pondělí 31. prosince 2007

Prostředky na všechno

Nedávno jsem na jednom fajn blogu narazil na text, který mi opět připomněl, že není vhodné si svět vína ani v nejmenším idealizovat. Stejně ostře, jako když mám ve sklence nádherné poctivé víno, o tolik lepší než je běžná velkoprodukce, jsem si uvědomil, jak průmyslové odvětví to dnes vlastně je. Bohužel.

Jaký že text mne to (opět, tradičně bezvýsledně) přinutil se nad tímhle tématem zamýšlet? Inu: „Také letos budeme mít veltlín v pozdním sběru, jen musíme počkat, co se s ním ještě podaří či nepodaří, protože zatím trpí přílišnou hořčinou, která je ale problémem celého ročníku. Naštěstí existuje preparát, jenž by měl pomoci, a tak i z veltlínu bude pěkné pití.“ [Celý článek] Já chápu, že mnoho věcí jde „preparáty“ vylepšit. A stačí pár kvasinek a i müllerka voní úžasně po tropických plodech. Ale mnohem raději si dám víno s nějakou tou hořčinou, pokud mne vinař přesvědčí, že se jedná o vliv ročníku či polohy a odrůdy, než víno, které prošlo hromadou všemožných zachraňujících operací či je to očividně výstup nějaké spíše chemičky (průmyslového závodu, kde filtrace probíhá na téměř sterilní úroveň, co v tom „víně“ může zbýt?). Ale já mohu, protože mne víno neživí a nemusím přemýšlet nad tím, jak se třeba několika set litrů hořkého vlašáku zbavit. Já jsem na té straně, která to má snazší. Tedy se jen rozhoduje koupit či nekoupit. Mám možnost volby a vždy, pokud mne obsah lahve nepřesvědčí, raději sáhnu po víně poctivém, než uměle přikrášleném. Tedy pokud to poznám :o)

P.S. V naší, červeným vínem silně ovlivněné, domácnosti, kde každý ubrus přežije maximálně jeden večer, nedáme na chemii dopustit. Bez ďáblíka na skvrny (varianta „Ovoce, červené víno a marmeláda“) skoro ani nejezdíme po návštěvách. To jen jako vysvětlení k dokumentární fotografii. Sem totiž chemie v granulích a koncentrátech patří mnohem spíš. Do vína ne…

Zobraz celý článek...

pátek 28. prosince 2007

Vánoční degustace v AdVivum

U AdVivum se již stalo takovou malou tradicí, že před vánoci proběhne ochutnávka „oblíbenců“ z průběhu roku – vín úspěšných na předchozích degustacích, dobře prodávaných a tak podobně. Jde o celkem fajn příležitost si tato vína „upřesnit“, pokud je člověk má doma, případně zkusit znovu ohodnotit a srovnat nové poznámky s těmi z doby prvního setkání. A že se někdy nestačíte divit :o)

Pro účastníky, kterých tentokrát nebylo zrovna moc, jelikož se projevil předvánoční shon a náhlá „odpadnutí“, bylo připraveno celkem sedm zajímavých vzorečků. Jako první ve sklenkách zajiskřilo Chablis 1er Cru „Vaillon“ 2006 z vinařství Christian Moreau. S velmi svěží vůní, kdy se příslibem kyselinek úplně sbíhají sliny v ústech, s tóny květin citrusů a lehkou chlebovinou, ale poněkud sevřenější a nijak extra výrazné. Totéž se opakuje úplně přesně i v chuti, svíravá mladost hraje zatím prim, ale za rok až dva bych si k nějaké rybě dal více než rád. Předchozí ročníky tohoto 1er Cru mi moc chutnají, jak Chablis vlastně moc nemusím.

O růžové intermezzo se postaralo Sancerre Rosé 2006 od Pascala Joliveta, stoprocentní Pinot Noir z údolí Loiry. Víno barvy velmi nizoučké, takové řídce jahodové, ostatně jahody a další ovoce najdeme i ve vůni, společně se zelenějšími tóny rybízového listí. Spíše jednoduché, prostě příjemné rosé. V chuti ovocité, opět trocha „zeleného listí“, pěkná kyselinka i příjemně dlouhá dochuť. Ne že bych si neuměl představit pár lahví v létě na zahradě, ale při předpokládám poněkud vyšší ceně si bez problémů najdu adekvátní náhradu na Moravě :o)

Kdesi z hlubin sklepa se vynořila lehce plesnivá láhev Riesling 2001 „Les Écaillers“ od Léona Beyera. Při vyslovění Riesling a Beyer by se na mně dal demonstrovat Pavlovův reflex, ani tentokrát jsem nebyl zklamán. Barva již vyšší, zlatavá. Ve vůni vyzrálý, květinový ryzlink s již rozvinutým „petrolejem“, výrazný ale přitom elegantní, spíše přímočařejší než nějak zásadně komplexní, každopádně tradičně skvělý. V chuti slušně plný, naprosto klasický suchý ryzlink, možná s až příliš výraznou kyselinkou. Každopádně dlouhý a naprosto dokonalý k jídlu (nějaká mořská obludka, třeba).

Lahví Mercurey 1er Cru „La Mission“ 2005 z Château de Chamiery jsem zavzpomínal na říjnovou degustaci tohoto vinařství. Vyšší zlatavá barva (ve které plavou drobné částečky, víno bude bez filtrace), ve vůni hutnější barik do až sladších candy tónů, na mne možný zbytečně výrazný. Spousta květin, ovoce, znatelná mineralita. V plnější chuti opět dominuje sud, sladké teplé dřevo (alkohol), vylupuje se kořeněný perník, ovoce, vše je pěkně dlouhé. Hodně povedené víno, kde na můj vkus je moc dřeva, určitě bych ho nechal ještě nějakou dobu zrát. Každopádně jako ukázka silně barikované chardonnky, která je přitom i dobrá, poslouží báječně :o)

Síla AdVivum rozhodně není v Bordeaux, byť pár pěkných lahví tam mají. Každopádně Château Monlot 2004 Saint-Emilionu Grand Cru, klasická směs Merlotu s Cabernetem Franc a trochou Cabernetu Sauvignon, se prý prodává dobře, možná i díky tomu Grand Cru na vinětě (které ovšem v případě Saint-Emilionu znamená trochu něco jiného než třeba v Burgundsku). Pro mne toto víno bylo nejslabším článkem večera. Mladičká vyšší barva, ve vůni přímočaře ovocité, lehce zeleninové tóny a bylinky, sevřenější a méně výrazné. V chuti dominuje Cabernet Franc (alespoň bych odhadl, že je ho tam více než 25%, jež jsou udávány; ovšem toto číslo je podíl odrůdy na vinicích Ch. Monlot a v jednotlivých ročnících se směs může velmi lišit), je kořenitá, zelenější, s poměrně brutální tříslovinou, trpce dlouhá a nepříliš harmonická. Po další asi hodince a půl se aromaticky otevírá, ale chuť zůstává spíše drsná a nepřístupná. Za pár se určitě znatelně zlepší, byť nějaký zázrak to asi nebude.

Po drsném mladém Bordeaux bylo Vosne-Romanée 2000 z Domaines des Perdrix skokem do naprosto odlišných vod. Slušně vysoká, ale znatelně nazrálá barva, lehce zakalená. Ve vůni hutnější nazrálý mix červených plodů, švestek, trochu živočišnějších tónů ve stylu zpocené kůže (až „sexu“), možná mírně peprmintových (mátových) tónů. V chuti středně plné, velmi trpké – kyselinka je opravdu hodně výrazná až v rušivé podobě, takovou si ji z předchozí degustace rozhodně nepamatuji. Víno je delší, poněkud hrubší a kyselinka pro mne silně nabourává harmonii. Osobně jsem měl pocit, i kvůli zákalu, že tato konkrétní láhev nebyla úplně ve formě. Ale na konkrétní vadě jsme se neshodli, takže kdo ví. Stejně jako na degustaci v říjnu u lahve Mercurey, i nyní jsem vyzkoušel víno v kombinaci s hlínou z vinice. Inu s jehněčím či paštikou je to mnohem lepší :o)

O sladkou tečku se pak postarala Sherry, konkrétně Cream Isabela z podniku Valdespino, již dlouhou dobu stálý obyvatel mé chladničky. Jedná se o kvalitní Oloroso přislazené 25 % odrůdy Pedro Ximenéz Výraznější hnědá barva, delikátní sladce-oříškovo-karamelo-oxidativní vůně, s trochou pomeranče a hromadou tajemných vůní, pokaždé trochu jiné a vždy skvělé. V chuti překvapivě komplexní, dlouhé, tak akorát sladké a k nějakému dezertu nebo spíše pěkně nachlazené jen tak na chuť večer v podstatě dokonalé. Pokud budete chtít někdy zkusit opravdu fantastickou sladší sherry, pak tato je báječná volba.

Tak uvidíme, jaké vzorečky se budou ochutnávat v roce 2008, a které z nich se probojují do další předvánoční ochutnávky. Třeba se na nějaké z těch degustací potkáme. A omlouvám se za sníženou kvalitu jediné dokumentární fotky přímo z degustace, nějak jsem si nevzal pořádný fotoaparát a telefon produkuje podobně děsivé záběry.

Zobraz celý článek...

čtvrtek 27. prosince 2007

Graf intenzity chuti vína

Ač se může zdát, že někdy příliš lpím na „technických detailech“ vína, realita je taková, že je to pro mne spíše citová záležitost. Snahy zachytit víno do čísel, tabulek a popisů vůní a chutí jsou jistě fajn a pro mnoho lidí snad mohou být i vodítkem při nákupu, ale nic se nemá přehánět.

Tenhle text bude vlastně jen upozornění na jednu zajímavou láhev, či spíše obsah její viněty, na kterou jsem narazil během vánočních svátků. Překvapivě docela slušné přívlastkové Zweilgetrebe z podniku Vinium a.s. (kde mám zkušenosti jinak spíše nepříliš dobré) má na zadní vinětě, dle dotisku šarže a alkoholu očividně předgenerované pro kdo ví kolik různých „zwéček“ v průběhu let, graf průběhu intenzity chuti v ústech. Přiznám se, že to už je na mne poněkud moc. To se někdo s ISO degustačním certifikátem napije a pak načárá graf? Moc nerad bych se dočkal dob, kdy u svého oblíbeného vína uvidím v časopise (krom obligátního bodového hodnocení, při troše štěstí průměru více degustátorů) i podobné grafy a různorodé tabulky. Intenzita vína v ústech, laboratorní rozbor všech látek jak na minerálce, kompletní analýzy z chromatografu…? Co, krom varování lékaře o škodlivosti a prodej vína ve speciálkách označených „tekuté jedy“, přijde dál? Raději se nedohadovat, vína v plechovkách už tu jsou. Jistě, na vinětách domácích vín ocením obsah kyselin, cukrů a extraktu, protože mohou být tak trochu vodítkem, co v našich stále ještě trochu „divokých“ vinných dobách v lahvi očekávat. U klasických zahraničních vín třeba tohle skutečně vědět nepotřebuji, tam oblast v kombinaci se jménem vinaře obvykle mluví jasně. Ale tohle snad přijde časem k nám a nebude potřeba chemických značek a grafů.

