hodně :o) Taková finanční krize, která trochu zkrouhne schopnost nakupovat nové zásoby, vás může přivést zpět do sklepa k zaprášeným lahvím či dosud nerozbaleným kartonům. Berte to jako pěkný důvod pro pití místo nakupování. Na tohle téma se rozepsal na svém blogu Alder Yarrow, doporučuji. Vůbec celý ten web.

Přeji příjemný byť asi deštivý víkend, mně teplé a hnusné počasí úplně zkazilo plán na několik dní šumavského pobytu na sněhu v tee-pee (o dovolené v létě jsem tu něco psal, zmínil se o přípravě šneků a věcech okolo, další fotky třeba s provizorní pecí pak dával do jednoho, lehce podzimně melancholického, článku). A já se tak těšil. Holt budu muset vymyslet nějaký jiný plán. Naštěstí je tu jedna moc zajímavá akce v sobotu. Uvidíme se ve Slaném na přehlídce vín z Čech? Přijeďte, takových příležitostí není moc! A kdo chce, může si pak udělat procházku na okolní vinice. Zobraz celý článek...

čtvrtek 5. března 2009

Kamínky příjemné jižní Francie

Oblíbená hláška mojí zubařky je „já vím, že to strašně bolí, ale jinak to nejde.“ Včera si tuhle poznámku užila opakovaně. Zatím si nejsem jist, že její drastický zákrok pomohl, ale dám tomu ještě den šanci. Kolik stojí dvacet minut v nějakém sado-maso salónu? Já dal za dvacet minut bolesti a ponižování 230,- Kč. A přišel s odvážnou teorií. Vinný kámen se, při pravidelné konzumaci přírodních vín, mění na velmi odolný kámen zubní! Jiný důvod pro jeho tak rychlý růst v mých ústech nevidím :o) A touto lékařskou oklikou se dostáváme k vínu, které má kamínky či oblázky, cailloux, v názvu. A navíc je moc dobré!

Konkrétně je to Cailloux 2005, VdP Côtes Catalanes z vinařství Domaine de la Serre, které sídlí kousek od obce Maury a minimálně posledních několik let (sedm, zhruba, od změny majitelů) je ve vinicích zapovězena chemie, produkce je bio(dynamická). Víno je skoro stoprocentní Grenache Noir (docela staré keře, byť dělají i vyloženě variantu vielles vignes kde se přeci jen počítají na 50+ let) s příměsí Carignanu, ruční sběr hroznů, dvacet dní macerace a následné zrání v tanku, dřevo to nevidělo. Korek je komplet z drti, viněta s kamínky (na každém víně jeden vyplněn nějakou barvou) moc pěkná. Barva docela mladistvá, fialka, hlubší ale stále je vidět skrz :o) Vůně tak akorát výrazná, červeně ovocitá s dotykem živočišnosti, působí lehce, svěže a jemně, přirozeně ovocně. Chuť hezky suchá, byť ovocitost nastoupí v takovém tom klasickém přezrálém marmeládovém stylu, ale strašně snadno se to pije, tříslo znát ale již dost uhlazené, dochuť spíš normální, harmonické a skvěle připravené. Jih Francie v překvapivě svěží a jednoduché podobě, kdy ta jednoduchost je plus a ne důvod pro odsouzení. Víno na pití, co ale ani chvilku nenudí. Jediné, co bych opravdu netipoval, je alkohol 14.5%. Klopíte to do sebe jako domácí kabinet a najednou se vám zatočí hlava :o)


Láhev jsem koupil za nějaké dvě stovky po ochutnání jejich vyšší řady před pár týdny a rozhodně nelituji, za ty peníze určitě stojí. Podařilo se mi vyhrabat poznámky z degustace před čtyřmi lety, kdy jsem několik kousků od tohoto vinařství dostal do spárů, ale tenkrát mne dost zklamala. Možná ještě nebyla „bio“ :o) Nebo naopak už „přirozená“ byla a tenkrát mi to v kontextu jiných vín z Languedocu přišlo divné. Kdo ví…

Ještě k Maury, když už jsem ho tu zmínil… Jedna z hvězd Bordeaux, Jean-Luc Thunevin, tam zrovna buduje sklepy, moderní architektura to bude, solární panely na střeše a podobně, prostě taky eko přístup. Je to dneska móda :o) Ale jedna z těch, které mají smysl. Zobraz celý článek...