To bylo zase jen takové malé postesknutí. Vždycky mne to popadne, když narazím na něco, co podle mne ke kultuře vína vůbec nepatří. Ale což, jdu si nalít nějakou láhev bez grafu, u které alespoň vím, že závěrečná křivka dochuti by byla velmi dlouhá a lahodná…

Zobraz celý článek...

neděle 23. prosince 2007

Malé přáníčko…

Tak a jsou tu zase Vánoce :o) Již zítra opadne veškerý ten stres dnů předchozích, zbaštíme hromady výborného jídla, o svátcích padnou spousty dlouho šetřených vín… má to smysl :-) A tak nějak vyšlo, že toto malé vánoční přáníčko je zároveň vstupem do druhé stovky zápisků zde na Jižním svahu.

Logicky náročné svátky, v našem případě především kvůli přesunům mezi příbuzenstvem, vrcholí. Teď zrovna sedím doma a těším se z příjemného překvapení, i zde v malém podkrkonošském městečku je konečně vinotéka a lze koupit slušné víno. Hned se jednomu podívám na zoubek! I Vám přeji dobrou chuť, mnoho příjemných (ne)vinných zážitků v posledních dnech tohoto roku i tom následujícím. Příjemné svátky!

P.S. pokud zrovna nemusíte kapříka, zkuste třeba tenhle zajímavý recept na tuňáka. Jako přílohu doporučuji bramborové lupínky (tenké plátky potřené olejem a citrónovou solí, hezky opečené v troubě).

Zobraz celý článek...

pátek 21. prosince 2007

Výsledky ankety „V restauraci večeřím…“

Máme tu výsledek další ankety, tentokrát méně vinné než je tu obvyklé. Otázkou bylo, jak často chodíte večeřet do restaurací. Téma jistě zajímavé, obzvláště v dnešní době, kdy se ze špičkových kuchařů stávají velké hvězdy a hodnocení restaurací začínají okupovat stránky snad všech pořádných novin, týdeníků a jiných časopisů.

V anketě hlasovalo 54 čtenářů tohoto blogu, tedy nijak zásadně velký vzorek, ale nějaké ty závěry lze udělat i tak. Téměř nikdo z vás nevečeří v restauracích prakticky denně či 3 – 5 dní v týdnu. Jednou až dvakrát týdně, ať již ve všední den či o víkendu, večeří venku čtvrtina hlasujících. Další čtvrtina pak zajde jíst ven jednou za čtrnáct dní až měsíc. Nejvíce hlasů padlo pro možnost, že v restauraci večeříte pouze výjimečně, vlastně jen v případě nějaké zvláštní příležitosti. A někteří prostě ven jíst nechodí vůbec.

Osobně jsem čekal výrazně méně hlasů pro „zvláštní příležitosti“ a mnohem více u pravidelných večeří mimo domov. Ale možná sem chodí kupa nadšenců do vaření, kteří si raději spáchají něco pořádného ve své kuchyni, a to navíc asi i levněji. Já sám bych hodil večeřet ven mnohem častěji, kdyby bylo možné dát si v restauracích slušná vína za rozumné peníze. Protože je to zde velmi těžké (viz jeden starší článek), vaříme doma asi i častěji, než by bylo nutné. Na druhou stranu je to zábava :o) Druhým zásadním důvodem, proč nechodím ven tak často jak bych i chtěl, je nedostatek nekuřáckých prostor. Byť v tomto směru se snad, alespoň tedy ve velkých městech, blýská na lepší časy.

Výsledky minulých anket:
- „Za vína z Čech a Moravy jsem ochoten utratit…“
- „Na stole máte nejčastěji vína…“ (země původu)
- „Nejčastěji piji vína...“ (typ vína)

Zobraz celý článek...

čtvrtek 20. prosince 2007

Marlborough Pinot Noir 2006 z Tesca

Co může být lepšího, než narazit na výborné víno za rozumné peníze? A navíc takové, které je běžně a snadno dostupné v síti supermarketů, v tomto případě Tesca? Určitě spousta věcí, většina nemá s vínem nic společného (ano, přesně ty myslím, však víte), ale i takováhle drobnost dokáže potěšit. Jaké je překvapivé víno z Nového Zélandu? Aneb další z malých reportků lehce pod vlivem…

Pravidelný čtenář tohoto blogu asi už pochopil, že „new world“ víno mne málokdy dostane, mé srdce prostě leží v Evropě a klasických vínech nejen Francie. Proto jsem k vínu z řady „Tesco Finest“, z oblasti Marlborough na Novém Zélandu, přistupoval s lehkou nedůvěrou. Pinot Noir mladého ročníku 2006? Místo korku screw-cap? Na druhou stranu jsem toto víno chutnal před pár měsíci, z lahve hezkých pár hodin naoxidované, přinesené z hodnocení pro Víno Revue, a přišlo mi skvělé. V časopise pak dostalo 89 bodů a informace o ceně hlásala 259,- Kč. Inu zajímavá koupě. Když jsem tu láhev nedávno viděl za akčních 199,- Kč, totožné víno již s nálepkou stříbrné medaile, prostě neodolal. Právě medaile je ale tématem na diskuzi (možná nad přesnými pravidly soutěže a dohromady s právníkem), protože byla udělena šarži L6095 ročníku 2005, kdežto já zakoupil L7108 ročníku 2006 – a tedy de facto jiné než oceněné víno. Ale což, tento problém bych neměl řešit já, důležitý (opět pro mne) je obsah té lahve.

Ta je burgundského tvaru, z těžkého skla a, jak už vylo zmíněno výše, pod screw-cap uzávěrem. Prostě otočíte a z lahve se vyline… hmmm… bohatá, výrazná ovocná vůně, navíc s krásně odrůdovým štychem. Nechávám víno nějakou tu hodinku pořádně vydechnout a začínám zkoumat. Barva je rozumně vysoká, nic vyloženě mohutného, s již trochu oranžovějícím okrajem. Vůně je bohatá, hutnější, z vyzrálých hroznů, odrůdová. Višně a švestky, trochu černý čaj, trochu brusinky a lehce méně typické pomeranče. Jemnější, než je u běžného nového světa zvykem. Výraz „červená burgunda“ se dere na jazyk a k tomuto vínu patří, žádný chemicko-technologický experiment, pěkná klasika byť onu starosvětskou sofistikovanou svůdnost poněkud postrádám. Přesto v této cenové relaci výjimečné. Chuť je slušně plná, profilem opět odrůdu nezapře, brusinky a švestičky, trochu třísla a tak akorát kyselinek, hodně dlouhé (!), již nyní skvěle pitelné. Ale s potenciálem dále zrát, tedy pokud uzávěr dovolí. V chuti je ze začátku trochu cítit sladkost, snad vyšším alkoholem (13.5%) a možná i lehce zbytkovým cukrem, což je důvod, proč mne víno u třetí sklenky začíná trochu nudit. Ale u čtvrté už se vylupují nové aromatické tóny, až takové ty živočišnější a „zvěřinovo-gulášové“, znovu je to fajn pití. Určitě mne nějak zásadně nezasáhlo, ale na příjemné běžné popíjení pro někoho, kdo má Pinot Noir rád, mi přijde více než dobré. Po pravdě bych nejraději koupil kartón a přechutnával po půl roce. Asi to udělám.

Závěr? Nový Zéland prý Pinot Noir umí, v oblasti Marlborough obzvlášť. Zatím jsem neměl šanci těch opravdu zajímavých pít moc (jednotky lahví, maximálně), ale kdyby toto měl být standart supermarketového vína za necelých osm euro, pak mají našlápnuto dobře. Ostatně ochutnat můžete sami, protože tohle není nějaká nedostupná exotika, v regálech jich stojí stovky.

Zobraz celý článek...

středa 19. prosince 2007

Od Rossijskoe po Champagne…

… aneb malý exkurz do bublinek všeho druhu. Taky vás štve, když je za „šampáňo“ označována láhev Bohemia Sektu? A mrzí obecně dost zakořeněné přesvědčení, že šumivá vína se hodí maximálně k narozeninám a na Silvestra? Mne ano a i to byl jeden z důvodů, proč uspořádat malé předvánoční posezení s několika lahvemi šumivých vín.

Cílem bylo, krom seznámení účastníků s tím, co to vlastně šumivá (a případně perlivá) vína jsou, představit je v několika kvalitativních řadách a různých podobách. Vzhledem k tomu, že vínem se neživím, posbíral jsem kupu různých vzorečků více či méně dostupných v běžné maloobchodní síti. Nakonec dorazilo méně účastníků, než jsem očekával (klasické předvánoční rušení na poslední chvíli), takže i zkoumaná škála vín byla poměrně „hrubá“ – z důvodu rozpočtu okolo 250,- Kč na osobu prostě nešlo zařadit mnohé mezivzorky. I tak bylo co chutnat a rozpoutala se živá debata.

Na úvod přiteklo Rossijskoe Igristoje, jedna z nejznámějších značek, asi je ještě v živé paměti původní „Sovetskoje Šampanskoje“. Toto víno vyrábí v licenci domácí Soare Sekt a lahvinka se dá koupit pod osmdesát korun. Nevýrazné a rychle vyprchávající perlení, aromatika až lehce nahnilého ovoce (přítelkyně označila za „záchodky“, každopádně je to velmi výrazné) a umělá sladká chuť ho předurčují pro vyložené nenáročné konzumenty (po napsání poznámek jsem sklenku vylil, dopíjet nemělo smysl). U tohoto vína se krásně projevilo, že uspořádat podobnou ochutnávku mělo smysl. Na začátku Rossijskoe nepropadlo, mnohý z účastníků by si ho klidně dal, o půlnoci na Silvestra proč ne… v závěru ochutnávky, po dalších vzorcích, už ho dopíjet (na rozdíl od všech ostatních vzorků) nechtěl nikdo. Což nic nemění na faktu, že během následujících pár dní se tohoto vína vypíjí desetitisíce lahví. A tak to asi má být.

Jako mezičlánek na propláchnutí sklenek i úst posloužilo Prosecco z italského Veneta, lehké perlivé víno od firmy Sacchetto. Základní Itálie, krásně pitelná, ovocná a jako dělaná na celou láhev někde pod pergolou v horkém letním dni. Povedené, za tři eura v italském supermarketu či 120,- v ČR proč ne.

Posun ke kvalitnějším šumivým vínům pak zajistil Freixenet Carta Nevada, španělská Cava a jeden z nejprodávanějších demi sec sektů na světě. Kdo by neznal matnou láhev se zlatočernou vinětou? Víno potěšilo výraznějším perlením, květinovo-ovocnou vůní i chutí, kde sladkost nijak nevyčnívala, dojem byl spíše lehčí a dostatečně harmonický a dlouhý. Na vyloženě spotřební víno slušné, osobně od Freixenetu dávám přednost suchému Cordon Negro. Za Bohemia Sekt jsem nasadil svého oblíbence, Prestige Brut. Víno opět s velmi slušným perlením, ve vůni i chuti se objevují broskve a zelená jablka, víno působí hutnějších dojmem, kyselost je poněkud ostřejší, ale ne na úkor harmonie. Sekt je to dlouhý, příjemný a v ceně okolo 200,- Kč skvělý nákup. Do gastronomie báječné víno.

Jako jediný zástupce rosé sektů se pil Znovín De Lux Claret Brut, vytvořen z odrůdy Zweigeltrebe původem ve viniční trati Volné Pole. Původně tak trochu líbivka, do jemně jahodově-kořenitých tónů, ideální na letní popíjení, byla bohužel trochu nalomena a táhla do mírně „sklepních“ tónů. Škoda, tak třeba příště.

Skokem do vyšší třídy se stal Crémant D’Alsace Brut 2002 z odrůdy Chardonnay, v šumivých vínech proslaveného vinařství Lucien Albrecht. Víno expresivní květinovo-ovocné vůně, komplexní, svěží a příjemné. S dlouhou chutí, krásně ovocnou, s říznou kyselinkou. Bohužel tak říznou, až táhne do ostře citronových tónů. Škoda, ryzlinkové sekty jim jdou lépe. I tak o skok lepší než cokoliv předtím, bohužel i cena na dvojnásobku Freixenetu či Prestige Brut.

O vrchol se postaralo šampaňské Piper-Heidsieck Brut, jedna z velkých a „profláklých“ značek, kterou třeba v Londýně najdete v každé druhé večerce. Na neročníkové šampaňské v ceně 699,- Kč, tedy jakési úplně základní cenové hladině v ČR, ovšem až překvapivě kvalitní. Opravdu krásné jemné perlení vytvářející velmi „krémový“ dojem. Velmi výrazná vůně s tóny opečených jablek (i s popelem okolo), toastu, citrusů, živá kyselinka a trochu tropických tónů, dlouhý dozvuk… krásné pití. Možná docela přímočaré, žádné složité komplexní tóny, trochu líbivé… ale stejně bych si klidně ještě láhev koupil. Založeno primárně na odrůdě Pinot Noir, s příměsí Pinot Meunier a Chardonnay. Na kvasinkách zraje minimálně 24 měsíců. A koupeno v Tescu, pro ty, kteří supermarkety úplně odsuzují :o)

Další v řadě malých ochutnávek pro skupinu spíše „nevinných“ přátel se nesla v příjemném duchu a snad i účastníkům něco dala. Pokud si kdokoliv z nich uvědomí, že někdy má smysl dát těch pár korun navíc za znatelně příjemnější vinný zážitek, než mohou poskytnout ta nejlevnější supermarketová vína, mělo to smysl. Co to udělá s jejich domácími rozpočty je věc jiná :o) A doufám, že obchodníci s kvalitním vínem mou edukační snahu ocení :o)

Odkazy: Ochutnávka vinných specialit

Zobraz celý článek...

úterý 18. prosince 2007

Nevydařená degustace Stapleton-Springer

Pití a ochutnávání vína by mělo být příjemnou událostí, někdy ale z degustace s fajn pocitem neodejdete a vždy to zamrzí. Z páteční ochutnávky Stapleton-Springer jsem odcházel zklamán z nejhoršího možného důvodu – kvůli vínům. Vše navíc podpořila i nepříliš vyvedená prezentace. O co šlo?

Ve Viničním Altánu bylo plnému sálu odprezentováno osm vín proslaveného vinařství Stapleton-Springer. Krom úvodního vzorku šlo o vína červená, obvykle poměrně mladá. Protože ta starší jsou vyprodána či v lepším případě skryta v archivu a čekají na uvolnění později. Z důvodu snad nemoci Jaroslava Springera se úkolu je představit ujal Petr Komarovský, zástupce vinařství. Bohužel se mu to moc nedařilo, dílem nejspíše i proto, že otevřené lahve sám nepřechutnával, a do oběhu pustil něco, co si nálepku špiček Moravy skutečně nezasloužilo.

Původní plán hodit sem degustační poznámky ke všem vínům jsem zavrhl, protože nemají význam. Jsem přesvědčen, že vína nebyla v kondici a ani omylem v kvalitě, jakou vína Stapleton-Springer mohou mít. Byla sice v klidu pitelná, dalo se v nich najít kupa zajímavých tónů a skoro jistě mohou být výborná, třeba takový Vavřinec 2006 měl našlápnuto skvěle, zároveň tu ale byl i „drobný“ problém. Bohužel téměř všechna byla nalomená, vykazovala výrazně zvýšený výskyt těkavých látek (odlakovač na nehty – aceton, u některých tento zápach částečně vyprchal, u jiných ne). Drtivá většina vzorků, byť v ročníku 2006, táhla do značně nahnědlých tónů (a nebyl to problém zářivkového osvětlení). Mám obavu, že se s víny něco zatraceně nepovedlo a došlo k tomu až po nalahvování. Cabernet Moravia 2006 v pozdním sběru byl navíc (k acetonu a nahnědlé barvě) zakalen a nepříjemně matný, mnohem více, než by šlo tolerovat i u vína úplně bez filtrace a čiření. Byť dle pana Komarovského již opět vína „čistit“ začínají, aby lépe vydržela dlouhé cesty k zahraničním klientům, kteří si je třeba otevřou brzy po příjezdu a nechápou, že je musí nechat trochu uležet. To je dle mého názoru jasný krok zpět a návrat k zásahům do vína, které nejsou úplně nutné. Ale což, cash-flow je třeba udržovat, stížnosti z USA nesmí přicházet.

Jedno z vín, konkrétně Pinot Noir 2006, prezentován jako špičkové víno s tóny kůže ve vůni, byl podáván v nepříliš pitelné podobě – víno znovu rozkvasilo, mělo očividnou vadu. Polovina účastníků jej dostala z jiné lahve, kde bylo v pořádku (tedy alespoň podle vůně). Jeden z účastníků, se kterým jsem seděl u stolečku (mimochodem sommeliér hodnotící v soutěži Prague Trophy ve Víno Revue), nepitelný vzorek panu Komarovskému podal se slovy: „Cítíte kůži? Já cítím lehkou rozkvašenost.“ Pan Komarovský přičichl, prohlásil „Voní nějak méně, ale počkejte si na příští vzorek, to bude bomba!“, a pokračoval v P.R. řečech. Aha, děkuji, polovina sálu si tedy může klidně udělat názor dle vzorku s vadou. Stejně všechno prodají, tak proč se namáhat. S tímhle přístupem jděte, s prominutím, někam…

Naštěstí večer zachránil velmi slušný Pinot Noir 2005 ve výběru z hroznů, z panenské sklizně, ovocitý komplexnější barik, šťavnatý, odrůdový, s tříslem i kyselinkou předurčující ho k delšímu zrání. Bohužel i zde vyskakovala sbírka těkavých tónů, byť nijak zásadně (proti třeba Roučí 2005, kde aceton prostě neodvanul a šel jen těžko tolerovat). Prezentace pana Komarovského u tohoto vzorku pokračovala opakovaným ujištěním, že víno nebylo barikováno. Prohlášení (stačilo jednou přičichnout a vše by bylo jasné) jsem si nejen já znovu ověřoval a bylo mi potvrzeno. Víno je prý bez sudu, dřevo nevidělo, dokonce ani ve velkých sudech neleželo či nekvasilo (pro preventivní ověření, zda pod barikem není skutečně myšlen čistě jen nový soudek 225l). Pan Springer asi nebude nadšen, že text „Víno jsme připravili na dlouhý běh. Zrálo v sudech speciálně přivezených z Burgundska.“ nezná ani jeho vlastní obchodní zástupce. U někoho jiného by to možná šlo přejít, ale u firmy, která si na použití drahých francouzských bariků zakládá (byť od trendu „vše do sudu“ pomalu ustupuje), víno je jím silně ovlivněno a sud je zásadní částí jeho celkové charakteristiky, jde o poněkud směšnou situaci. Ještě že v této situaci nebyla odcitována další věta z webové prezentace, kde se praví, že tento vzorek je “Oblíbené víno Andy McDowell.“. To už bych asi lehnul smíchy pod stoleček. To opravdu někdo z Vás kupuje víno podle toho, jestli chutná slavné filmové hvězdě?

Úplně poslední vzorek, Roučí 2004, byl také suverénně nejlepším. Jediné víno s odpovídající (tedy ještě relativně mladou blednoucí k okrajům, žádná podivně hnědá) barvou, konečně bez těkavých látek, šťavnatěji ovocné, čisté, poctivé, delší, s do sametova se uhlazujícím tříslem, ale stále ještě mladé a na cestě. Nejsem si jist, jestli toto cuvée Pinot Noir a Svatovavřinecké nebylo vytvářeno ještě ve společném provozu vinařství Springer před rozdělením (podobně jako má oblíbená Frankovka 2002), každopádně je moc pěkné a jsem rád, že mi leží doma v archivu už od prvního setkání.

Závěr? Lahve pěkné, cínové záklopky, slušné korky a viněty taktéž povedené. Těžko si ale udělat nějaký o vínech jako takových. Jsem přesvědčen o tom, že byla pokažená. Ovšem v této podobě byla odprezentována, osobou z vinařství „schválena“ a jako taková, tedy neodpovídající kvalitou ceně a jménu vinařství, je budu až do příští ochutnávky brát. Velikost vinařství není jen v tom, že má skvělá vína, dodává do špičkové gastronomie a sklepmistr se fotí s celebritami. Je to i v pozornosti, která je věnována „detailům“ okolo, mezi které prezentace koncovým zákazníkům rozhodně patří. Diskuse je otevřena, třeba se tu objeví nějaký úplně opačný názor, známých tváří jsem na ochutnávce viděl dost.

Zobraz celý článek...

pondělí 17. prosince 2007

Crémant de Vinselekt 1996

Zhruba před dvěma lety se mi do rukou dostal nádherný sekt z produkce Miloše Michlovského, k mé velké lítosti jsem poté sehnal již jen jedinou láhev. Dlouho si ji šetřil a otevřel ke zvláštní příležitosti tuto sobotu, s lehkou obavou, zda by bývalo nebylo lepší víno vypít hned a dále nearchivovat. Obava byla marná, skvělá vína zrají do krásy…

Dnes popisovaný crémant (révové víno šumivé dle viněty a tehdejšího vinařského zákona, ale zní to mnohem hůře než obchodní název) je kvašen v lahvi klasickou šampaňskou metodou a nese označení „Brut de Brut“, tedy extrasuché víno. Ročník 1996 nebyl v Čechách a na Moravě nějak zvlášť vydařený, ovšem v oblasti Champagne je jedním z nejlepších za posledních 20 let (i když ne tak proslavený jako špičkový 1990). Očividně se dařilo i sektům z jiných míst Evropy. Další z nápisů na lahvi hlásá „Classic Riesling Sekt“ a čekal bych tedy víno z odrůdy Ryzlink Rýnský, realitou je asambláž společně s Ryzlinkem Vlašským. Viněta, svou zeleno-zlato-černou barevností na zelené lahvi ne úplně ideální, prozradí obsah alkoholu 11% a gastronomická doporučení – ke studeným úpravám kuřecího masa, jeseterovitých a lososovitých ryb a kaviáru. Víno se pyšní zlatou medailí z Vinofora 2000 v Chorvatsku, jedinou zlatou pro sekt ten rok.

Korek v lahvi je pořádně zatuchlý, ale naštěstí jen zvenku. Uvnitř je vše v pořádku. Víno zavoní nádhernou nazrálou směsicí lipového medu, petrolejových tónů a květin. Ryzlink! Aroma je to komplexní, omamné. V chuti je víno dokonale suché, elegantní, s živou kyselinkou a krásným perlením. Bohaté, docela dlouhé, skvělé! Perfektně vyzrálý sekt, který nejeví známky ochabování a ještě hezkých pár let bude nejspíš zrát do krásy. Jeho jedinou nevýhodou je to, že dnes již bude prakticky nedostupný. Ale nenapsat o něm by byl hřích, o skvělých domácích vínech a navíc takových, která dokáží perfektně nazrávat na lahvi, je psát třeba. Pokud náhodou máte láhev doma, závidím. A klidně rád odkoupím :o) Ale za původní cenu před dvěma lety, která se pohybovala něco nad tři stovky, už se ho asi nedočkám, že? Hrát si s ryzlinky v šumivé podobě má smysl, na našem poněkud chladnějším území (tedy bývalo to pravidlem, ale časy se mění) více než jinde.

Něco málo k termínu Crémant
Původně se jednalo o typ vína z Champagne s trochu nižším tlakem, než je u šampaňského běžné (pod 2.5 baru, tedy „krémové“ pološumivé víno), ale v roce 1975 se stalo generickým označením kvalitního šumivého vína vyrobeného klasickou metodou ve vymezených A.O.C. oblastech. Na crémant se tedy ve Francie a potažmo EU vztahují docela přísné předpisy, krom těch v rámci jednotlivých A.O.C. (maximální výtěžnost z hektaru, povolené odrůdy atp.) i například povinnost ručního sběru hroznů a minimálního vyzrávání na lahvi v délce jeden rok. Mimo Francii je toto označení používáno snad jen v Lucembursku, jinde se „předpisově“ neužívá a v našem novém vinařském zákoně tuším tento termín též zakomponován není (ostatně bez definovaných A.O.C. by to šlo velmi špatně). Za pozornost dle mého stojí především crémanty z Burgundska a samozřejmě, pro fandy ryzlinků, z Alsaska.

Zobraz celý článek...

pátek 14. prosince 2007

Vavřinec v Pendolínu

Včerejší den jsem, ke své velké lítosti, skoro celý strávil na cestách. Část doby také ve vlaku, překvapivě jedoucím přesně dle jízdního řádu. V závěrečné fázi cesty dorazila milá slečna s občerstvením a já neodolal lahvičce červeného vína. Jaké je svatovavřinecké ve vlaku? A co na to asi cizinci?

Lahvička o obsahu 0.187l, tedy čtvrtina standardní „sedmičky“, je uzavřena pro tento účel ideálním screw-capem, takže stačí otočit a víno je tu. Svatovavřinecké pochází z produkce Znovínu Znojmo, viněta je tím pádem fajn a dokonce přeložena do angličtiny. Znovín má jiné viněty třeba i pro Slovensko, v tomhle umí chodit. No ale důležitý je obsah. Víno je barvy docela vysoké, vůně neutrálně ovocité s docela příjemnými tóny švestek, odrůdové a vlastně fajn. V chuti s výraznější kyselinkou, trochu drhnoucím tříslem, trpčí a ne úplně harmonické, ale prostě klasické levné jakostní červené z Moravy, ovšem technicky zvládnuté a bez vad. Takové, jaké bych očekával. A rozhodně si ho dám raději, něž některé supermarketové produkty ze spíše chemiček než vinařství (taková ta španělská či chilská za 39,- Kč).

Jak se na tento vzoreček zatváří návštěvy z vinně civilizovanějších zemí? Nepřijde jim nepitelné? Docela rád bych na někom udělal malý pokus, tak třeba příště. Na druhou stranu, co by kdokoliv mohl čekat od vína za euro padesát (počítáme-li s přirážkou cen ve vlaku). Podobné peníze bude v zahraničí stát jen úsměv servírky, než vám lahvičku podá.

Zobraz celý článek...

čtvrtek 13. prosince 2007

Nové číslo časopisu Víno & Styl

Tak a je tu nové číslo časopisu Víno & Styl, který považuji za asi nejzajímavější tematické periodikum, co na tom našem malém písečku někdo zplácává. V prvních číslech možná bylo trošku vidět ovlivnění některými z dovozců, ale nyní to již tolik nevyčnívá. Další číslo je tedy na stáncích a přináší, krom mnoha jiných zajímavých témat, test Müllerek okolo dvou stovek a zároveň pravých šampaňských za ceny okolo tisícovky.

Osobně mne nejvíc zaujala ta vína z Champagne. Nedávno jsem tu totiž psal o jedné zajímavé degustaci a v časopise si mohl srovnat poznámky a názor na mnohá z ochutnaných vín hned s několika domácími sommeliéry. V Champagne si nějak jistý v kranflecích nejsem a něco podobného se vždy hodí. Článek efektně předvedl, jak je bodování vína ošemetná věc i mezi profíky. Vína totiž hodnotil Ivo Dvořák společně se třemi dámami – Klárou Götzovou, Ditou Skřivánkovou a Klárou Kollárovou. U každého vína je ale uveden nejen průměr od všech čtyřech degustátorů, ale zároveň i body od každého z nich. Už pro tuto drobnou zajímavost stojí zato časopis zakoupit. Rozdíly jsou zásadní. Osobně mne velmi překvapilo nízké bodové hodnocení šampaňského Mailly Grand Cru, které mi přijde skvělé, což samozřejmě není žádné objektivní měřítko, ale pro mne je to názor dost zásadní. Především mne překvapuje, že víno je popsáno hodně dobře, ale má body nižší než dle popisu výrazně horší vína. Stejně zklamalo i dost špatných 75 bodů pro Jacqueson Cuvée no. 731, takto nízké hodnocení u vína za více než 1.200,- Kč je tristní. Klára Götzová mu udělila dokonce jen 71 bodů, což vzhledem k faktu, že toto víno na velkém dni Champagne v Praze prezentoval právě její domácí Dům vína U Závoje, působí docela zábavně. Osobně mi tohle víno hodně chutnalo, skoro si říkám, zda na hodnocení pro časopis nebyla nějaká špatná láhev. Nebo mám dost divný vkus. Ale kdo ví. Celková skóre vín byla mnohem nižší, než bych býval čekal, ale mnohem zajímavější je rozptyl v hodnocení... jeden vzorek dostal jak 92 bodů (tedy již v podstatě vyjímečné víno), tak i dost průměrných 78. A pak nakupujte podle tabulky :-)

A pokud se na tabulky spoléhat nechcete, mrkněte na jednu z posledních Winelibrary TV Garyho Vaynerchucka, ve které hodnotí vína z různých krabicových balení. U mládeže v Austrálii a ve Velké Británii je to dnes prý trendy (a cool, nebo jak se to říká). No nevím. V létě jsem čtrnáct dní, v lesích na Šumavě, konzumoval španělské červené a bílé z bag-in-box balení. Chlazeno v potoce, popíjeno z dovezené OIV sklenky, a v poměru cena-výkon ušlo. Nachladit nějaké Chablis nebo Bordeaux by sice šlo též, nejspíš bych si ho po večerech i užil, ale logistika u patnáctilitrového boxu s pípou je zásadně snazší. Takže krabicím předpovídám velkou budoucnost, rozhodně se budou ve sklepě lépe rovnat a skládat než kulaté lahve :-) Čím to je, že na mne (tedy bag-in-box, tetrapak nepočítám) krabice působí mnohem méně děsivě, než třeba dříve popisované plechovky?

Zobraz celý článek...

středa 12. prosince 2007

Burgundsko 1957 – 2001 s madam Lalou Bize-Leroy

Jak definujete dokonalost? A poznáte ji, když už na ni narazíte? Není lepší před ní zase rychle prchnout, protože dojít k cíli znamená zastavit se? Proč jsou nějaká vína nudná a jiná vás dokáží skoro až rozplakat svou krásou? Kde je hranice mezi výrobkem a uměním? Čím k vám může promluvit padesát let staré víno? Dokáže něco tak triviálního, jako je ochutnávka vína, změnit něčí život? Má japonština skutečně stejné slovo pro „ochutnávat“ a „naslouchat“? Spousta otázek, některé se možná pokusím i zodpovědět ze svého, nyní lehce melancholického, pohledu…

Den předtím, než se Měsíc dostal do apogea, a byl tak od Země vzdálen jak nejvíce to jde, uspořádalo AdVivum degustaci velkých vín Burgundska. Proč se zmiňuji o apogeu? Protože podobná data jsou důležitá v biodynamickém přístupu k vinařství, jehož velkou propagátorkou je legendární Lalou Bize-Leroy, jež svou účastí degustaci poctila. V nádherném salónku Vltava hotelu Four Seasons se sešla společnost jistě očekávající vrcholný vinný zážitek, mé osobní očekávání nemohlo být vyšší. Když do místnosti přicupitala madam Leroy, sedla si pár metrů ode mne a usmála se, přihlouple jsem úsměv opětoval a nadával si víc než kdy předtím, že francouzsky umím slušně vyslovit tak maximálně ‘merci beaucoup‘.

Madam Leroy vyprávěla. Nepopisovala vína, ta mluvila sama za sebe. Povídala o biodynamice, půdě, místech. O tom, jak je odrůda pouze klíčem, který otevírá tajemství terroir, jednotlivých poloh a jejich specifických podmínek. Že jí vadí „chardonkovatění“ vín, kdy je určitý standardizovaný charakter odrůdy jako takové zvýrazňován a místo původu potlačováno a k nenalezení. Její vášeň pro vše okolo vína byla doslova nakažlivá. Ale vás jistě nejvíce zajímá, co bylo ve sklenkách a jak to chutnalo. Přiznám se, že mi v mnoha případech chybí zkušenosti a dostatečný slovník. Jak chcete hodnotit víno, ke kterému nemáte žádné srovnání a které přesahuje vše, co jste dosud ochutnali? A takové, které je starší, než vy sami? Nikdo z vás nebude jakékoliv z níže „popsaných“ vín kupovat na základě toho, jestli zde napíší, že vonělo po třešních či lesním podhoubí. Některé senzorické poznámky se zde objeví, ale v tomto případě to tak nějak nemá význam. Ochutnávka se nesla v duchu pocitů, nepopsatelných smyslových zážitků a emocí. Nikdy předtím jsem to nezažil v tak silné podobě. To, co Leroy dokáže do lahve dostat, nemá dle mých současných zkušeností obdoby. Pokusím se některé z těch pocitů převést do slov, byť předem vím, že je to marné. Mohu popsat, jak degustace probíhala „technicky“, co se chutnalo, v jakém pořadí, co s čím srovnávalo, ale ta čirá energie, kterou vás celá ta událost nabila, ta je nepřenosná. Informace o vinařství jako takovém, co znamená označení Maison Leroy a co Domaine Leroy, proč se tu objevuje Domaine d’Auvenay, zde taktéž nemá smysl uvádět. V tomto případě proto, že vše důležité najdete na stránkách AdVivum, včetně fotografií a odkazů na reportáže z jiných ochutnávek Leroy.

Ochutnávku zahájil set osmi červených vín, vždy v páru. Ideálně co nejpodobnější oblast v ročníku mladém a výrazně starším. Základní Bourgogne Rouge 1999 de Maison Leroy je jakási cépage oblasti, mělo by být kvintesencí Burgundska, vínem, do kterého se otiskne vše. Už při nalévání do sklenek se začne místností linout vůně, kterou s ničím jiným nezaměníte. A ve sklence je pak ve své ryzí podobě. Ukázkový burgundský pinot, tento nijak komplikovaný ale okouzlující, navíc i krásně dlouhý. Základní „všeobjímající“ Bourgogne by v tomto ročníku mělo být za zenitem, zde je právě připraveno k pití a dostává do té pravé krásy, v závěru dokonce stále dřevitě drhne tříslo, víno ještě zraje. Určitě nejde o nějaké „zásadní“ víno, přesto jako ukázka toho, co dokáže redukce a pečlivé selekce hroznů i v „obyčejném“ Bourgogne (byť kdo ví, jaké známé premiérové polohy v něm vlastně mohou skončit) velmi působivé. Cena ovšem bude výrazně atakovat či přesahovat částky, které je nutné vydat za premiérová vína mnohých jiných vinařství. A to je také asi poslední zmínka o cenách, kterou v tomto článku uvedu. Jsou velmi vysoké, to je holt smutný fakt.

Pommard 1er Cru 1999 de Maison Leroy – hutný, ovocitě-živočistný barik, explozivní, dlouhý. Tohle chci zkusit v momentě, kdy se tato mohutnost začne lámat do subtilnějších nazrálých tónů. Kdy to bude, to netuším…

Druhým párem jsme zabrousili do Volnay, nejprve do Volnay 1er Cru „Clos de Chenes“ 1987 de Maison Leroy. Zde je stáří již patrné jak v barvě a tečkách depotu, tak v omamné komplexní vůni. Ovocitost ustupuje květinám (kvetoucí vinice) a v chuti již dominuje elegance, delikátnost a souhra jednotlivých složek, opět úžasně dlouhé. Skvělé.

Přímé srovnání pak probíhá s o deset let starším ročníkem, Volnay 1er Cru „Santenots de Milieu“ 1997 du Domaine Leroy. Mohutné, sladce ovocné, drsnější, hutné, dlouhé. Musí zrát, alespoň 10 až 30 let. Jiná vinná liga, než si mohu běžně dovolit hrát. Vinohrad měl prý mnoho problémů při přechodu na biodanymiku, byl hodně nemocný, ale dostává se do formy. Madam Leroy tvrdí, že kvalitou může tato vinice konkurovat Grand Cru polohám. Hádat se nehodlám, slastně vrním.

Třetím párem zabrousíme do jedné z Grand Cru poloh. Nejprve se ve sklenkách zaskví Corton Renardes 1967 de Maison Leroy. Vločky depotu plují ve sklence a já se skoro bojím přivonět. Mráz na zádech, zatajený dech… vůně rozvíjí jen těžko popsatelné asociace a poprvé to odpoledne mám pocit, že se nejspíš brzy rozbrečím. Stářím vybledlé víno je v ústech plné, komplexní, dlouhé, skvělé. A nejlepší prý bude další den večer. To už není jiná liga, ale úplně jiný sport.

Srovnání s Corton Renardes 1997 du Domaine Leroy mne poprvé a ne naposledy upozorňuje, že co se týče poznávání vín z Burgundska, mám ještě mnoho desítek let studia před sebou. Spojitost mezi terroir těchto dvacet let od sebe vzdálených vín nalézám spíš formou nějaké autosugesce, než nějakých konkrétních „ověřitelných“ faktů. Tohle víno voní hutně ovocně, ale zároveň trochu jako zpocená kůže, trochu jako sex. Je drsné, opulentní, tříslovinové, neuvěřitelně dlouhé a čekají ho desítky let zrání do krásy. Jaké bude 5. 12. 2027? Chtěl bych to zjistit…

A poslední rudá dvojice? Nejprve Gevrey-Chambertin 1er Cru „Les Cazetiers“ 1957 de Maison Leroy. Nizoučká barva a spousta vloček depotu. Delikátní. Vůně ze sklenky stoupá a vlní se jak výpary z horkého jídla. Exkluzivní čaj potkává dějiny. Vůně kvetoucího vinohradu, mineralita a co já vím co ještě. Přesahuje mé zkušenosti, na tohle víno jsem příliš mladý. Další dílek do skládanky s obrazem „zrání vína“, tentokrát velmi důležitý.

A když už jsem si myslel, že vrchol večera mám za sebou a Gevrey-Chambertin 1er Cru „Les Combottes“ 1997 du Domaine Leroy mne nedokáže srazit na kolena, že nemůže zabojovat s oblouzněním, které vyvolal bratříček z padesátých let (a především Corton z šedesátých), Burgundsko v podání Leroy mne opět přesvědčilo, že pokud občas řeknu něco jako „typický Pinot Noir“, zasloužil bych si facku. Protože i tenhle pinot je naprosto „klasický“, ukázkový ve vůni, méně hutný než kolega z Cortonu, ale přitom tak svůdný, jak snad jen pinot může být. A zároveň jiný než jakýkoliv z těch, co jsem pil dříve. V chuti zatím hranatější, ostřejší, drsně ovocný a teprve na cestě k velikosti. A tak neuvěřitelně dlouhý, až se tají dech.

Bílá vína byla prezentována srovnáním třech terroir jednoho ročníku, deset let starého. Od vína základního, přes 1er Cru až po Grand Cru. Na jednom místě, pár centimetrů od sebe, ležely tři zásadně odlišné polohy Burgundska. Co mohou, po vrcholných zážitcích s mou nejmilovanější odrůdou, předvést bílá vína? Navíc když jsem „ryzlinkový“ a čisté Chardonnay rozhodně nepreferuji. Madam Leroy věděla, proč jsou bílá po červených, proč se chutnají ta která vína a co s člověkem dokáží udělat. Já zatím netušil…

Bourgogne Blanc 1997 de Maison Leroy je opět základním bílým vínem Leroy a platí pro něj totéž, co pro základní vzorek červený. Madam Leroy se prý nebojí srovnání s víny s „Cru“ v názvu a opět je zřejmé, proč tomu tak je. Barva ja vysoká, vyzrálá až k zlato-měděným tónům. Vůně hutná a dekadentně nazrálá, s tóny sušených jablek a jablek pečených na ohni (trochu šampaňské tóny), velmi suché, a trochu „ulítlé“, lehce do bonbónova, malinko s oříšky, krásně dlouhé… komplexní, složité a přitom uchopitelné, skvělé. Základní bílé Bourgogne… co přijde dál?

Chassagne-Montrachet 1er Cru „Morgeot“ 1997 de Maison Leroy. Osudové setkání s fatálními následky nejen pro mou peněženku. Představte si chladné vlhké cihlové zdi pevnosti Josefov či Terezín. A v těchto prostorách nejdříve zavoní suchý střelný prach a následně i jeho spálená podoba, po výstřelu z perkusního revolveru. Exploze vám rezonuje ve všech smyslech – slyšíte ji dunět a odrážet od zdí, cítíte vůni i prachový povlak na jazyku, otřesy zbraně vás svrbí v prstech, vidíte oblak kouře. Tohle víno je naprosto neuvěřitelné. Všechny ty složky popsané výše se mísí s jablky pečenými v ohni, medem a v ústech je víno tak neuvěřitelně harmonické a dlouhé… Strávil jsem nad touto sklenkou snad desítky minut, i po oficiálním závěru degustace si zbyteček hýčkal, voněl ke sklence a utápěl se kdesi ve vzpomínkách na Josefovskou pevnost i pečená jablka, v kombinaci se zvláštním způsobem „vinného prozření“ a senzorického orgasmu. V prvních minutách s tímto vínem měl slzy v očích. Stalo se pro mne naprostým etalonem toho, kam se bílé víno a potažmo odrůda Chardonnay mohou dostat, dokonale zapadlo do nálady i mých vinných preferencí. A dovedlo mne k neodvratnému rozhodnutí, že chci místo jeho původu poznat tak, jak je to jen pro někoho, kdo zde přímo nevinaří, možné. Chci (nejen) na téhle vinici být na jaře, když kvete. Chci tu být i v době, kdy hrozny dozrávají. Nabízím svou pomoc při sklizni a nejraději bych sledoval celý ten proces, kdy se s pár hrozínků stane něco tak neuvěřitelného. A madam Leroy se jen usmívá a trochu červená…

Corton Charlemagne 1997 du Domaine Leroy bylo posledním ze srovnávací trojice, nejvyšší kvalitativní řady a navíc z velmi proslavené polohy. S vysokou barvou s částečkami depotu, pomalu stékající po stěnách sklenky. Hutný barik s tóny vanilky a trochu likérovým dojmem, minerální, delikátní. V chuti krásně čisté, trpčeji suché a opět naprosto neuvěřitelně dlouhé. Vrstevnaté, omamné ale zatím možná ještě stále příliš mladé. A ač samo o sobě překrásné víno, já už byl tak hluboce pohroužen do Chassagne-Montrachet ve vedlejší sklence, že neexistovalo prakticky nic, co by mne bylo schopno vytrhnout.

Nedokázal to ani Meursault „Les Narvaux“ 2001 du Domaine d’Auvenay, village z keřů, které vysázel François Leroy, pradědeček Lalou Bize-Leroy. Bojím se napsat, že vůně byla „nezaměnitelný Meursault“, ale každopádně se jednalo o exkluzivní minerální barik, komplexní, dlouhý, opět s tóny střelného prachu, krásný. Je neuvěřitelné, jak lze spojit mohutnost a plnost s jemnou elegancí a grácií.

Závěr degustace patřil krátkému filmečku, ve kterém jsme mohli sledovat práci na vinicích i ve sklepích a poslechnout si jakýsi „souhrn“ filozofie a přístupu Leroy. Moc pěkné, možná by bylo fajn promítat povinně na vinařských i běžných zemědělských školách. A na tomto místě patří poděkování AdVivum. Málokdo uspořádá degustaci, ze které si lze koupit jen pár vzorečků a drtivá většina vín je beznadějně nedostupná. Spíše společenskou událost spojenou s „kurzem“ poznávání vína, než klasickou degustaci, jejímž cílem má být prodat co nejvíce lahví. Alespoň tak to cítím a prosím o ponechání v této naivní představě, prozatím mi docela vyhovuje.

Nejsem si jist, zda v článku přišla odpověď na otázky z úvodu. Přiznám se, že většinu toho textu jsem psal tak nějak spíše pro sebe. Nutně jsem potřeboval ten přetlak energie a dojmů ze sebe dostat, urovnat si myšlenky a názory. Ale nedá mi se dále neptat. Byla ta vína skutečně o tolik lepší než ta, která ochutnávám či piji běžně? A pokud ano, není lepší nekoupit si deset či dvacet běžných vín, pít po večerech čaj a pak si jednou, jako velký svátek, vychutnat něco opravdu výjimečného? Nebo to celé způsobilo charisma madam Leroy a atmosféra okolo? Nevím. Chutnal jsem dost různých vín, za všemožných okolností, na různých místech a s mnoha lidmi, v kupě nálad a rozpoložení, ale v žádném (s vínem spojeném) momentě nebyl tak nadšen a hluboce zasažen, jako s Chassagne-Montrachet ve sklence to odpoledne. Možná to chce opravdu jen naslouchat. Chtít slyšet a objevit to, co se ve víně skrývá. To japonské slovíčko, na které madam Leroy ráda odkazuje, a v němž se odráží přístup, který jí vyhovuje, skutečně existuje. Dle všeho se jedná o "kikizake" (聞き酒), tedy „ochutnávání vína či saké“, kde první znak znamená „naslouchat“ a teprve další „saké“ či „alkohol“. Stále se učíme něco nového…

Zamilovat se je obvykle příběh s více či méně tragickým koncem. Pokud své city věnujete Burgundsku, vaše láska nebude nikdy plně opětována. Srdce tohoto místa je sice velmi široké, ale těch, kteří se snaží jej uchvátit, příliš mnoho. Drobné úspěchy, kdy vám duše Burgundska vyjde vstříc, jsou zadupány do země chybami na vaší straně. Předčasně či příliš pozdě vypité lahve, nedůsledné ocenění specifika některého z terroir… je toho tolik, co můžete pokazit. Momenty, kdy se na vás Burgundsko usměje, ale nesnesou srovnání. Tentokrát mi Burgundsko vyšlo vstříc více než kdy předtím. Jsem za to vděčný, protože vím, že se to zase dlouho nebude opakovat. Ale stejně… Au plaisir de vous revoir très bientôt…

Zobraz celý článek...

úterý 11. prosince 2007

Malý audit kvality Al Dente

Nedávno jsem tu docela nadšeně psal o restauraci Al Dente, jedné z nových hvězd restauračního nebe, nebo spíše již téměř „italské čtvrti“ v centru Prahy. Před pár dny se nám poštěstilo restauraci vyzkoušet znovu a tentokrát již s fotoaparátem, takže dnešní krátká reportáž snad trochu napraví vážný nedostatek té minulé.

O restauraci lze říct v podstatě totéž, co už jsem tu jednou psal. Jídlo je skvělé! Oproti první návštěvě jsme byli v trochu stísněnějším podzemním prostředí, navíc většinu času sami, což se poněkud podepsalo na atmosféře. V horní (ten večer rezervované) živější části je to lepší. Chce to trochu toho chaosu, cvrkotu kolem, povídání v různých jazycích (hlavně italštině) a pak je dojem dokonalý. Ovšem i to jídlo k velké pohodě postačí!

Poctivá domácí kuchyně s čerstvými surovinami, kdy se na jídelním (ručně psaném) lístku objeví jen to, co je ten den opravdu v ideálním stavu. A tak to má být. Žádných sto padesát položek v obsáhlé knize, kdy je předem jasné (či vysoce pravděpodobné), že určitá část bude z mražáku. Na fotkách je k vidění směs mořských plodů s hutnou polentou, uzený hovězí jazyk s pestem, rizoto s toskánskou klobásou a tagliatelle s masem z divočáka. Vše v podstatě bezchybné, chutě krásně provázené, podáváno bez složitého aranžmá, spíše v přímočaře selské podobě.

Jako víno padl Pinot Nero „Jansen“ 2004 z jihotyrolského vinařství Ritterhof. Za pět stovek jsem očekával poněkud více, šlo o odrůdově spíše netypické víno, s ostřejší decentně ovocnou vůní táhnoucí do květinových tónů, s náznakem badyánu a máty. V chuti spíše tenčí, přímočařeji ovocné, s tóny bariku v podobě vanilkového krému, tak nějak obyčejně dlouhé. Neurazilo, nenadchlo. K jídlu v pohodě, ale hodně povedená jídelní vína tam mají za polovinu ceny a toto bylo spíše zklamáním. Nemůže být vše dokonalé, že?

P.S. dostává mne ten plátěný ubrousek převázaný s těstovinou :o) Na fotce je navíc osvětlena rudě skrze sklenku vína.

Zobraz celý článek...

pondělí 10. prosince 2007

Malá velká interblogární degustace

Jak to vypadá, když se sejdou autoři několika jídelních (nebo chcete-li „food“) a vinných blogů? Vyměníme si zkušenosti a starosti s návštěvníky, nebo se navzájem pozurážíme? A nebude to vůbec takové nějaké celé trapné? Více v malé reportáži, pravda zaměřené nejvíce na zkonzumovaná vína, z páteční… degustace.

Kdo s tím nápadem přišel první vlastně není úplně jasné, jisté ale je, že do finálního stádia jej dotáhl pan Cuketka, za což mu patří dík. Akce se dále zúčastnil Matesola, Florentýna, pan Sklenička a moje maličkost. K naší velké lítosti nakonec nedorazil Ondřej „Gurmetklub“, tak snad příště. Akce se odehrávala v domácích prostorách pana Skleničky, zde nutno poděkovat za odvahu pozvat si tam podivné cizí lidi zase jemu. Někde v restauraci by to určitě nebylo ono. To je ale suchý technický popis, což? :o)

Ale já asi zábavné reportáže psát neumím, beru to celé nějak moc vážně, i když neustále tvrdím, že by víno měla být zábava. Však jsem byl také nazván „vinným hifistou“, což Matesolovi nezapomenu! Nic si od něj nekoupím a to, že Chile má nejlepší podmínky pro pěstování vína na celé planetě, mu nikdy neodkývám! Ale jinak moc příjemná akce, žádné velké hádky na osobní úrovní, spíše „vědecké“ disputace :o)

Každý donesl něco k zakousnutí, buď koupeného či případně i vlastní tvorbu. Osobně mne nejvíc dostal Skleničkův „lososovo-omeletový“ závitek, úžasná chuťovka! Něco hodně podobného páchají v restaurantu Gate na Sokolovské, ale doufám, že tady v komentářích přistane přesný recept. No a ze sladkých vzorků mne pak nadchl cheesecake od Florentýny, ňamka parádní, před kterou i originální Sacher blednul závistí (je na mne moc sladký). Když tu teď tak lovíme naše poznámky a vytištěné recepty z prvních domácích cheescakových pokusů, je z nich patrné, že náš experiment byl založen na Dadalově sladké kuchařce doplněné právě o recepty Florentýny. Takže díky za setkání s „originálem“:o)

A co vína? Moc vzorků bylo, opravdu až příliš na pětičlennou skupinu. Ani pokus „vše ochutnat, napsat si poznámky a pak dopít“ nepomohl. Úvodní Rulandské bílé PS 2006 Jana Bartoše z Tvrdonic ovinětované Skleničkou přímo pro sraz hodně potěšilo, na úvodní nultý vzorek až překvapivě. Možná moc kyselin, ale k jídlu skvělé. Překvapivě zaujalo víc než Rulandské šedé z Tanzberku (ročník 2004 v pozdním sběru na 14.5% alkoholu z trati Turold), víno příliš hrubé, alkoholické, aromaticky poněkud zelenější a nijak zvlášť harmonické. Škoda. Matesola v rámci akce „nakupujte Anakenu“ dotáhl Viognier 2005, hutné a extraktivní víno, s až sladce přezrálou vůní, plnou chutí s méně kyselinami a s cestou ještě před sebou. Dovedu si představit, že podobný vzorek mnoho lidí nadchne. Objektivně hodně slušné, ale tenhle styl mi moc nesedí.

Červená část začala Vavřincem a následně Rulandským modrým od malovinaře MUDr. Petra Šusty z Mělnické vinné oblasti. Vavřineček byl až nepřirozeně barevný, ale aromaticky i chuťově překvapivě dost fajn. Pinot odrůdový, příjemný a velmi dobře udělaný, se zajímavými tóny hřebíčku ve vůni, potěšil. Následoval opět Pinot Noir, tentokrát košer výběr z hroznů 2002 z Chrámců. Tohle víno, stejně jako ročníky okolo, docela dobře znám. A přišlo mi, že není stoprocentně ve formě, byť stále šlo o povedené víno – s vůní již do džemovitějších nazrálých tónu, ale ještě před dekadentní podobou, do které teprve dospěje a kterou mám strašně rád. V chuti delší a trpčí, s lehce se vyhupujícím acetonem. Trošku jako kdyby víno prošlo nějakou periodou skladování v přílišném teple. Kdo ví.

A série pinotů pokračuje dál, Côte de Beaune Villages 2005 z Domaine Drouhin je dobře udělaný základní village velkého producenta, s uzenými tóny ve vůni, pěknou ovocitostí, odrůdový, čistý, typický. Takový, jaký v lahvi očekáváte, což samo o sobě potěší. Jen kdyby to bylo pravidlem u většiny domácích vín. Toto víno mělo nevýhodu, že jej hned těžce zastínil vzorek další, Auxey-Duresses 1er Cru „Les Duresses“ 2003 z Domaine Roy Freres. Hutnější, trochu přezrálejší ovocný barik, ostřeji suchý a delší, odrůdově svůdný, zábavný na pití s cestou ještě před sebou, byť ne moc dlouhou. Docela zajímavé bylo jeho přímé srovnání s Bordeaux podobné cenové kategorie a stejného ročníku, Cru Bourgeois Supérieur ze Saint-Estèphe, Château Petit Bocq 2003. Ročník se projevil a některé ty „spečeně ovocné tóny“ jsou i zde, jedná se o moc příjemný, opět hutněji ovocný barik. S komplexnějším aroma těžších květin, v chuti zatím hrubší a s dostatkem třísla, ale s dlouhou a lahodnou dochutí, díky které láká k vypití už nyní.

Bordeaux zajistilo přirozený přechod mezi pinoty k vínu Coyam 2002 z vinařství Emiliana, o jehož ročníku 2003 jsem zde již psal. Ovšem rok 2002 by měl být špička, vrchol předtím, než vinařství zblblo a začalo se horšit. Obludně vysoká barva, explozivní koncetrovaná vůně, trochu ostřejší a dost „naparfémovaná“. V chuti mohutné, vrstevnaté a delší, víno k pořádnému steaku či kusu grilovaných žeber. Přiznám se, že ač je ročník 2002 opravdu lepší než jeho mladší bratříček, a tabulkově skvělé víno, já prostě patřím starému kontinentu a tento styl mne asi nikdy opravdu nedostane. Zbude jiným :o)

Sangiovese 2000 z Prahova Valley bylo jakési pokažené a poněkud hodně za zenitem, takže výše jest uvedena plná desítka vín, jež byla chutnána ještě v rozumném stavu (nejdříve po menších vzorcích před návratem k „oblíbencům“). Později večer ovšem padlo dalších pár kousků. O tom, že k Sacheru se pilo Graham’s late bottled vintage port, k cheescaku báječný sladký alsaský Pinot Gris „Grand Cru Hengst“ 2002 z družstva Wolberger a v závěru došlo i k nepochopitelnému (k čemu se to vlastně otvíralo?) chill-outu v podobě Montagny 1er Cru 2004 Vieilles Vignes z vinařství J.P. Berthenet, dost povedené bílé burgundy, by asi bylo lepší pomlčet. Nacházeli jsme se již ve stavu, kdy nám taková vína sice chutnala, ale opravdu je ocenit asi nešlo. A to je obrovská škoda.

Tučně označená vína jsou mí favorité toho večera, ostatní účastníci nejspíše označí nějaké úplně jiné, holt je to o vkusu. Moc příjemná akce to byla a doufám, že se ji podaří zase někdy zopakovat. S méně vzorky a nějakým „rámcem“ (odrůda, ročník, oblast atp.). No uvidíme. A pokud se divíte, že na fotkách není nikdo z účastníků, pak je to naprosto úmyslně. Budete se muset spokojit s odkazy na jednotlivé blogy: Bistro Florentýna | Cuketka | pan Sklenička | Matesola.

Zobraz celý článek...

pátek 7. prosince 2007

Co si k vínu přibalíte?

Už parkrát se mi stalo, při čmárání poznámek k dost obyčejnému a svým způsobem nudnému vínu, že v hlavě naskočila zvláštní série otázek. Proč ho vlastně budeš pít? Jen abys i tenhle večer měl na stole k večeři víno, protože už sis na to zvyknul? Neděláš si v tomhle případě poznámky jen proto, aby i tohle víno víno spadlo do kategorie trávení času “koníček” (případně “téměř vědecký pokus a hodnocení”) a mohl ses ubránit před kategorií “zahazování času” a zdviženému prstu nabádajícímu zamyslet se nad tématem alkoholismu?

Přiznám se, že dnes tu měl být úplně jiný text. Nabitý optimismem a neuvěřitelným vinným zážitkem ze středy. Ale zatím ho nedokážu dopsat. Text roste či spíše bobtná, mění se a stále více posunuje někam, kam nechci. Možná vyjde příští týden rozdělen na dvě části, možná jen jako kratičké shrnutí a možná vůbec. Jsou momenty, které radikálně ovlivní vnímání určité věci, pro mne byla středeční degustace takovým okamžikem vzhledem ke světu vína. Nemůžu ji dostat z hlavy a přitom nejsem schopen se z toho “vypsat” (ano, tohle je další z pokusů, omlouvám se).

Takže chodím po bytě a přemýšlím nad tím, co se mi k vínu jako takovému za ty roky nabalilo za další aktivity. Zda některé z nich nejsou opravdu jen jakási podvědomá pojistka proti pocitu “vždyť jen piješ alkohol, nic víc v tom není”. Kdo ví. Na chodbě stojí hromady lahví tak dlouho, než z nich sundám vinětu a založím do archivu. Korky zajímavějších vín se objevují všude možně po bytě, jakožto efektivní dekorativní lapač prachu. Užitečné jsou snad jen bedničky od Bordeuax, ze kterých se dají vytvořit provizorní poličky na všechno možné. Na discích se hromadí fotky lahví, vinařů a v nejlepších případech i vinic. A vůbec.

Co se nabalilo k vínu vám? Sbíráte a očicháváte hlínu a štěrk z vinic? Co děláte s hromadami korků? Co takhle je rozdrtit a nechat z nich vylisovat podlahu? Už vám nějaké víno totálně změnilo pohled na nějakou oblast či odrůdu, byť jste si tento pohled budovali třeba několik let? Jaké víno pro vás vůbec bylo zlomové a donutilo se poprvé nad tímhle krásným nápojem mnohem více zamyslet? Co si otevřete k oblíbené knížce, hudbě, filmu?

Zobraz celý článek...

čtvrtek 6. prosince 2007

Velký den buchtiček se šodó

Když jsem poprvé četl o plánu několika pražských restaurací realizovat jakýsi „den buchtiček se šodó“, který spočíval v doplnění této delikatesy kuchyní základních škol našeho dětství do poledního menu, přišlo mi to roztomile ulítlé. I vzhledem k zapojení podniků typu Patriot-X, U Závoje či Lví dvůr, které jinak působí spíše „vážně“. Když pak začal pan Cuketka organizovat pokrytí co nejvíce zapojených podniků a jakýsi společný report, nemohl jsem odolat. Za cíl jsem zvolil hostinec U Provaznice…

Talíř buchtiček, který vidíte na fotografii, jsem si opravdu užil. Ty školní sice byly obvykle menší a tužší, ovšem zdejší nadýchaná varianta s křupavější kůrčičkou mi vyhovovala. Šodó již školní krém duplikovalo dokonaleji, nešlo o vinnou pěnu bez smetany (což by mělo být „pravé“ šodó), ale spíše řidší pudink s vanilkovým nádechem. Tak akorát sladké a příjemné. Žádná bomba, kterou bych chtěl baštit každý den, ale vzpomínky na školní jídelnu a dětství vyvolalo dokonale a to se počítá. Chuťová a čichová paměť je úžasná věc! :o) Tak zase za pár let…

K hostinci U Provaznice snad jen to, že běžné denní menu sestává z českých specialit typu různých gulášků, prostředí je k hostinci tohoto typu stylové a poloha v úplném centru Prahy hned vedle výlezu z metra Můstek výborná. Bohužel se tam i v poledne kouří (byť na jídelním lístku je decentní poznámka ve stylu „děkujeme, že tu okolo obědu kouříte méně“) a proto se mým pravidelným cílem na obědy nikdy nestane.

Zobraz celý článek...

středa 5. prosince 2007

Burgundská degustace v Hradci Králové

Zajímavé degustace se neodehrávají jen v Praze. Minulý pátek se v Hradci Králové uskutečnil „Festival Burgundských vín“, kterému jsem prostě neodolal a udělal si malý výlet. JUDr. Rudolf Ježek a jeho jezkovin.cz uspořádal prezentaci průřezu dováženým sortimentem. A bylo co ochutnávat.

Degustace se odehrávala v efektních podzemních prostorách restaurace Satchmo, pro akci myslím docela vhodných. Sice šlo o klasickou davovku „na stojáka“, ale bylo možné najít si nějaký ten koutek pro klidnější zhodnocení vína a sepsání poznámek. V základním vstupném 50,- Kč se skrývala ochutnávka sýrů, za jednotlivé vzorky se „platilo“ desetikorunovými žetony. Ty vypadaly trochu jako v kasinu a podobně rychle je šlo i rozfofrovat. Základní vína dva žetony, nejvyšší Grand Cru třída žetonů dvanáct, no a ty ostatní tak různě mezi. Degustační dávka byla vlastně půldecka a tedy spíše objem již na pití, ale šlo se domluvit na polovičním množství i ceně, což oceňuji. Za degustační sklenku posloužila k mé velké lítosti klasická OIVka. Jistě, pro základní ocenění vína (a sestavení pořadníku třeba na soutěži) je to standart, ale u některých těch „větších“ vín z ní ty delikátnější tóny těžko vydolujete. Ale na stojáka je to pro mne takové nějak prchavé. Člověk se holt musí smířit s tím, že na podobné akci si spíše udělá o představovaných vínech nějaký obecný dojem, a vybere favority pro případné vychutnání celé lahve.

Z pětatřiceti dostupných vzorků jsem ochutnal necelou polovinu a ve všech případech šlo o vína příjemná, u žádného z nich bych neměl s celou lahví problém. Ovšem zároveň je nutné dodat, že až na čestné výjimky mne nic zásadně nezasáhlo. Možná je to skutečně tím prodírám davem a zoufalým točením v malé sklence, těžko říct. Prakticky úplně jsem přeskočil vína bílá (až na jednoduché čisté Chardonnay Dufouleur Monopole 2006 na zavínění) a vrhl se do záplavy Pinotu. Z nejnižší cenové kategorie (byť mám obavu, že to stejně bude okolo pěti stovek) oslovilo Mercurey 1er Cru „Greffieres“ 2003 z Domaine Pillot. Na ročník překvapivě nižší barva i tenčí víno, ale krásně dlouhé, naprosto odrůdové a takovým zvláštně přitažlivým způsobem příjemné. Ano, tohle nemá s „objektivním“ hodnocením nic společného, jde o naprostý a ukázkový příklad osobních preferencí a chutí. Hodně zaujal i village Aloxe Corton 2003 Bernarda Grasse. Hutná, výrazná, krásně ovocná a čistá burgunda, zatím s poněkud výrazným tříslem, ale již nyní elegantní a okouzlující. Velmi potěšil opět village Pommard 2004 z Domaine Jacques Girardin. Vyšší barva, hlubší, již nazrálá. Zajímavá řízná vůně malých červených plodů, výrazně snad planých třešní. V chuti sladce ovocné, s tóny apatyky, drsnějším tříslem (ale to se spraví), delší… moc pěkné! Přímé srovnání s Pommard 1er Cru „Les Chanlins“ 2004 z Domaine Jean et Gilles Lafouge dopadlo pro papírově lepší a dražší vzorek zajímavě. V vůni komplexnější, opět červené ovoce, lesní jahody. V chuti jahodo-čajovopytlíkovo-lesní směs, dlouhé a pěkné, ale pro mne bez kouzla village vzorku. Přitom v bodování by téměř jistě dostalo víc, přesto bych volil jinak. A o tom to celé je. Chutnat, chutnat, chutnat! A bavit se tím. Hledat své favority, objevovat, být zklamán i nadšen. Koupit neuvěřitelné víno za směšně nízký peníz, ale o pár dní později příšernou břečku za mnoho set. Víno nejde nacpat do čísel, tabulek a grafů, ať se snažíme jakkoliv. Žije, dýchá, mění se. A kdo tento fakt nepřijme, nikdy si víno nemůže užít pořádně.

Ale zpět k ochutnávce. Village Chambolle-Musigny 2001 z Domaine Michel Noëllat, které mám z dřívějšího impulzivního nákupu doma, mi přišlo až dekadentně za zenitem. Ne zkažené, ale prostě vyzrálé do podoby, kterou nejsem schopen v podmínkách této degustace ocenit. Láhev padne brzy doma, v klidu, s velkou skleničkou a snahou v několika hodinách víno pochopit. Snad na tuto hru přistoupí :o) Velmi potěšilo Auxey-Duresses 1er Cru „Les Duresses“ 2003 od Domaine Jean et Gilles Lafouge. Ve vůni neuvěřitelně „sexy“ ovocitost, která se objevuje i v chuti, zde navíc doprovázena lehce kořenitými tóny. Vše velmi jemné, čisté, příjemné. Vosne-Romanée 1er Cru „Les Beaux Monts“ 2001 z Domaine Michel Noëllat zahrálo na city – vyzrálé, komplexní, jemné, elegantní a v pravém smyslu toho slova klasické. Zásah na srdeční komoru však předvedl Corton Grand Cru 2004 z Domaine Dufouleur Pere & Fils. Výrazná a krásná vůně, omamná. V chuti elegantní harmonické sladění všech složek do úžasné chuti s dlouhatánským dozníváním. Jistě, tříslo tu je stále výrazné, ale z nepochopitelného důvodu, jdoucímu proti všem encyklopedickým poučkám, jde toto víno v klidu pít již nyní.

Vína z Burgundska jsou na našem trhu stále trochu „podpultovým“ zbožím v tom smyslu, že dostat se k zajímavým nabídkám za slušné ceny není triviální. Některé dovozce je nejlepší ignorovat kvůli nechutné cenové politice (Burgundsko = prodávejme za desetinásobek ceny ve Francii), jiní vozí zase jen velké značky, různá družstva či vína konzumní kvality. Jiní naopak nabízejí jen tu úplnou špičku a tedy za ceny, které si běžný smrtelník, byť třeba se slušným platem, jen tak naslepo málokdy koupí. A pak se tu objevují různí nováčci, kteří stav alespoň trochu narovnávají. Výše popsaná degustace prezentovala jednoho z nich. Jistě, Burgundsko je a vždycky bude relativně drahé už v zemi původu, ale nemusí být nutně nesmyslně předražováno i dovozci. Ostatně zas tak daleko, aby si tam nadšenec nemohl zajet, to není…

Zobraz celý článek...

úterý 4. prosince 2007

Pic Saint-Loup "Esprit Sauvage" 2004

Když už mi dá někdo jako dárek víno, jsem nejraději, když je to něco málo známého, neobvyklého, klidně divného a třeba ani „objektivně dobrého“, spíše než nějaká drahá značka z každé encyklopedie. Nejraději dostávám vína, o kterých na první pohled vůbec netuším, která bije. Vína, kde musím zkoumat vinětu, odhadovat styl obsahu (když se nechci poradit s internetem) a kdy se mohu těšit, čím mne první sklenka překvapí. Takovým vínem byl i tento zástupce jižní Francie, Languedocu…

Víno z Domaine des Lambrusques se skrývá v těžší lahvi burgundského typu, pod kovovou záklopkou uzavřeno plným korkem spíše nevalné kvality. Viněta je docela zajímavá, ostatně posuďte sami na fotografii, a prozrazuje celkem hodně. Původ moku jest pak A.O.C. Coteaux du Languedoc, kde se mi ale vybaví spíše Saint Chinian. Odrůdové složení je však pro oblast celkem typické, jedná se o směs Syrahu a Grenache (dle webu 60:40). Barva vína je docela vysoká rubínovka, ale ne neprůhledná, s již velmi znatelným gradientem do oranžova na okrajích. Vůně je výrazná, divočeji ovocitá, s trochou kůže (kožený pásek), ostřeji alkoholem, marmeládovými tóny, švestkou, jablečnými křížalami, lehkou živočišností. Nic nedominuje, je to takový docela fajn mix. V chuti je víno středně plné, ovocité, zakulacené, kyselinky ani tříslo nijak nevyčnívají, dochuť je delší a trpčí. Slušně udělaní jižní víno spíše na pití k jídlu (nevím proč, ale dostal sem chuť na lečo…) než nějakou večerní meditaci. Languedoc takhle vlastně vypadá dost často.

Pátraní po netu prozrazuje, že „Pic Saint-Loup“ je hora dominující horizontu Montpellier, člověk se stále učí něco nového. Víno se prodává okolo devíti euro, na našem trhu ho mají Kratochvílovci (ráj whisky!) za 321,- Kč. Víno je to pohodové a příjemné, ale za tyhle peníze znám i lepší kousky nejen z jihu Francie, cena je myslím trochu přestřelená. Ale darovanému koni na zuby nekoukám a láhev rád dopíjím.

P.S. Autorem fotografie Pic Saint-Loup je Xavier Malafosse (převzato z wikimedia)

Zobraz celý článek...

pondělí 3. prosince 2007

Od Velkých Bílovic po Chambolle-Musigny

Pinot Noir, Rulandské Modré, Roučí modré, Blauburgunder, Spätburgunder, Pinot nero… to je jen několik jmen vinné odrůdy, které podléhám nejčastěji. Má tolik podob, forem a pěstuje se na tak mnoha místech, že opravdu ji poznat nelze. A to ani ty „pravé“, původem z Burgundska. Přesto je třeba se snažit. Další domácí vinná seance se tentokrát nesla ve znamení pinotů z Burgundska, s malou zastávkou ve Velkých Bílovicích.

Pinot Noir 2005 pozdní sběr – Víno Hort
Hrozny původem z Bílovic, trati Přední hora. V barvě obvyklé, nijak vysoké, již ale viditelně nazrálé. Ve vůni hodně naparfémované, profilem klasická slušná rulanda z Moravy, spíše přímočařejší a trpce ovocná, navíc s lehce nazrálými sofistikovanějšími tóny. Víno by zasloužilo dostat nějaký další čas se ještě rozvíjet. Chuť kopíruje vůni, přímočará trpčí ovocnost, tenčí až středně plné a běžně dlouhé. Asi je cítit, že mne víno nějak nezasáhlo. Důvodem je cena, která byla ve vinotéce 270,- korun. A za tyhle peníze bez problémů získám zajímavější kousky.

Bourgogne A.O.C. 2004 – Domaine Michel Noëllat
Hrozny na toto víno pravděpodobně pocházejí především z oblasti Vosne-Romanée, ale upřímně toto víno Burgundsko zrovna dvakrát nepřipomínalo. Barva docela vysoká, lehce nazrálá. Vůně je explozivně ovocná, s tóny brusinek a výrazně borůvek, sudu, pryskyřice, ovocného džemu. Bohatá, hutná a pro oblast nepříliš typická. Po delším vymíchávání ten „Burgundský dojem“ trochu objevuji, ale spíše jde o autosugesci. Naslepo bych tipoval původ pravděpodobně někam k Bordeaux. V chuti středně plné, šťavnatě ovocné a delší, s pěkným tříslem i kyselinou, parádní k jídlu. Víno může ještě bez problémů zrát a je opravdu skvělé, za tři stovky výborné, ale na můj vkus je odrůdovost, mírně řečeno, potlačena. Zda je to sudem, technologií výroby nebo něčím úplně jiným netuším.

Blagny 1er Cru „La Pièce Sous Le Bois“ 2003 – Matrot Wittersheim
Oblast Blagny zavádí více možnostmi, jak mohou být vína odsud označována, poměrně slušný chaos do už tak relativně komplikovaného systému apelací a parcel v Burgundsku. Vinařství Matrot Wittersheim sídli v Meursaultu a vyrábí mimo jiné velmi kvalitní (a drahá) bílá vína, tento Pinot Noir je pak jakousi jejich „střední třídou“ v červených. Barva je vyšší, taková „hutnější“, opět lehce nazrálá. Ve vůni se plně projevuje, že jde o přeci jen poněkud vyšší kategorii burgundských. Krásně odrůdová vůně, sofistikovanější, komplexní, bohatá a okouzlující. Ovoce se setkává s mineralitou (křísnutí kamene), různé vrstvy se postupně otevírají a nabízejí ke zkoumání. V chuti středně plné, nijak jednoduché ale nabízející jemnost a delikátnost, byť ještě trochu více je znát tříslo. Červené ovoce se potkává s likérovými tóny a čerstvým ovocným koláčem, chuť je docela dlouhá, ale nic výjimečného. Občas poněkud zazlobí vyšší alkohol. Víno vás asi na první přivonění neohromí, ale při troše věnovaného času nabídne obrovské množství vjemů. Takhle to má vypadat. Povedené víno, bohužel u nás asi nedostupné. Cena necelých 26 euro odpovídá kvalitě. Pokud pojedete do Burgundska, zkuste dát této poněkud podceňované oblasti šanci…

Chambolle-Musigny 1er Cru „Les Charmes“ 2000 – Domaine Ponsot
A to nejlepší na závěr. Známý producent, slavná trať a výborný ročník 2000 mají „papírově“ předpoklady nadchnout. Barva vína je vyšší, již dost nazrálá (oranžové tóny na okraji). Vůně je velmi bohatá a výrazná, v prvním plánu trochu dominuje komplex ovoce, sudu a pryskyřice, ale postupně se vylupují tóny lahvového zrání a klasický pinotový dojem, v tomto případě opět hodně propracovaný, nic na pití jen tak, víno si zaslouží (a vyžaduje) pozornost. V chuti elegantně sladěné ovoce, trpčí ovocité tóny, kyselina a to vše pěkně dlouhé. Chuť je mohutná, opojná, krásná! Víno je neuvěřitelně lahodné, k ženské „měkkosti“ má asi daleko, přesto oblast reprezentuje dobře. Cena někde na hranici sedmnácti stovek ve vinném humidoru Makra je vysoká, přesto ne nějak kriticky vyšší než při nákupu přímo v Burgundsku. Zda má smysl podobnou částku za zážitek této kategorie jednou za čas vydat či ne si musí každý rozhodnout sám. Osobně bych víno podobného typu nikdy nekupoval jinak než ne základě degustace. Důvody podobných cen, krom velkého jména, možná napoví i několik „technických dat“ na závěr. Staří vinic přes 40 let, hustota výsadby 12.000 keřů na hektar, ale výnos z hektaru klidně pod 20hl (úrodný rok na hranici třiceti, při nutnosti masivní redukce třeba i šest). Bez filtrace, žádné umělé kvasinky, od roku 1977 vinice bez pesticidů a pouze s přírodním hnojivem. Počty vyrobených lahví spíše v řádu stovek než tisíců. Výjimečné pití pro netuctové okamžiky.

Odkazy: Českomoravská červená seance | Před zídkou za zídkou nikdo nesmí… vinifikovat terroir

Zobraz celý článek...